Článek
„Podle jedné z definic je omluva vyjádření lítosti nebo smutku za to, že dotyčná osoba udělala něco, co neměla, nebo neudělala, co slíbila,“ říká koučka Lenka Nováková.
„V omluvě jde především o pochopení toho druhého a často závazek, že se to víckrát nebude opakovat.”
Hrdost a sebeobrana
Asi by nám mělo být jasné, že si takovou sebereflexí usnadníme vztahy. Nebo ne? „Určitě každý z nás narazil na lidi, kteří se nikdy neomlouvají a jsou na to hrdí,“ tvrdí klinický psycholog Robert Taibbi.
„Tento postoj bývá spojen s pocitem hrdosti a silnou nezávislostí.“ Tito lidé považují slovo promiň za znak zranitelnosti a slabošství, navíc se obávají, že pokud přiznají chybu, budou snadno zneužitelní.“ Někdo by pak mohl využít jejich pocitu viny k manipulaci.
Pro jiné je omluva pro změnu jen otázkou úhlu pohledu. Můžeme si být v konfliktu vůbec jisti tím, kdo za to může? „Opravdu jsem udělal něco špatně? I když si to myslíš, tak já se nemám za co omlouvat,“ uvádí příklad psycholog.
Jak se omluvit, aby vám to druhý uvěřil
„Typicky se snažíme bránit nepříjemným pocitům, jako jsou stud a provinilost,“ doplňuje psychoanalytik Joseph Burgo. „Říkáme si, že ty zraňující věci, které jsme vypustili z úst, jsou vlastně pravda.“
Typicky se to stává, pokud třeba ve vzteku nevybíravě zkritizujeme člena rodiny. Nebo si řekneme, že nás naše drahá polovička prostě vyprovokovala svou paličatostí, případně kolega v práci je přecitlivělý atd... Výmluv je opravdu spousta.
Faktem ale je, že v hádce nebo konfliktu dvou dospělých lidí existují často dvě naprosto odlišné interpretace vývoje událostí. Podle párového psychoterapeuta Kirka Hondy je ideální, když se na konci omluví oba.
Efekt na tělo i duši
„Psychologové často říkají: Ve vztahu může být člověk šťastný, nebo mít pravdu,“ směje se s tím, že i když si myslíte, že vaše role v konfliktu je minimální, třeba patnáct procent, je to pořád vašich patnáct procent. A za to je opravdu dobré se omluvit. Pokud navíc jedna strana začne s omluvou, šance, že se konflikt vyřeší, vzroste. „Hned po omluvě se nám sníží stresové markery,“ dodává Honda.
Jestliže se nám někdo omluví, prospěje to naší duši i našemu tělu. Rychle se nám uleví. A to nejen proto, že získáme pocit zadostiučinění. Sníží se nám krevní tlak, přestane nám bušit srdce a začneme pravidelněji dýchat.
Na jednu stranu se samozřejmě každému líbí, když má pravdu, na stranu druhou máme v životě lidi, na kterých nám záleží. Ti si zaslouží vědět, že nás některé chování vůči nim prostě mrzí.
Jak se omluvit partnerovi, aby vaši omluvu přijal
„Omluva není zdaleka jen společenská jemnůstka,“ říká autorka knihy Síla omluvy Beverly Engelová. „Je to způsob, jak druhému člověku ukázat respekt a empatii.“
Navíc má omluva moc utišit vztek a předejít dalším nedorozuměním, tedy pomoci vztahu do budoucna. Ať už pracovnímu, přátelskému, nebo partnerskému, či vztahu mezi rodičem a dítětem.
Omluva má podle autorky velmi pozitivní vliv na emoce toho, komu jsme udělali něco nepěkného:
- Člověk, který byl zraněn, se začne emočně dávat dohromady hned poté, co se mu provinilec omluví.
- Po omluvě přestane vnímat toho druhého jako hrozbu, ví, že se situace uklidnila a konflikt už nebude pokračovat.
- Pomůže přenést se přes vztek i zklamání a umožní nám hodit to za hlavu, není pak nutné se ke křivdě vracet.
