Test Opel Insignia Country Tourer: silný a pohodlný křižník s dobrou čtyřkolkou

Opel Insignia jako model máme v testu už poněkolikáté. Možná to je proto, že to je opravdu povedené auto, možná tentokrát proto, že nás Opel pozval na lyžovačku na Šumavě a nabídl, že nám za tím účelem půjčí Insignii Country Tourer, „terénní“ verzi vlajkové lodi značky.

Pozvání jsem rád využil a ve smluvený čas si přijel pro novinářský vůz. Představeno mi bylo auto, na kterém na první pohled upoutá jediná věc – barva. Pamatujete si na tu otřesnou zelenomodrou, ve které jezdila spousta Octavií první generace?

Člověka napadne, jestli Škodovce nezbylo pár kýblů téhle barvy a jestli ji nevnutila Opelu. Chvíli jsem přemýšlel, jestli třeba nebude tahle barva lépe vypadat na slunci, jestli v ní není nějaká zajímavá perleť, která pod zamračenou oblohou není vidět, ale není tomu tak. Nekupte to, za 65 tisíc korun.

Dost ale o zvláštním výběru barvy. Insignii Sport Tourer, tedy normální kombík bez plastů kolem blatníků, jsem v testu vloni na podzim označil za špičkový dálniční křižník. A vážně se mi líbil i jeho design, tmavomodrá barva mu sekla. [celá zpráva]

Country Tourer není zvenčí o tolik odlišný. Má trochu upravené nárazníky a samozřejmě nepřehlédnutelné oplastování, dokonce se zvláštními výběžky nad koly. Stran změn směrem k jízdě mimo asfalt to je všechno – nemá ani o centimetr zvýšený podvozek oproti civilnímu kombíku. [celá zpráva]

Detaily zvenčí jsou tedy pořád stejné – křídla v masce chladiče, lehce zamračený kukuč světel, podtržený LEDkami denního svícení, relativně dlouhá kapota s „páteří“, kterou vidíte z pozice řidiče a chromovaná linka, táhnoucí se podél střechy až do zadních světel a vytvářející „ploutev“ na D-sloupcích. Nové Insignii to vážně sluší, i v téhle barvě.

Kabina je opět špičkově vybavená, nechybí head-up displej, který toho umí zobrazit opravdu hodně, infotainment podporující Android Auto a všemožné asistenční systémy, od hlídače mrtvého úhlu až po adaptivní tempomat.

Největším plusem ale budiž přístrojový štít. Řada aut dnes nenabízí ani teploměr chladicí kapaliny, a pokud ano, ten se zastaví na nějaké teplotě a z ní se nehne, ať jedete jakkoliv. Ne tak Insignia. Na fotce si všimněte teploměru oleje a voltmetru.

Oba tyto budíčky navíc ukazují přesně – hodnota se mění v závislosti na jízdě. A mám dojem, že i teploměr chladicí kapaliny ukazuje skutečnou teplotu, protože kdykoliv jsem se na něj podíval, ručička byla trochu někde jinde. Insignia by v tom nebyla sama, Grandland X to má podobně. [celá zpráva]

Výhrady v kabině se omezují na nerovnoměrné vyhřívání sedáku, jedinou mušku na jinak perfektních ortopedických sedadlech, u kterých si můžete nastavit i šířku bočnic opěradla. A ne všem bude sedět vysoký a mohutný středový tunel.

Po podzimním dieselu jsem tentokrát dostal vrcholnou benzínovou verzi, tedy dvoulitrový čtyřválec o výkonu 260 koní, spojený s osmistupňovým automatem a pohonem všech kol. Ten se jmenuje Twinster – tak bych pojmenoval městský kabriolet s pevnou střechou, ne čtyřkolku vlajkové lodi, ale budiž – a podle webu Opelu je adaptivní.

To znamená, že posílá točivý moment na to kolo, které má zrovna nejvíc trakce, a až 100 % síly prý umí nasměrovat na zadní kola. Systémy s motorem vpředu napříč tohle většinou udělat neumí. S Insignií jsem netrhal rekordy na erzetách švédské rallye, ale kdekoliv jsem ji vzal do sněhu, nedostavilo se ani nejmenší zaváhání při rozjezdu do kopce nebo v zatáčkách, ani náznak nejistoty.

Velmi kladně hodnotím i adaptivní podvozek, který se jmenuje Flexride a který si můžete nastavit směrem ke sportovnímu či pohodlnému chování. V režimu Sport citelně ztuhne a v zatáčkách s hladkým asfaltem je sebejistý tak, jak byste na 260k auto čekali.

Mód Tour znamená měkčí odpružení, na velkých nerovnostech až plavné, nebojím se říci, ale jistotu v zatáčkách neztrácí. Právě v tomto režimu jsem strávil nejvíce času, protože mám měkké, pohodlné podvozky rád. A není v něm problém ujet stovky kilometrů na jeden zátah.

Dvoulitr pod kapotou svou silou nátuře rychlého grand toureru odpovídá. 260 koní je kdykoliv připraveno vystřelit vpřed a najednou předjet čtyři, pět i osm aut. Motor docela hezky zní, když na to šlápnete; jinak je velmi dobře utlumen a moc o něm nevíte.

Stejně jako o řazení převodovky – je hladké a rychlé, jen při klidné jízdě v městských rychlostech motor podtáčí i do kopce, takže jsem docela často musel o kvalt, o dva podřadit pádlem. Trochu pihou na kráse se může zdát spotřeba, která po nějakých 500 km velmi svižné jízdy dosáhla průměru 10,4 litru.

Ovšem, je to jen zdání, na takhle rychlé auto je něco mezi 10 a 11 litry akceptovatelná hodnota. Co se mi chce přijmout trochu méně, jsou falešné koncovky výfuku v zadním nárazníku. Přátelé, buď výfuk skutečně skryjte a nedávejte pod nárazník směšné kousky plastu, nebo ho v jeho skutečné podobě vystavte všem na odiv.

Svou krátkou recenzi Insignie Country Tourer končím stejnými slovy, jakými jsem před několika měsíci ukončil text o verzi ST. U většiny aut si kladu otázku, proč bych si je měl koupit. U Insignie, a o čtyřkolce se silným motorem a automatem to platí ještě víc, ta otázka zní, proč bych si měl kupovat něco jiného.

Rád jezdím dlouhé trasy v pohodlí a se silným motorem pod kapotou, zbožňuji zasněžené silnice a často jezdím v noci. Takže ocením špičková matricová LED světla, schopnou čtyřkolku, 260 koní a plavný podvozek. Insignia jako model je podle mého názoru jedno z nejlepších normálních aut, která si můžete dnes koupit.