Ve městě, a přesto jako na venkově. Architekti v terakotovém domě spojili zdánlivě neslučitelné

Paní Belinda žila v rušném, živém, svým způsobem bohémském městě Fitzroy. S přibývajícími léty ji ale začal tento život unavovat a zatoužila po určitém zjednodušení, snad ztišení. Ale hlavně po návratu k přírodě.

Přesto se ale života ve městě tak úplně nechtěla vzdát. Chtěla žít s rodinou svého syna. Zdálo se, že má před sebou oříšek téměř k nerozlousknutí.

Nakonec to byli ale architekti, kdo jí situaci pomohl šikovně vyřešit. Podařilo se jim totiž nalézt dům s obrovskou zahradou, která ubíhala směrem za něj. A to bylo přesně to, co paní potřebovala.

Původní dům architekti zrekonstruovali, aby se do něj mohl nastěhovat syn s rodinou. Pro klientku samotnou pak postavili v zadní části zahrady menší domek, ve kterém bydlí.

Zahradu pomohli upravit v pěstitelský ráj se spoustou praktických vyvýšených záhonů, aby práce na nich byla co nejpohodlnější. Mezi oběma domy je pak také společný pavilon.

Dřevem obkládaný dům z viktoriánské éry byl domem dělníků. Orientovaný je na sever (což je na jižní polokouli stejně výhodná orientace jako v našich podmínkách na jih) a vyžadoval důkladnější rekonstrukci i úpravu dispozice, aby z něj rodina měla co největší užitek.

Architekti proto přesunuli jeho obytnou zónu (kuchyň s jídelnou a obývací pokoj) ze zadní části dopředu, díky čemuž mají nyní výhled na ulici a předzahrádku a zároveň mají ten nejlepší přísun denního světla.

Součástí proměny domu bylo také odstranění některých stěn. Ač se předzahrádka s verandou ve svém vzhledu příliš nezměnily, jak upozorňují architekti, změnila se jejich funkce – původně spíše ornamentální části domova se staly produktivním, pracovním a rekreačním prostorem, jenž propojuje život rodiny s životem ve velmi přátelské ulici s komunitou příjemných lidí.

V zadní části domu, kde je větší klid i soukromí, je pak nově umístěna dvojice ložnic a koupelna.

Po cestě napříč domem dále dozadu přijde návštěvník na zahradu, kde má po pravé ruce pavilon. Je to ve skutečnosti víceúčelová společná budova sloužící jako knihovna, ale třeba i jako pokoj pro hosty. Sem je rovněž uschována prádelna.

Nový dům pro paní Belindu má vzhled sjednocený s pavilonem. A oba odrážejí to, co je pro zelinářskou zahradu charakteristické – propojení dvou hlavních pálených materiálů: cihel žlutavé barvy a terakotových obkladů, jež pokrývají horní část fasád domů a střechy a daly projektu jméno.

Z cihel jsou na zahradě postavené záhony a některé rostliny jsou zasazené do hliněných květináčů.

Interiér domku je pak rozdělený do dvou podlaží, podobným způsobem rozčísnutý hlavní chodbou, jež směřuje ke vstupu na zadní ulici. Na jedné straně je tak kuchyň s jídelní zónou, na druhé je obývací pokoj s navazující studovnou a koupelnou. V patře nad kuchyní je ložnice s šatnou a velkou koupelnou.