Článek
Zprvu neměla Rýza vůbec ponětí, že se jedná o migrénu. Ačkoliv prvotní projevy v podobě silných bolestí hlavy a neschopnosti čehokoli jiného než ležet v posteli tomu hned od začátku nasvědčovaly. Tehdy dokonce podezřívala svého neurologa, že vyšetření podcenil a že se jedná určitě o něco jiného než o migrénu s aurou.
Několik dalších let tak místo smíření se s diagnózou, hledala nejrůznější cesty, jak se dopátrat „skutečné diagnózy” a pak i léčby, která by ji konečně zbavila těch nesnesitelných bolestí. Záchvaty se v té době u ní objevovaly zhruba 8krát do měsíce. Protože ale nevěřila, že se jedná o migrénu, nedokázala si ani nijak ulevit od bolesti.
„Prožívala jsem emocionální i fyzická muka a ládovala se léky, abych vůbec přežila. Kromě toho jsem zkoušela vše možné od akupunktury, 2,5měsíčního pobytu v psychosomatickém stacionárním programu, masáží, biodynamiky a bioenergetiky, biofeedbacku, akupresury, arteterapie, přes párovou terapii, imaginaci, jógu, až po nejrůznější rituály. Nic z toho ale nefungovalo,” svěřila se Novinkám Rýza.
Naopak, počet záchvatů se stále zvyšoval, a tak Rýza začala propadat hlubokému zoufalství. V té době nebyla schopná dodržet jakýkoliv termín a celkově se pro své okolí stávala tou nespolehlivou. Samotnou ji začalo deptat, kolik času tráví odříznuta od všech ve své posteli. Aby toho nebylo málo, začala se setkávat s velkým nepochopením a bagatelizováním jejího trápení nejen v práci, ale také od svých nejbližších.
Rýza Blažejovská
Začala žít ve velké beznaději, záchvaty měla i celé týdny v kuse, často i dvacet dní v měsíci. Bolesti hlavy navíc doprovázela únava, bolesti břicha, nesnesitelné sevření týlních svalů, alodynie (vnímání dotyků jako bolestivých), časté závratě a mdlobné stavy, dezorientace a nepřetržitá kopřivka.
„Měla jsem pocit, že jsem úplně ztratila sama sebe. Tu veselou, radostnou, kreativní, tu osobitou krásku, co tančí a nepřetržitě roste do ještě větší krásy. Nepoznávala jsem se. Kam jsem se poděla? Najdu se ještě někdy? Zvážněla jsem a můj život se scvrknul do povinností a zvládání bolesti,” popsala Rýza.
Přiznání si nemoci a obrovská úleva
Pomohla jí až nová práce pro pacientskou organizaci lidí s epilepsií. Tam uviděla, co je možné pro osoby s určitou chronickou chorobou všechno dělat, jak je možné jim pomoci. Tam si poprvé přiznala, že by v jejím případě mohlo jít skutečně o migrénu. Začala tedy studovat vše o migréně, až si byla naprosto jistá, že její neurolog měl už tehdy pravdu.
Samozřejmě nemoc jako taková nezmizela, dokonce ani všechny ty život omezující projevy, nicméně Rýza dnes vše prožívá úplně jinak. „Vše zvládám mnohem lépe než kdy předtím. Když mám totiž dneska záchvat, dovolím si odpočívat, neobviňuji se ze slabosti či jiného druhu méněcennosti. Celkově jsem na sebe hodnější a mám tak víc síly se svou nemocí žít,” dodává mladá žena.
I díky tomu, co si kvůli nemoci sama prožila, založila iniciativu na pomoc lidem s migrénou. Snaží se předat své vlastní zkušenosti a informace o nemoci těm, kteří se s diagnózou migrény poprvé setkávají, aby nemuseli procházet tak spletitou a bolestnou cestou jako ona.
Může se vám hodit na Seznamu:
