Článek
Přístup k čisté vodě a elektřině je ve vyspělém světě považován za samozřejmost. S větší informovaností o problémech životního prostředí však mnoho lidí začalo hledat řešení, jak šetřit přírodní zdroje a snížit zátěž planety. Dlouhodobě k nim patří i Michael Mobbs, jenž sice žije uprostřed Sydney, ale vodu získává pouze z deště a recyklací tzv. šedé vody.
„Od sítě jsem se odpojil asi před 25 lety, a to hned ze dvou důvodů. Jeden byl dětinský. Bylo mi řečeno, že to není možné, a tak jsem to chtěl udělat. Jako dítě. A za druhé, jsem hluboce přesvědčený, že Zemi musíme prokazovat tolik lásky, kolik to jen lze,“ svěřil se agentuře AP Mobbs, specialista na udržitelné projekty.
Velmi podobný pohled na věc má i Dr. Alejandro Montoya z Katedry chemického a biomolekulárního inženýrství univerzity v Sydney. Připomíná, že se lidé začali recyklaci vody hlouběji věnovat v 60. let minulého století.
Ovšem v té době to byl příliš drahý podnik. Používat vodu z vodovodu bylo v městském prostředí mnohem levnější. Nyní to ale už tak úplně neplatí.
„Náklady na opětovné použití vody se stávají srovnatelné s používáním pitné vody. A proto existují pobídky, ekologické pobídky, znovu používat vodu v domácnostech,“ říká.
Pět nádrží pod zemí
Mobbsův dům zachycuje dešťovou vodu ze střechy pomocí uzavřených okapů, které zabraňují tomu, aby se do ní dostávalo listí nebo trus ptáků. Dešťovka pak prochází jednoduchými síťovými filtry a končí v nádrži o objemu 8500 litrů, která je zakopaná pod zahradní terasou.
Série dalších čtyř nádrží, opět zakopaných pod zemí, pak slouží k čištění vody, kterou v domácnosti již použil. Ve třech nádržích žijí bakterie, které se živí nečistotami ve vodě. Aby se jim dobře dařilo, vhání vzduch do nádrží provzdušňovač. Takto vyčištěná voda postupuje do čtvrté nádrže, za níž je umístěný pískový filtr a UV lampa, která vodu sterilizuje.
Podle Montoyi je to systém, který je funkční a ukazuje, že za jistých podmínek lze žít bez závislosti na městském řadu. Zároveň však jeho výzkum odhaluje, že čisticí systémy, které používá Mobbs a další lidé, nejsou dostatečně účinné, pokud voda obsahuje složky odstranitelné pouze chemickou cestou.
Michael Mobbs o čistotě a nezávadnosti své vody nepochybuje. Pravidelné testy mu dávají za pravdu.
Michael Mobbs je však o čistotě své vody skálopevně přesvědčený a běžně ji používá jako pitnou. Kvalitu své vody si nechává pravidelně testovat na Technologické univerzitě v Sydney, výsledky nikdy neodhalily žádné nebezpečně vysoké hladiny znečištění.
Podobně jako v mnoha jiných domácnostech, také on spotřebuje nejvíce vody na splachování, praní, koupání a zavlažování zahrady. To jsou ale všechno činnosti, které nevyžadují pitnou vodu, a tak může bez problémů používat tu, kterou si recykluje.
Co je to šedá a černá voda?
Šedou vodou se nazývá veškerá odpadní voda z domácností, která odtéká umyvadlem, vanou, z pračky, myčky, dřezu apod. Pokud rodina používá ekologické mycí a prací prostředky, jež se v přírodě snadno a rychle rozloží, lze - dle některých názorů - tuto vodu používat dále na zahrádce k zalévání.
Černou vodou je míněn odpad plynoucí z WC. Tato se k dalšímu použití nehodí, protože obsahuje velké množství bakterií, a je třeba ji čistit.
Mobbs tvrdí, že ročně ušetří 90 tisíc litrů vody. Jeho systém má ovšem i další praktická omezení. „Potřebujete místo, abyste měli úložný prostor pro vodu, a proto nevím, zda lze tuto technologii rozšířit do každého jednotlivého domu nebo rodiny v obydlených městech,“ říká doktor Montoya. Na druhé straně alespoň z části se recyklační systém použít dá.
Například přímo v Sydney je komplex budov Central Park, jehož fasády pokrývají vertikální zahrady. Ty mají v suterénu centralizovanou úpravnu vody, kam je svedena šedá voda ze všech bytů a čistí se tak, aby šla použít na závlahu rostlin.
Nejen voda, ale i elektřina z vlastních zdrojů
Jak uvádí agentura AP, v roce 1996 byl Michael Mobbs jedním z prvních obyvatel Sydney, kteří si na střechu svého rodinného domu instalovali fotovoltaické panely. Začal s 18, později přidal dalších 12. Tím zvýšil výkon své malé fotovoltaické elektrárny (FVE) na 3,5 kW. Ještě později si pořídil akumulátory, aby měl kam ukládat přebytky energie. V roce 2015 se odpojil od veřejné sítě.
Tento krok ovšem nevidí jako univerzálně dobrý docent Gregor Verbic z Centra pro budoucí energetické sítě a Katedry elektrického a informačního inženýrství na Sydneyské univerzitě. Uznává, že z hlediska ochrany životního prostředí odpojení od sítě má smysl.
Ovšem z ekonomického hlediska se podle něj ve velkých městech nevyplatí mít na střeše panely, v garáži baterie, a přesto spoléhat na veřejnou síť. Úplné odpojení pak podle něj v praxi vede k tomu, že Mobbsovi sousedé mají nyní vyšší platby za energii proto, že se jeho poplatky za údržbu sítě rozpočítávají mezi ně.
Víte, co je komunitní sdílení elektrické energie a kdo je prosumer?
Odpojení od veřejné elektrické sítě má tak podle Verbice význam pro odlehlé komunity, které platí velké náklady už jenom za přivedení elektřiny a navíc nemusí být dodávky spolehlivé.
S tím ale Michael Mobbs zásadně nesouhlasí. Poukazuje na to, že ve vodních nádržích zůstala voda, kterou on nespotřeboval, a elektřina je zejména v Austrálii čím dál levnější, protože jí čím dál více pochází ze slunce nebo z větrných elektráren, a je tudíž zadarmo.
Spor zůstává zatím bez odpovědi
Rozpor mezi přístupem Michaela Mobbse a docenta Verbice ukazuje zajímavý problém. Zatímco Mobbs razí cestu soběstačné výstavby, Verbic poukazuje na nereálnost takového postupu v hustě zastavěných oblastech. Nutnost změny v přístupu k energiím a zacházení s nimi ale nezpochybňuje.
Anketa
Podle něj bude třeba přecházet k udržitelným zdrojům při získávání elektřiny, a s tím zároveň změnit způsob plateb. Navrhuje přejít od objemových poplatků k flexibilnějšímu systému, jenž by zohledňoval skutečnost, že obnovitelná energie z větru a slunce je zdarma, ale údržba infrastruktury nutná k jejímu rozvedení nikoli.
Michale Mobbs mezitím ve svém domě pořádá prohlídky, kde návštěvníkům předvádí, jak jeho systémy nevyžadující připojení k veřejné infrastruktuře fungují.
