Na vzdálenou chatu elektromobilem? Ano, ale...

Renault obtížnost mého nápadu posunul ještě o chloupek výše – jeho Zoe sice má 40kWh baterii, ale nepodporuje rychlonabíjení. V tabulce technických dat je nejkratší dobíjecí čas dvě hodiny a čtyřicet minut pomocí zdroje o proudu 32 A a výkonu 22 kW.

Přidejte k tomu můj odpor k detailnímu plánování – loňské výlety alpskými průsmyky a severem Polska jsem plánoval jen velmi, velmi vágně – a máte před sebou recept na průšvih. Jenže ke svému vlastnímu údivu tuhle cestu plánuji s chutí, byť je desetkrát kratší.

Upravil jsem ji tak, aby na ní nebyla zbytečná stoupání. A nevinné zběžné vyhledání nabíjecích stanic po cestě, které mělo původně zabrat tři minuty, zjistí, že ČEZ – do téhle sítě, obsahující asi 140 stanic po republice, jsem k Zoe dostal přístupový čip – nemá po plánované trase dost dobře umístěny nabíječky. Ale že existuje organizace, sdružující jiných zhruba 140 míst, ke kterým získám přístup po registraci na internetu. Není na tom nic těžkého, ale může to představovat problém pro lidi, kteří nejsou v práci s internetem tolik zběhlí.

Zmíněná trasa má na mapě asi 275 kilometrů. Podle údajů Renaultu má Zoe dojet na jedno nabití 300 km, což by teoreticky mělo stačit. Když jsem ho přebíral, displej ukazoval dojezd 293 km. Po sedmdesáti kilometrech městem na displeji svítí 203 km. Jenže ve městě se často zpomaluje, a tedy dobíjí. Při ustálené rychlosti zpravidla dojezd prudce klesá.

Nabíječek, u kterých je na internetu uváděn výkon 22 kW, je po trase nejméně sedm a poslední je 44 km před cílem. Strach o to, že bychom nedojeli, nemám. Jak dlouho to bude trvat, je věc jiná – to si netroufám ani odhadovat. Běžně strávím na cestě okolo čtyř a půl hodiny, pokud se zastavím na jídlo.

Pochopitelně, chci vyjíždět s plnou baterií, a tak v pátek ráno připojuji Zoe k nabíječce nedaleko redakce. A přichází první problém – když po obědě přijdu, abych nabité auto přestěhoval a místo uvolnil jiným, zjišťuji, že se nenabíjelo. Po čtvrthodině na infolince se dozvídám, že problém je ve stojanu a že odtud žádná šťáva nebude. Dobrý start to není, ale být porucha na straně auta, bylo by hůř.

Cestou z práce se tedy zastavuji u jiné dobíjecí stanice, která mě trochu děsí – z 65 na 100 % chce ze zásuvky označené 22 kW nabíjet hodinu a půl. Znamená to tedy, že z nuly na sto to má trvat čtyři a půl hodiny, ne dvě hodiny čtyřicet, jak píše Renault? Tohle možná bude dlouhá noc.

Sedím v autě a s mobilem v ruce a brouzdám internetem. Když na displeji svítí 96 %, říkám si, že stačilo. Displej nabíječky mě překvapuje – vůz je připojený hodinu dvacet. Uteklo to jako nic, ale samozřejmě hodiny nelžou a z Prahy budeme vyrážet s hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu.

Skládám do kufru tašky, dbám na to, aby nabíjecí kabely nebyly úplně na dně, nuluji počitadlo kilometrů a řadím D. Veď mě dál, cesto má; tam, kde končíš, je zásuvka na dvorku, dva huňatí huskyové a vychlazené pivo.

Najíždím na dálnici D11 a zapínám tempomat. Zvolil jsem rychlost 102 km/h, protože doufám, že bude rozumným kompromisem mezi snahou šetřit baterii a snahou za volantem neusnout nudou. Když jsme vyráželi od domu, displej ukazoval dojezd 277 km. Po 19 ujetých kilometrech ukazuje 243 km, tedy o 34 méně.

