Černobílé hrátky v zahradě

Kombinace inspirované střídmou paletou noirových filmů fungují skvěle v upravených zahradách ve formálním stylu.

Slučitelnost s moderními architektonickými prvky i to, že nejlepších výsledků dosahují na omezeném prostoru, jim otevírají dveře do městských předzahrádek a atrií. I v kyticích vypadají bezvadně!

Čím je koření pro kuchaře, tím je černá s bílou pro zahrádkáře. Ze záhonů vyhánějí obyčejnost a probouzejí chuť experimentovat. To, jak je vnímáme, záleží na množství, takže hlídáme správnou míru.

Černá v nadbytku ztrácí kouzlo výjimečnosti, bílá působí tvrdě. Poměr 1:3 ve prospěch bílé se zdá ideální. Vidíme to i na spolku večernice vonné (Hesperis matronalis), kerblíku (Anthriscus sylvestris) a vrbiny (Lysimachia ciliata) Firecracker.

Díky bujným trvalkám a sjednocujícímu pozadí listové zeleně nevyznívá záhon navzdory střídmé paletě ani strojeně, ani fádně.

Mistr štětce Renoir prohlásil černou za královnu všech barev. Příroda měla jiný názor a listy ani květy noční černí nevymalovala. Vždy do ní přimíchala krapet kakaa, skořice, modři nebo purpuru, jak ukazuje rozchodníkovec (Hylotelephium) Purple Emperor.

Suchu odolná nektarodárná trvalka působí kvůli dužnatým listům těžce a neohrabaně jako můra vyvlečená na denní světlo.

Opticky ji odlehčuje trubučka trojlistá (Gillenia trifoliata) s letními květy křehkosti bělásčích křídel. Kdo chce trubučku pěstovat na slunci, musí k ní s konví častěji, než kdyby rostla v polostínu.

Krásu decentních barev můžeme obdivovat i v kyticích. Mezi zahradními květinami je spousta těch, které ve váze vydrží dlouho čerstvé. Místo vázy klidně použijeme hrnek od kávy. Ten je jako šitý na míru pro kopec šlehačky z načechrané hortenzie, která pugétku dává objem.

Do výšky natahují útlé krčky zvonky s kohoutkem (Lychnis coronaria) a sasankou (Anemone). Kuriózní úbory třapatky (Rudbeckia occidentalis) a listy sedoulku (Ophiopogon) Nigrescens, což je nenáročná trvalka, která dokonale imituje trávu, nasycují pohled lahodícím timbrem espressa.

Říká se, že zahradničení je umění, které používá půdu místo plátna a rostliny místo barev. Originální dílko vykouzlíme snadno i ve své zahradě.

Potřebujeme k tomu osluněné až lehce zastíněné místo s čerstvou nevysychavou zemí, pár kakostů (Geranium) - na druhu nesejde, hlavní je, aby měl bílé květy - a keř bezu černého (Sambucus nigra) Black Lace.

Senzační kultivar budí úžas odstínem pohlcujícím takřka všechno světlo i delikátní strukturou listů. Ty nad bílými plátky kakostu vyvolávají zdání jemných tahů tuší namalovaných perem na čtvrtku papíru.

Napětí vycházející z kontrastu mezi temnými a jasnými tóny vyvolává pozornost a dojem něčeho zvláštního a provokativního. To i v případě, že jejich nositeli jsou všem dobře povědomé rostliny.

Do krásenek (Cosmos bipinnatus) se zamilujeme každé léto znovu, pokud je na jaře vysejeme ven nebo je na podzim necháme vysemenit.

Keřovitá tavola kalinolistá (Physocarpus opulifolius) pro něžné letničky není obvyklým partnerem, ale když se jejich velké květy na vysokých stoncích objeví mezi temnými listy kultivaru Diabolo, zazáří jako měsíc v úplňku na nočním nebi.

Když se na lenovník (Phormium tenax) Purpureum provázený pouštní růží neboli cistem ladanovým (Cistus ladanifer) zadíváme z podřepu, vynoří se před námi pohádkový les.

Lenovník je mohutnější verzí juky. Vytváří trsy smrkově zašpičatělých listů, které v mládí míří rovně vzhůru, pak se ohýbají jako stromy ve vichřici.

Květy aromatického cistu se otevírají na šířku dlaně od května do července a v temném porostu pableskují jako zadečky svatojánských mušek.

Oba stálezelené slunomilce pěstujeme v nádobě, abychom je na zimu mohli přenést na místo, kde nemrzne.