Prokrastinace, nebo lenost? Záleží, co člověk zažívá

Nejjednodušším odlišením prokrastinace od obyčejné lenosti je pocit, který postižený člověk zažívá. Líný člověk nic dělat nechce a je s tímto stavem spokojený. Prokrastinátor trpí pocitem selhání, protože se nedokáže k danému úkolu přemluvit.

Před osmi lety, kdy se vědci přeli, zda je, či není prokrastinace nemoc, byla provedena v Berlíně na toto téma obsáhlá studie. Respondenti různého vzdělání i věku odpovídali na jednoduché otázky a známkovali pocit spokojenosti jako při školním hodnocení. Výsledek nikoho moc nepřekvapil a potvrdil jen to, co všichni tak nějak tuší, ale nahlas o tom nemluví. Lenoši jsou šťastnější než jejich ambiciózní a pracovití vrstevníci.

Vzdělání ani pohlaví nehrálo roli, zanedbatelné byly i majetkové poměry a profese. Prostě ten, kdo si umí zalenošit bez pocitu viny (pozor, to je podstatné) a netýrá sám sebe dalšími a náročnějšími úkoly, je na tom o mnoho lépe než pracant sebetrýznitel. Tak vzhůru za pec, alespoň na hodinu!

O tom, že prokrastinace nikomu na dobré náladě nepřidá, asi nikdo nepochybuje. Nutkavé myšlenky, co bychom měli udělat a ještě neudělali, dokážou zkazit i sebehezčí prožitek. Jak si užít schůzky s milovaným člověkem, když myslíme na nevyplněný formulář? A jak se nerušeně věnovat potomkům, když někde v zátylku mravenčí výčitka, že ani zítra neodevzdám to, co jsem měla už předevčírem…

A tak se z prokrastinace stává jakási žlutooká stvůra (tu zelenookou si zabral už pan Shakespeare pro neméně nepříjemnou žárlivost), doprovázející každého třetího z nás.

Výzkum psychiatrické kliniky v Los Angeles srovnával lidi pracující duševně a na exponovaných místech s jejich vrstevníky zaměstnanými na nižších manažerských pozicích. Nebylo pochyb, že se u obou skupin jednalo o vysoce výkonné jedince. Studie jednoznačně prokázala souvislost prokrastinace s pracovním vyhořením.

U obou skupin se projevila tehdy, když sledovaní jedinci pocítili ztrátu motivace nebo byli přepracováni či přehlceni informacemi. To vedlo k úzkosti spojené s pozvolným, ale trvalým poklesem výkonnosti a oddalováním plnění úkolů. K prevenci těchto stavů byl doporučen i polední odpočinek v práci. Proto pozor. Buzení nadřízeného přísně zakázáno!

Jak už bylo naznačeno, rizikovými faktory jsou nejen ztráta motivace, únava a stres, ale i pocit nenaplnění a marnosti z vykonávané práce, ve které již nenacházíme smysl. Jednoduše řečeno, pokud nám naše zaměstnání nepřináší uspokojení z dané činnosti, a dokonce ani profit ze slušné výplaty, kde vzít důvod k radosti, natož ke smíchu? Ideálem je činnost, která nás baví a je dobře finančně ohodnocena.

Bohužel, tolik rentiérů se v našem malém Česku neuplatní. Nezbývá tedy než na sobě zapracovat a zamyslet se nad smyslem svého konání. Překvapivě není nutné hned dávat v zaměstnání výpověď kvůli nudě a pocitu marnosti. Čerstvý větřík může zavanout i s novým koníčkem či přáteli nalezenými v nově otevřené tělocvičně (nebo hospodě…).

Typickým příkladem může být případ muže popisovaný v prestižním britském lékařském časopisu The Lancet. Přes všechny nesporné úspěchy v soukromém i pracovním životě se propracoval k prokrastinaci vedoucí až k opakovaným pokusům o sebevraždu.

Po absolvování psychoterapie si našel koníčka, který vyrovnal misky vah pracovních povinností a volného času. Pořídil si dva psy, se kterými musel chodit na dlouhé procházky. Pacient našel, bez nutnosti užívat medikamenty, chybějící radost ze života, a přestože měl výrazně méně času na práci, jeho výkonnost stoupla.

Radit komukoli, aby se nepřetěžoval, naučil se odpočívat bez zbytečného pocitu provinění, kvalitně se stravoval a dbal na svoje zdraví, bude znít jako jedno velké klišé. Vždyť co každá z nás dělá od rána do večera, než že porušuje všechny tyto dobře míněné rady a ještě sama sobě slibuje, s kusem čokolády v ústech, že od zítřka to bude určitě jiné? Nejedná se i v tomto případě o jakousi formu prokrastinace, která nás trvale znervózňuje víc, než kdybychom osvědčených rad lehkomyslně nedbaly?

