Jak na úklid duše

Dle psychologů navozuje úklid pocit bezpečí a jistoty, že vše je v pořádku, nezměněné a na svém místě. Chrání nás před obavou z neznámého, tudíž potenciálně nebezpečného. Ale co si budeme povídat - pustit se třeba do drátkování podlahy je přece jen něco jiného než zatočit s našimi starými smutky.

S jarním sluníčkem možná najdeme odvahu - a pokud se přitom budeme držet rad psychologů, budeme překvapeny. Protože pohled do vlastního nitra vůbec nemusí být synonymem bolestného přemítání. Uklidit v něm znamená hlavně vpustit do své duše blahodárnou energii. A to docela příjemným způsobem…

Divné, že? Prvním krokem k úklidu má být pohov? Ano i ne. Jde o pohyb. Nevymlouvejte se, že nemáte čas a musíte udělat ještě to či ono… Omyl, nemusíte nic. Zato vám prospěje procházka. Nebo výlet na kole. Poté by se měl dostavit tolik potřebný pocit radosti.

Jen psychicky a fyzicky odpočatá můžete podávat výkony, které od vás každodenní život vyžaduje. Již při mírném (ale déletrvajícím) pohybu se do těla vyplavují endorfiny, hormony štěstí a dobré nálady.

Potvrzuje to i výzkum kliniky v Torontu. Pacienty léčené s těžkou depresí donutili k pohybovým činnostem, o kterých by si nemocní mohli nechat jen zdát. Nechali je létat na rogalu s instruktorem, jezdit na koni či plavat s delfíny. Výsledek předčil očekávání. Spotřeba léčiv klesla na polovinu a stav léčených se rapidně zlepšil. I přes ekonomickou náročnost aktivit byla léčba nakonec levnější než účet za léky.

Nikdo asi nepochybuje o nutnosti třídit staré haraburdí. S tím ostatním ale většina z nás váhá. Proč schovávat stará čísla na osoby, které už ani neznáme nebo je srdečně nesnášíme? A proč ohavné upomínkové předměty? Pomalovaný sloník od tchyně, samorost od kolegy a suvenýr z cest od kamarádky. Lapače prachu, které vás dennodenně iritují. Osvoboďte se a obloukem je pošlete do koše.

Těžší to bude s nepotřebnými zvyky, starými křivdami a hlavně s negativními myšlenkami. Zkuste s nimi skoncovat. Alespoň s jednou, pro začátek. Dle jisté starší německé studie oslabují negativní myšlenky imunitu větší měrou než smog v průmyslových oblastech. Tak vzhůru na hory a s pozitivní myslí!

Nebojte se, nebudeme vás nutit do výuky cizího jazyka nebo kurzu tance u tyče. I když i to by bylo zajímavé a přínosné. Myšlenka na něco nového vás nemá vyděsit k smrti, ale nadchnout a zlepšit vám náladu.

Vyzkoušet nový recept, navštívit kurz líčení nebo třeba pár hodin jízd v autoškole, po mnoha letech bez auta, vám může dodat trochu kýženého sebevědomí a hlavně pocitu, že jste konečně něco udělala sama pro sebe!

Nedávná studie z Bonnu se zabývala trávením volného času a jeho vlivem na délku života. Asi nebude velkým překvapením, že lidé se zájmy a koníčky se dožívají v průměru až o deset let delšího života než lidé pasivní. Zajímavé na studii bylo, že mezi koníčky byly zařazeny i úplně obyčejné činnosti jako návštěva pohostinství s kamarády, kroužky pletení nebo vycházky s vnoučaty.

No ano, to se lehce řekne, že. Zkuste se ale zamyslet a konečně si přiznat, že se ve velké většině případů stresujete úplně zbytečně. Čím bychom se tedy rozhodně stresovat neměly? Asi tím, co nemůžeme ovlivnit. Dále vším, co nás nezabije. A také maličkostmi, které když nedopadnou dle našich představ, nic tak hrozného se nestane. Vidíte? Zbývá málo.

Stresové hormony jsou člověku vlastní a v určité míře mu jsou dokonce prospěšné. Zhoubný je dle lékařského výzkumu uskutečněného na širokém vzorku populace v New Yorku stres dlouhodobý, plíživý a stále přítomný. Patří sem starost o vážně nemocného blízkého člověka, obava ze ztráty zaměstnání nebo setrvávání v nevyhovujícím partnerském vztahu. Dlouhodobý stres dle studie několikanásobně zvyšuje riziko kardiovaskulárních chorob, cukrovky a dokonce i rakoviny.

