Článek
Zveřejněním svého příběhu chce paní Zuzana dodat nejen sílu stejně nemocným ženám, ale také poukázat na všechny překážky, s kterými se takto nemocní musí poprat.
Psal se rok 2005, paní Zuzaně bylo 43 let a těšila se ze všeho nového. Složila bakalářské zkoušky z psychologie na vysoké škole. Potkala úžasného muže a nastoupila jako personalistka ke 4. brigádě rychlého nasazení v domovské posádce Žatec. Po pracovně vypjatém a stresy nabitém půlroce to bylo opět šťastné období.
Sama sebe považuje za perfekcionistku, která pracovala i 12-14 hodin denně, aby mohla víkendy věnovat dětem.
Jednoho dne byla svými nadřízenými vyslána na vzdělávací kurz do Prahy. Setkala se zde s kamarádkou, se kterou se připravovala na státnice. Ten den její mamince zjistili rakovinu prsu.
„Večer jsem si i já nahmatala podezřelou bulku v prsu a diagnóza na sebe nenechala dlouho čekat – rakovina prsu ve stavu agresivního nádoru. Byl to okamžik, který všechno ze dne na den změnil. Hned další týden jsem podstoupila první a za chvíli další operaci, při které mi vzali celý prs. Nejdůležitější byla v tu chvíli podpora mého partnera a vědomí, že mne moje děti ještě potřebují. Pochopení od lidí v mém okolí mi pomohlo překonat prvotní šok,” svěřuje se paní Zuzana.
Neustále myslela na vše, co se nemoci týká. Měla pocit vnitřního selhání. „Teď, když jsem na nové funkci, dostala jsem šanci být zpět doma. A já budu na chemoterapiích! Nebudu moci dělat svou novou práci naplno, připadala jsem si jako dlužník, který nemůže splácet svůj dluh. Můj šéf mi ale řekl: ´Zuzano, uzdravte se, počkáme na vás.´ To pomohlo, měla jsem najednou pocit, že někam patřím a že se se mnou počítá,” vypráví paní Zuzana.
Zachránit celý svět
Není tak těžké vyrovnat se s tím, že vám zjistili rakovinu. Není ani tak těžké zvládat samotnou léčbu, jako vyrovnat se s jejími následky, jako jsou narkózy, chemoterapie…
„Okolo sebe mám řadu onkologických pacientek a všechny se snažíme nehledě na naše onemocnění pomáhat druhým. Chceme zachránit celý svět a nechceme výjimky. Zvládneme navařit, uklidit a život pro nás může být v rámci možností dokonalý. Pak se ale ukládáte ke spánku a začnete si vyčítat, co všechno jste nestihla. Nebo řešíte finance a jak zabezpečíte děti. A to není dobře. Nejdřív jsem si nechtěla přiznat, že něco nezvládám. Ale musíte říct DOST, je potřeba na chvíli zastavit. Pomáhá mít se ráda taková, jaká jste. A když přijde chvíle, kdy nezvládáte, je třeba si to přiznat a říct si o pomoc,” dodává.
Život šel dál
Po chemoterapiích se paní Zuzana vrátila do práce. Dostudovala jednooborovou psychologii a působila jako vojskový psycholog. Svou diagnózu před vojáky netajila. Hodně četla, hlavně o osudech lidí, kteří zažili něco podobného, jako třeba cyklista Lance Armstrong. Nejdříve s rakovinou bojovala, ale pak si uvědomila, že s tou se přeci bojovat nedá. Je to především o boji se sebou.
„Je těžké přijmout, že se musíte chovat jinak. Rakovina se mi ale ještě několikrát vrátila a já si uvědomila, že to jediné, co mi pomůže, je přijmout skutečnost takovou, jaká je, a NEBOJOVAT. Když bojujete, máte nepřítele. A když máte rakovinu ve svém těle a bojujete, tak s kým to bojujete? Vlastně bojujete sama se sebou a ubližujete jenom sobě,” vysvětluje paní Zuzana.
Přes všechny své potíže začala v tu dobu paní Zuzana i běhat. Po dalším zákroku se dokonce rozhodla zúčastnit plzeňské RunTour. Chtěla zjistit, zda to dá. Před závodem tehdy šla na pomalý výběh a potkala pána, který měl na sobě tričko s krátkým rukávem a místo pravé ruky měl jen pahýl. „Usmíval se a prošel kolem mě s takovou grácií, že jsem si říkala: Co řešíš, na co si stěžuješ?“ vypráví s úsměvem.
Ponížení před lékaři
Být onkologicky nemocný ale není jen o pochopení okolí, dost často se nemocní dostávají i do lidsky nepříjemných situací. Například se ocitnou v invalidním důchodu a každý rok pak musejí posudkové doktory opakovaně přesvědčovat o svém zdravotním stavu, což je ponižující.
Zejména v tom smyslu, že se musejí obhajovat, jak jsou na tom špatně, místo aby se mohli podělit o to, v čem se jim daří. V české legislativě jsou takové věci řešeny buď nešťastně, nebo vůbec, a to by se mělo změnit.
Oporou jsou naopak nemocným pacientské organizace. V případě paní Zuzany se jednalo například o Alianci žen s rakovinou prsu a projekt Neviditelné ženy (ženy v metastatickém stadiu nemoci). Jen díky těmto organizacím se nemocné ženy spolu pravidelně scházejí a vzájemně si pomáhají, a to třeba jen tím, že si povídají o svých pocitech a zkušenostech. Zároveň mezi ně ale také přicházejí i odborníci, kteří by se jim ve svých ordinacích neměli čas věnovat.
„Řekla bych, že v našich životech by to mělo být trochu jako ve škole: člověk si musí dělat přestávky. Můžeme být smutné, cítit se vnitřně zraněné. Ale ne pořád. A nebát se dát najevo své emoce. Chybou je držet to v sobě. Má diagnóza není až tak ojedinělá a nejsem na to sama. Znovu se objevující metastázy neznamenají konec. Chtěla bych dál šťastně žít se svým manželem. Člověk se musí naučit, že jestliže chce něco nového a nemá to, pak pro to musí udělat něco nového, co ještě neudělal,” uzavírá téma paní Zuzana.
Metastatické stadium rakoviny prsu |
---|
Rakovina prsu je vážná nemoc, kterou zásluhou obrovského pokroku v medicíně umí lékaři držet úspěšně pod kontrolou. Přesto je v České republice karcinom prsu každý rok zjištěn u zhruba 7000 žen. Nejdůležitější je včasná diagnostika. I když první boj s nemocí žena vyhraje, až u 30 % z nich se karcinom prsu vrátí znovu. Zpravidla nečekaně a ve čtvrtém tzv. metastatickém stadiu nemoci, kdy je šance na vyléčení málo pravděpodobná. Toto onemocnění je nejčastější u žen mezi 60 a 69 lety, ale mohou se objevovat i výjimky a onemocnění se může objevit i u mladších pacientek, třeba mladých maminek. |