Proto bude lepší uchopit problém prokrastinace trochu jinak. S chorobným oddalováním čehokoli se dá celkem úspěšně bojovat i z pohodlného křesla, při sklence dobrého vína. Stačí si vzít malý notýsek a stanovit si hodnotu svého času. Ujasnit si vizi vlastního konání a také sepsat to opravdu důležité, co musíme vykonat. Pokud se totiž upřímně zamyslíme z hlediska času, co je nejdůležitější, a co naopak vůbec ne, dojdeme k překvapivým zjištěním. Možná si uvědomíme, že oddalujeme něco, co oddalovat není třeba, protože to vůbec dělat nemusíme.

Vize našeho konání by nám měla ukázat směr, kterým se chceme ubírat. Opravdu musím být v zaměstnání ta nejlepší? A opravdu musím tento týden navštívit tchyni? Je nutné žehlit opravdu všechno prádlo? Prostou eliminací nám zbude už jen hrstka všech nepříjemností, kvůli kterým se tolik nervujeme. Ty si zapíšeme a hezky odškrtáváme, když je zvládneme. Dobrý pocit, že už alespoň něco máme hotové, vede k čím dál větší radosti. Vida, k čemu všemu může dopomoci hezké lenošení v křesle!

Jen pro pořádek zmíníme neúprosné statistické údaje zveřejněné v prestižním vědeckém časopisu Nature. Prokrastinací trpí téměř 30 % dospělé populace, u studentů toto číslo šplhá až k 80 %, častěji jsou zastoupeni muži, v poměru 60 % ku 40 % žen. Z hlediska rozvodovosti je uváděna prokrastinace jako pátý nejzávažnější důvod rozpadu manželství.

Dlouhodobé oddalování rozhodnutí může vést k trvalému stresu, ztrátě motivace a hluboké depresi. Pokud jedinec vnímá svoje pocity jako omezující, nepříjemné, či dokonce život ohrožující (myšlenky na sebevraždu), měl by navštívit odborného lékaře, nejlépe psychiatra.

Prokrastinace se nemusí týkat jen našeho profesního života, i když s ním je spjata nejčastěji. Oddalovat můžeme i návštěvu zubního lékaře nebo plánovanou operaci. Pocit viny z absence návštěv starých rodičů či nedostatku času věnovaného rodině také klid v duši nevyvolá. Pokud se podobných stresorů sejde víc, což je pravděpodobné, výsledek v podobě psychického nebo, dle celostní medicíny, i fyzického onemocnění na sebe nenechá dlouho čekat.

Což dokládá i pětiletý výzkum kodaňské nemocnice. Její pacienti byli dlouhodobě pozorováni z hlediska času potřebného pro uzdravení a faktorů, které tento děj ovlivňují. Výsledek byl jednoznačný. Ti nemocní, kteří dokázali eliminovat alespoň dva stresory, vedoucí podle jejich mínění k rozvoji onemocnění, se uzdravovali až dvakrát rychleji než ti, kterým se to nepodařilo.

Zajímavé je, že faktory zmiňované pacienty nebyly vždy relevantní s míněním lékařů. Např. pacientka měla dlouhodobě špatné vztahy s dospělými dětmi i konflikty na pracovišti. To podle ní vedlo k propuknutí leukémie. Lékaři viděli důvod onemocnění jinde, ale pacientka přestala nápravu odkládat a začala se cítit lépe – navzdory prognóze se rychle uzdravila. A jaké poučení si mohou vzít všichni prokrastinanti? Neřešit hlouposti a odstraňovat stresy!

Pan Hésiodos, který žil 700 let př. n. l., nabádal svoje posluchače, aby na zítřek nespoléhali a na pozítřek nic neodkládali. Další tři století byl klid, než pan Seneca všem zkazil náladu tvrzením, že zatímco ztrácíme čas váháním a odkládáním, život nám utíká. Je tedy zřejmé, že prokrastinace není ničím novým pod sluncem.

Dobrá zpráva pro všechny je, že i navzdory prokratinaci se svět točí dál i se všemi váhavci. Dnes naopak slýcháme, že co může člověk udělat dnes, může i zítra nebo za týden. Čili – je na našem zdravém rozumu, abychom našli rovnováhu mezi povinnostmi a odpočinkem. A uvědomili si, že určitá míra lenosti je zdravá! Bez pocitů provinění. Prostě – mějme se trochu rádi…