To asi nemusíme nikomu říkat, že o lásku je třeba pečovat. Jenže, nemusí se jednat jen o lásku k partnerovi či manželovi. Co láska k dětem? K rodičům? Nebo k úplně někomu jinému, třeba tetičce z dětství? Nezapomínáme dávat svým blízkým najevo svoji náklonnost? Nebereme svoje city jako samozřejmost, která je každému jasná a zřetelně čitelná?

Možná se budete divit, ale v lékařském institutu v Paříži zkoumali citové vazby a vztahy mezi rodiči a jejich dětmi. Jednalo se o děti bezproblémové, které se dobře učily, pocházely z úplných a dobře zajištěných rodin. Přesto víc než polovina dětí uváděla, že je rodiče nemají rádi nebo mají, ale s velkými výhradami. Stěžovaly si na nepřiměřené nároky a lásku podmíněnou jejich dobrými školními i mimoškolními úspěchy.

Smutné, ne? Při zpětném dotazování si rodiče nebyli vůbec žádného problému vědomi. Možná neuškodí dát svoji lásku spontánně najevo a nečekat na pěkné vysvědčení nebo diplom ze závodu. A tetičce pošlete třeba hezký pohled, určitě nic nezkazíte…

Poctivě konzumujeme ovoce a zeleninu, vlákninu a potravinové doplňky. Co ale naše psychika? Dostává taky dostatečnou a výživnou stravu? Kdy naposled jste ji naládovala dobrou a hodnotnou knihou? A kdy jste jí dopřála pohled na hory, les? Před kolika lety jste slyšela zpěv ptáčků? A co film, divadlo, výstava? Je toto všechno méně důležité než omega mastné kyseliny? Asi ne.

Samozřejmě, čistě pro pořádek, máme v záloze výzkum, který naše tvrzení podpoří. Je ze Švédska a týkal se vlivu umění na duševní rozpoložení těžce nemocných pacientů.

Dlouhodobým sledováním bylo potvrzeno, že pacienti, kteří měli přístup k hudbě, filmům či třeba audioknihám, vykazovali dlouhodobě zlepšení svého zdravotního stavu, méně komplikací a rychlejší pooperační hojení proti těm, kterým bylo toto vše odepřeno, a celý den trávili sledováním bílé zdi před sebou.

Je zajímavé, jak málo lidí dokáže spontánně odpovědět, na co se těší nebo z čeho má radost. Tvrdí to studie z Bonnu, která se zabývala vztahem tělesného zdraví a pocitu štěstí. Lidé odpovídali, že se radují z dětí, majetku nebo kariéry. Málokdo odpověděl, že ze svého zdraví. Výjimku tvořili lidé po těžké nemoci. Tam byly priority diametrálně odlišné. Těšit se na něco a radovat se z něčeho se dá naučit. Začněme už dnes a udělejme z toho malý rituál.

Zkusme se svých blízkých zeptat, co je dnes hezkého potkalo a na co se těší. Stejně se zeptejme i sebe. Stačí přece maličkost. Když svítí sluníčko, nebolí nás záda nebo je konečně pátek. Studie navazující na tu předchozí hodnotila pocit štěstí u lidí, kteří si tento rituál osvojili. Po dvou letech téměř všichni (mimo nenapravitelných škarohlídů) potvrdili, že se cítí šťastnější a vděčnější za obyčejné věci, které jim život přináší. A to určitě není k zahození.

Není to nic těžkého. Stačí se každý večer zamyslet nad průběhem uplynulého dne a pokusit se spravedlivě a objektivně zhodnotit svoje myšlenky a činy. Nebyla jsem ke kolegovi nespravedlivá? Nekřičela jsem na manžela až příliš hlasitě? Nekárala jsem děti nespravedlivě a hleděla na matku zbytečně vražedně?

Sebereflexe nemá sloužit k sebemrskačství a pěstování pocitu viny. Naopak. Pomůže nám chovat se každý další den lépe a díky ní se vyvarujeme chyb, kterých bychom se stále dokola dopouštěly.

Díky rekapitulaci dne se můžeme dozvědět o sobě i o druhých mnoho nového nebo přímo překvapivého. Napadnou nás pohnutky a důvody jednání, které by nám jinak zaručeně unikly.

Studenti lékařské fakulty z francouzského Dijonu podrobili svoje mladší spolužáky z jedné třídy experimentu. První skupina měla zapisovat průběh každého školního dne po dobu jednoho měsíce. Druhá skupina zapisovala svoje dobré a zlé skutky téhož dne. Tedy pokoušela se o sebereflexi. Líčení obou skupin se diametrálně lišilo. Zajímavé bylo, že v druhé skupině se žáci skamarádili a sblížili. První skupina zůstala pouhými spolužáky.