Díky kochleárnímu implantátu u nás slyší už více než 800 lidí

Musí být neslyšící. To znamená, že nemůže rozumět řeči ani s výkonným sluchadlem. Když se narodí neslyšící dítě, tak se to dřív nebo později zjistí. Rychlost zjištění záleží mimo jiné na screeningu čili na detekci sluchových vad u dětí. U nás v Česku zatím není povinný novorozenecký screening sluchových vad. Pokud se zjistí hluchota, dítě projde dalšími vyšetřeními, asi tak tři čtyři měsíce se zkouší sluchadlo, a pokud je vidět, že je nepřínosné, že se dítěti nerozvíjí řeč, tak se směřuje ke kochleární implantaci.

Standardně platí, že dítě, které se narodí neslyšící kvůli vrozené vadě a nemá nějaké přidružené handicapy, jako je mentální retardace, poškození mozku apod., automaticky dostane oboustranný implantát do věku čtyř let. Buď ho dostane současně během jedné operace nebo ležení, pokud to nejde, tak ho dostane postupně v rozmezí jednoho roku.

Momentálně jsou limitem, protože platí, že čím dříve je dítě zaimplantováno, tím jsou výsledky lepší. Trochu jiná situace je, když se dítě narodí slyšící a poté ohluchne, třeba po zánětu mozkových blan. Pak má samozřejmě také nárok na oboustrannou implantaci, pokud se to zjistí později, asi do věku šesti let. Obecně řečeno u dětí platí, že čím dříve implantát dostanou, tím jsou výsledky lepší, ať už jde o jednostrannou nebo oboustrannou implantaci.

Pokud ho vůbec nedostanou, komunikace probíhá nikoli sluchově, ale na základě vizuálních vodítek. Zhmotněním toho je znaková řeč. Ta místa, která jsou v mozku určena na detekci zvuku a rozumění řeči, jsou tak použita pro komunikaci vizuální. Uvádět to zpátky je velmi obtížné nebo prakticky nemožné, takže pak má implantát u vrozeně neslyšících dospělých minimální přínos.

Bylo to v cizině a dítěti byly tři měsíce. Toto byl zvláštní případ, kdy dítě mělo zánět mozkových blan a bylo celkem evidentní, že dítě je neslyšící. U tak malého dítěte se musí dávat velký pozor při anestezii. Musí být vedena určitým způsobem, krevní ztráty musí být minimální, také je důležité, aby neprochladlo apod. Samotná implantace u tak malého dítěte problém není, protože hlemýžď je vytvořen při narození a už se nemění. Tam se mění jen vzdálenosti mezi hlemýžděm a okolní kostí. Tedy hlemýžď, kam se zasunuje elektroda, je stejně velký jak u miminka měsíčního, tak u šedesátiletého člověka.

Dospělý, který se narodí neslyšící a dospěje, aniž by měl implantát, nemá z implantátu velký přínos, jak již bylo řečeno. Jednak implantát vlastně nemusí chtít, protože někteří z komunity neslyšících jej odmítají, a za druhé i pokud by jej chtěl, tak mu to rozmlouváme, protože ten přínos je velmi malý. Je to v podstatě, asi jako kdybyste se narodila slepá a teď by vám chtěl někdo vysvětlit, jak vypadají barvy. Když se člověk narodí neslyšící a jako dospělý dostane zařízení, ve kterém musí najednou rozlišovat hlasitost, výšku tónů, prvky řeči, tak je to pro něj myslím velmi těžké.

Takový, který ohluchne během života. Narodil se slyšící, používal řeč, mluvil. Buď ztratil sluch najednou kvůli úrazu, nebo nemoci. Nejčastěji jde o tzv. progredující heredodegenerativní poruchu sluchu, která vyústí v úplnou hluchotu. Tito lidé, když dostanou implantát, už vědí, jaký je zvuk a naučí se s ním rychle fungovat.

Nutno poznamenat, že představa, že po zapojení implantátu bude člověk slyšet jako my, je lichá. Je to dáno mimo jiné tím, že jde o elektrické slyšení a dynamický rozsah u elektrické stimulace je velmi nízký, na rozdíl od normálně slyšících. Myslel jsem si, že zapojení budou provázet emoce plné štěstí a dojetí. Ale tak to není. Naopak. Je to zklamání a pocit: To je všechno? To je málo!

Po kochleární implantaci je vždy důležitá rehabilitace. Po čtrnácti dnech rehabilitace pak člověk najednou přijde a říká: není to tak špatné. Po dalším týdnu nám může říci, že už telefonuje. Rehabilitace, která člověka učí slyšet, je nejdůležitější. Operace trvá několik hodin, ale rehabilitace, kterou provádí rehabilitační centrum je celoživotní úkol, u dětí i dospělých.

V současné době je v motolských implantačních centrech implantováno asi 800 pacientů, dětí i dospělých. Dětí se v Česku implantuje dvakrát více než dospělých. Ve světě je poměr dětí vůči dospělým zhruba jedna ku jedné. Z toho vyplývá, že jsou zde dospělí, kterým by kochleární implantát pomohl. Příčina, proč nejsou tito lidé implantováni, tkví jednak v lidech – pokud je někomu sedmdesát i více, tak má možná pocit, že už se nemusí snažit, stydí se, nemá dostatek energie, aby někam šel a něco řešil. Pak je možná také problém v lékařích, kteří je nepošlou tam, kam mají a předepíšou sluchadlo, místo aby pacienti byli implantováni.

Vůbec ne. Mezi seniory – od 65 let a výš – je podle mě spousta lidí, kteří by implantát potřebovali. Jsou to většinou velmi dobří pacienti. Obecný problém stáří je ten, že člověk bývá izolovaný. Když je navíc neslyšící, tak je izolovaný dvojnásob. Když implantujeme někoho, komu je sedmdesát, jakoby rozkvete a začne se více stýkat s lidmi. To je ve stáří nejvíc důležité.

Implantát jako každé technologické zařízení může selhat. Je vysoce spolehlivý, je vyrobený tak, aby vydržel celý život. Pokud ho dáte dítěti, kterému je rok, tak by mu měl vydržet 70–80 let. Samozřejmě, určité procento selhání existuje. Kupříkladu z vnitřní příčiny. Může dojít také k selhání kvůli úrazu. Problematické je, když se v okolí implantátu vyskytne infekce, pak to samozřejmě nejde vyměnit hned. Musí se nejdříve vyléčit zánět.

V Praze na ORL klinice pro dospělé a pro děti ve Fakultní nemocnici v Motole. Také je centrum v Ostravě a v Brně. Motolské centrum je jediné, které dělá u malých dětí oboustrannou implantaci v jedné době.

V současnosti jsou dva typy implantátů registrovaných v Česku – implantát Nucleus, vyrábí ho australská firma Cochlear, která zde byla registrována v devadesátých letech. Druhý typ implantátu je rakouský, vyrábí ho firma Med-El. V Ostravě implantují pouze Nucleus a v Brně jen Med-El. Jedině u nás v Motole si můžete vybrat z těchto dvou firem.

Ano. U nás je to tak, že pojišťovna hradí implantát, který stojí zhruba tři čtvrtě miliónu korun. Hradí i operaci, pooperační péči. Celé to vychází asi na 1,2 miliónu Kč.