Vila od architekta Stříteckého nenápadně zapadla do davelské krajiny

Davle má snad od nepaměti zejména pro obyvatele Prahy nádech romantiky i nostalgie. Do Posázaví se z rušné metropole jezdí po desetiletí na chaty do trampských osad.

Náš hostitel se před několika lety rozhodl, že po životě stráveném v centru Prahy, nedaleko Národního divadla, by se rád přestěhoval do rodinného domu. V dosahu hlavního města, ale zároveň do přírody. Ideální pro jeho rodinu byl směr na jihozápad od Prahy. Když objevil pozemek, z nějž je výhled na údolí Sázavy a Vltavy, měl jasno, kde chce žít.

„Chtěl jsem mít vždycky dům, který bude jiný. Mám rád funkcionalistický styl, líbí se mi brutalismus,” říká náš hostitel, který si zároveň potrpí i na zajímavé designové prvky, jimiž je dům nenápadně protkán.

Už u vstupu na pozemek nás vítá hezká barevná plastika, jejíž autorkou je designérka Anna Kozová.

„Lidé málo myslí na veřejný prostor. Zavřou se do svého, ale to, co je vidět ven, to už je obvykle nezajímá. Chtěl jsem, aby i směrem do veřejného prostoru nabídl můj dům něco zajímavého, hezkého. Navíc, když se podíváte na stavby, které navrhl Jiří Střítecký, ty mají také vždycky nějaký barevně výrazný prvek. U nás je to proto ta plastika,” vysvětluje pan Vlček.

Ostatně na své okolní sousedy, stávající i budoucí, myslel společně s architektem náš hostitel i při výběru podoby samotného domu. Je záměrně navržen tak, aby přes něj všichni bez problémů viděli do hezké okolní krajiny.

Je částečně zanořený do svahu pozemku, který vznikl spojením dvou sousedících parcel. Dům s celkovou plochou 360 m² by se na jednu totiž nevešel. Zároveň má částečně zelenou střechu, která jej při pohledu z ulice rovněž hezky „maskuje”.

Do ulice je pak stavba záměrně uzavřena, aby nezavdávala podněty ke zbytečným zvídavým pohledům. Naopak směrem do zahrady je dům otevřen a nabízí hezký výhled na zalesněné kopce v okolí.

Dům je řešen jako dvoupodlažní, přičemž spodní patro lze považovat spíše za sklep, který je přístupný z povrchu díky svažitosti pozemku. Veškerý rodinný život se odehrává na horním podlaží, právě zde, kde je i hlavní vstup. „Chtěli jsme jednopodlažní dům, abychom nemuseli na stáří chodit po schodech. Dole je tedy jen garáž a technická místnost,” upřesňuje náš hostitel.

Srdcem domácnosti je obývací pokoj propojený s jídelní zónou a kuchyní. Je to největší místnost v domě a je zřejmé, že právě zde pobývají členové rodiny nejčastěji, když chtějí být spolu a počasí neumožňuje být na zahradě.

Přirozenou dominantou, k níž se co chvíli stáčí pohledy každé návštěvy, je motocykl značky Aprilia. Je to designový kus, který navrhl francouzský designér Philippe Starck.

„Koupil jsem ji (motorku – pozn. red.) v roce 1997 v Itálii. To bylo v době, kdy tu značka Aprilia ještě neměla své zastoupení. Je to designový model, který nemá úplně ideální jízdní vlastnosti, ale mně se líbila. Deset let jsem na ní jezdil, a pak jsem si řekl, že bych ji chtěl mít zasazenou někam do interiéru. Řekl jsem to i architektovi a ten s ní pak při návrhu obývacího pokoje už počítal,” vzpomíná Martin Vlček.

Jméno designéra Starcka padne pak během našeho povídání ještě dvakrát, to v souvislosti s odšťavňovačem citrusů a dvojicí židlí, které jsou umístěné na koncích dlouhého jídelního stolu. Příhodně má každá jinou barvu.

Dalším designérským kouskem, který rovněž zaujme na první pohled, je křeslo Kotrmelec, které slouží jako houpací křeslo a barová stolička v jednom. Jeho autorem je významný český designér polského původu Jerry Koza. (Autorka plastiky u vrat je jeho manželka.)

Při prohlídce domu, jenž má půdorys ve tvaru písmene L, nás pak zaujme především velmi moderně navržená ložnice. Její součástí je i koupelna, přičemž sprchový kout je prakticky uschován za skleněnou přepážkou, zatímco samostatně stojící vana vystupuje více do prostoru.

„Vychází to vstříc vrozené pohodlnosti a lenosti,” komentuje v současnosti čím dál více oblíbený koncept s jemným úsměvem náš hostitel, zatímco pomocí dálkového ovládání otevírá půlkulový světlík, který je vsazen do stropu přímo nad manželské lože. Usínání s výhledem na nebe je příjemné, říká. A my nemáme důvod mu nevěřit. A ťukání deště?

„Díky tomu, že je to půlkulaté, není zvuk dopadajících kapek tak silný. Je to tlumenější a já mám pocit, jako bych byl na chatě...”

Další místnosti, do nichž se vstupuje z chodby, která za ložnicí zahýbá doleva, jsou již jen dětské pokoje, druhá koupelna a herna. Ta v případě potřeby může suplovat například hostinský pokoj.

Dům není stavěn v pasivním standardu, ovšem s energiemi umí zacházet velmi šetrně. V létě se nepřehřívá, v zimě neprochladne. Je to dáno právě jeho zanořením do svahu a také rovnou střechou, kterou si žádal místní stavební úřad a která je řešena jako monolit.

Sto padesát tun armovaného betonu ponechal architekt k velké spokojenosti majitelů v interiéru přiznaných. Povrch však není hladký, beton přejal strukturu OSB desek, do nichž byl vylit. Vznikl tak zajímavý dezén, který na závěr stačilo jen penetrovat.

V domě je rozvedeno podlahové topení, a tak plánovaná americká kamna v obývacím pokoji, pro něž je ve stropě připravený otvor, budou mít za úkol spíše vytvářet ještě příjemnější, útulnou atmosféru než skutečně topit.

„Myslím, že tu nic nechybí a dům funguje tak, jak má. Jiří (Střítecký – pozn. red.) mi říkal, že tu potřebujeme ještě kuřárnu. On byl totiž silný kuřák. Tu jsem mu ale zamítl,” směje se při vzpomínce na architekta a zároveň přítele Martin Vlček.