Schválně jsem zvolil sjezd na 68. kilometru na Lázně Bohdaneč. Přes Pardubice se chci dostat k silnici I/35 u Holic. Nikdy takhle nejezdím, ale nyní jsem ve snaze víc brzdit motorem, a tedy rekuperovat, chtěl rozumně minimalizovat vzdálenost po dálnici. Jestli to bylo efektivní, nevím, ale do zastávky za Vysokým Mýtem, tedy zhruba v polovině trasy, jsme ujeli 141 km a spotřebovali 5/8 baterie. Připojuji nabíječku a displej hlásí, že dobíjení bude trvat necelé dvě hodiny.

Jenže třebaže před námi jsou kopce, 100 % baterie nejspíš nebudeme potřebovat, utěšuji přítelkyni a vydáváme se na večeři. K autu se vracíme zhruba po hodině dvacet a čeká nás příjemné překvapení – baterie má 99 %. Stálo to 129 korun.

Přes Litovel, Dlouhou Loučku a údolím říčky Oslavy dojíždíme do cíle za dalších 134 kilometrů, které také spotřebovaly 5/8 baterie. Celkových 275 kilometrů trvalo téměř přesně pět a půl hodiny, z čehož jsme zhruba hodinu dvacet strávili nabíjením a večeří. Kdyby měla baterie Zoe o čtvrtinu větší kapacitu, tedy nějakých 51-52 kWh, dala by se tato trasa ujet na jedno nabití.

Zapojil jsem auto do zásuvky a displej ukázal čas dobíjení 17 hodin 20 minut. Kdybych potřeboval plnou baterii v sedm ráno, abych jel do práce, byl bych v pasti; standardní 230V zásuvka na provoz Zoe jako jediného auta opravdu nestačí – a já byl rád, že zpátky do Prahy pojedu až pozítří.

Cestou zpátky jsem se rozhodl jet o něco blíže běžnému způsobu, jakým tuto trasu překonávám, a to jak co do rychlosti jízdy, tak i trasy. V Rýmařově tedy nezahýbám doleva, nýbrž jedu rovně na Skřítek a těším se na téměř sedmnáctikilometrové klesání.

Tušil jsem, že jeho efekt bude znatelný, ale jak velký skutečně bude, jsem nečekal – v Šumperku, po 56 ujetých kilometrech, displej ukazoval o 3 km kratší dojezd, než když jsme vyráželi z chalupy. Ne o 30 km, opravdu o tři. 144 kilometrů k Vysokému Mýtu, ke stejné nabíječce, jako cestou tam, jsme ujeli téměř přesně na polovinu baterie.

Hodina na nabíječce, která nám u večeře opravdu rychle utekla, dobila vůz na 94 % za 92 korun. Vyrážíme dál přes Hradec Králové a na dálnici zkouším nejvyšší rychlost Zoe. Neděste se piráta silnic, Zoe má elektronicky omezenou maximálku na 135 km/h. Energii ale saje jako upír z Feratu, takže zvolňuji na tempomatových 114 km/h a vezu se ku Praze. Dojíždíme po pěti hodinách a 295 kilometrech. Zbývá téměř přesně čtvrtina baterie, což je tak akorát, abych v pondělí ráno bez nervozity dojel auto vrátit.

Před cestou tam jsem byl trochu nervózní, protože jsem opravdu netušil, co můžu čekat, a autu jsem se přizpůsoboval. Cestou zpátky jsem byl mnohem uvolněnější a dynamiku Zoe – není nijak valná, byť okamžitě dostupný točivý moment je samozřejmě příjemný, ale o tom se dozvíte za pár dní v kompletním testu – jsem využíval mnohem více; styl mé jízdy byl bližší konvenčnímu autu.

Závěr je jasný – elektromobilem bez rychlonabíjení je možné dojet na chalupu, která je vzdálená bezmála tři stovky kilometrů. A netrvá to ani o tolik déle, než kdybych jel svým šestiválcovým Chryslerem.