Článek
Proč jste se rozhodl právě pro radiodiagnostiku?
Vlastně mě ani nenapadlo, že bych studoval něco jiného, protože už můj táta byl rentgenolog. V době kdy jsem začínal, byl rentgen opravdu jedinou zobrazovací metodou a já osobně objev Wilhelma Conrada Röntgena považuji za ten největší objev v medicíně.
Když stanovíte správně diagnózu, můžete nastavit tu nejlepší léčbu, což je důležité pro život pacienta, ale i pro ekonomiku léčby.
Do té doby nikdo nic neviděl, mohli jsme si jen představovat, dohadovat se a najednou jsme viděli dovnitř těla, to byl naprostý zlom v medicíně i ve stanovování diagnóz.
A správné stanovení diagnózy je alfa a omega celé léčby. Když stanovíte správně diagnózu, můžete nastavit tu nejlepší léčbu, což je důležité pro život pacienta, ale i pro ekonomiku léčby.
Co si konkrétně představit pod špatně stanovenou diagnózou? Jaký důsledek má pro pacienta?
Můžeme si to ukázat třeba na rakovině prostaty. Ta má čtyři stadia. T1 a T2 jsou ta, řekněme lehčí, kde se zvažuje operace a ozařování. Stadia T3 a T4 jsou těžší, kde vstupuje do hry i hormonální léčba či chemoterapie.
Kdybych stanovil mylně lehčí místo těžšího, tak pacient nedostane adekvátní léčbu, která by mu mohla pomoci, a místo toho bude léčen způsobem, který nebude dostatečný. Pokud bych naopak mylně stanovil těžší stadium místo lehčího, tak pacienta poškodím tím, že dostane agresivnější léčbu, která zbytečně zatíží jeho organismus nežádoucími vedlejšími účinky.
Být dobrý diagnostik je otázkou talentu, zkušenosti, píle nebo čeho přesně?
Je to všechno dohromady. Lékař se během postgraduálního studia, které trvá pět let, postupně seznamuje s jednotlivými metodami. Dnes máme k dispozici poměrně širokou škálu zobrazovacích metod, například rentgen, ultrazvuk, magnetickou rezonanci, CT a ještě PET/CT.
Během pětiletého studia se postupně učí vyhodnocovat jednotlivé metody, první rok rentgen, další sono a tak dále. V té době popisuje sice snímky sám, ale jeho závěr kontroluje až do atestace starší lékař. No a po atestaci se předpokládá, že už je sám profík. Každopádně je už od té chvíle sám zodpovědný.
Vy jste se ale s jednotlivými metodami vlastně seznamoval tak, jak byly postupně objevovány a dostávaly se do praxe…
Ano, přesně tak. Když jsem začínal, tak to byl jen rentgen, asi v roce 1972 bylo objeveno CT a my tady v Čechách jsme ho měli už v roce 1978, protože akademik Petr, významný neurochirurg na klinice v Hradci Králové, si uvědomoval, jak obrovský význam by to mělo pro neurochirurgii, a tak se zajistilo první CT.
Od osmdesátých let tu byl ultrazvuk a někdy od roku 1989 první magnetická rezonance. A jak tyto metody přicházely, tak se pochopitelně stávaly i součástí mojí praxe. To nakonec zase není nic překvapivého, lékaři se vzdělávají celý život, jinak by to ani nešlo.
Tak vy jste vlastně taková živoucí historie radiodiagnostiky. Dnes pracujete na moderní klinice protonové léčby v Protonovém centru v Praze. Jak jste se sem dostal?
Našli si mě (smích). Ne, tak já nejdřív pracoval v nemocnici v Jičíně a pak skoro třicet let na Bulovce. Jednou mi někdo zavolal, jestli bych nechtěl pracovat v Protonovém centru. Ale ten člověk mluvil slovensky a já řekl, že je to zajímavé, ale že se mi nechce jezdit na Slovensko. A on se zasmál, že ne, že to je v tom baráku, co se staví vedle nás. A tak když se PTC otevřelo, tak jsem se tam přestěhoval.
V čem je oddělení diagnostiky, které v PTC šéfujete, zajímavé?
Určitě tím, že máme všechny metody pod jednou střechou a na vyšetření se pacienti dostanou rychle, tedy bez velkých čekacích lhůt. Máme dva ultrazvuky, dvě magnetické rezonance, CT i PET/CT a dokážeme poskytnout servis pro všechny potřebné pacienty.
Umíme diagnostiku při neurologických problémech, děláme břicho, plíce, páteř, pohybový aparát. Ale hlavně jsme nejvíc specializované pracoviště pro vyšetření rakoviny prostaty.
Vám pořád tak svítí oči, když mluvíte o práci, co vás na tom nejvíc baví?
Pro mě je to něco jako detektivka. Jen pro zajímavost, jak to probíhá. Já jako diagnostik dostanu obrázek a z toho si udělám představu, o co asi jde. V této fázi ještě o pacientovi nic nevím, teprve když si stanovím diagnózu, podívám se, co píší doktoři, jaká jsou klinická data, a pokud je třeba, zajdu si ještě za pacientem, abych se ho doptal na to, co potřebuji, a pak si tu diagnózu definitivně potvrdím.
A baví mě právě zjistit, jak jsem to odhadl z toho obrázku. Kdybych to dělal opačně, nejdřív znal názor kliniků a pak se díval na obrázek, tak už bych byl tím názorem svázaný, a jak bych ho měl v hlavě, tak bych se mohl nechat ovlivnit, a tedy to třeba stanovit špatně.
To jste tedy detektiv jako doktor House?
Jé, takhle si to nepředstavujte. Ono totiž těch diagnóz, kde si takhle zabádáte a které jsou opravdu složité nebo nejasné, je jen pár procent. Pak asi patnáct procent snímků jsou poměrně jasné diagnózy a 60 až 70 procent zkouknete a napíšete negativní, protože tam není žádný nález.
Ale stejně, utkvěl vám nějaký případ v paměti, právě jako důkaz významu stanovení diagnózy?
Vzpomínám si na jeden případ. Byla to pacientka, které jsem stanovil diagnózu aneurysma. Klinik mi nevěřil a léčil ji na gangliom, což znamenalo, že místo poměrně snadného zákroku jí rozřezali zbytečně celou nohu. Když to otevřeli, tak se totiž bohužel ukázalo, že jsem měl pravdu.
S lepším koncem je jiný příběh. Poslali mi snímky pacienta, o kterém si mysleli, že má tumor v lokti. Chtěli ho operovat, odstranit kloub, a tak ho vlastně doživotně dost omezit. Mně se to ale podle snímku nezdálo, a tak nastal ten moment, kdy jsem šel za pacientem a začal se vyptávat. Zjistil jsem, že byl hokejista, že měl úraz – zlomenou ruku v lokti – a že mu tam narostl pakloub. Takže moje diagnóza byla nezhoubná, lehce řešitelná a pacientovi jsem zachránil ruku.
Kolik takových zachráněných pacientů máte?
To nevím, protože jako diagnostik se dozvíte, když něco uděláte špatně, a ne když to uděláte dobře. To se dozvíte spíš náhodou. Ale když se to dozvím, tak mě to samozřejmě potěší.