- Omluva otevírá dveře, aby mohlo přijít odpuštění. Je přece mnohem snazší odpustit někomu, kdo uzná chybu a chová se laskavě. Je pak i snazší mít pochopení pro důvody jeho chování. Ovšem to jedině v případě, kdy z jeho slov cítíme opravdovou upřímnost.
Alice Nellis: Důležité je uvědomit si vlastní chyby a dokázat se za ně omluvit
Co je upřímná omluva?
Nejspíš si všichni vzpomeneme na dětství, kdy jsme se do sebe pustili s nějakým vrstevníkem v boji o autíčko, panenku nebo míč, a rodiče nás oba přiměli k přiznání chyby. Většina dětí v téhle situaci zamumlá „promiň“ a jde si po svých. Nic se tím vlastně nevyřeší. I děti poznají, že se ten druhý neomluvil doopravdy. Například z řeči těla.
A ani v dospělosti nám taková omluva nic nepřinese. „Člověk, kterému jste ublížili, by měl cítit, že to myslíte upřímně,“ myslí si Engelová.
„Nikdy byste se neměli omlouvat jen proto, že vám někdo řekne, že je to ta správná věc, kterou máte udělat. Omluva, která je spíš sociálním gestem, nebo dokonce snahou o manipulaci, nejspíš bude působit jako prázdné a bezvýznamné gesto.“
Upřímná omluva má podle Beverly Engelové tři fáze:
- Lítost. Postoj, kdy litujeme toho, že jsme způsobili újmu nebo někoho zranili. Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, takže i když jste neměli nejmenší zájem nebo snahu někomu způsobit bolest, povedlo se. Možná jste si mysleli, že se jen bráníte, ale nakonec se vám podařilo někoho blízkého opravdu zranit. Můžete si představit, jak byste se sami cítili v jeho kůži. Je dobré vyjádřit lítost nad tím, že se cítí nedobře.
- Odpovědnost. To znamená neobviňovat někoho jiného z našich činů, i když pak na sebe nemůžeme být zrovna hrdí. Umění přiznat si, že důsledky toho, co se stalo, jsou vaše zodpovědnost, patří k chování sebevědomého člověka. Pokud tedy během omluvy vyjádříte, že se cítíte zodpovědní nebo alespoň zčásti odpovědní za to, co se stalo, jde o další krok k úspěšné omluvě.
- Náprava. To znamená upřímně se zamyslet nad tím, jak bychom se příště mohli zachovat lépe. „Už to nikdy neudělám“ je sice hezká fráze, ale lidé mají tendence dělat ty samé chyby pořád dokola. Snaha domluvit se na tom, jak se posunout dopředu a neopakovat staré chyby, se cení. Přece jenom, nikdy není na škodu vylepšit něco ve vztazích.
Běžné fráze, které pomalu ničí vztah
Výmluva není omluva
Samozřejmě se každý z nás ocitl i na druhé straně, cítili jsme se zranění, potřebovali jsme slyšet promiň a dotyčného jsme s tím konfrontovali. Občas se nám při vyřčení toho slova uleví, jindy se ale po odpovědi cítíme rozpačitě a stále nespokojeně.
„Hranice mezi omluvou a výmluvou může být i velice tenká a při její formulaci je vždycky nejdůležitější, o koho nám jde,“ vysvětluje koučka Lenka Nováková s tím, že pokud dotyčný myslí na sebe a chce se jen vyhnout „trestu z provinění“, jde o výmluvu. Naopak pokud máme pochopení pro situaci toho druhého a chceme se pokusit vše napravit, je to ta pravá omluva.
„Výmluvou je v literatuře označováno vysvětlení, při kterém jde především o udržení pozitivního image osoby nebo osob, které mají takzvaně máslo na hlavě a domnívají se, že když svou chybu nepřiznají, ostatní jim uvěří. Tedy alespoň si myslí, že se jim to daří,“ uzavírá koučka.
Nízké libido může být i výmluva
Myslí omluvu vážně?
Že se nám někdo neomlouvá upřímně, poznáme podle psycholožky Molly Howesové podle následujících znaků:
- Prohlášení, za kterým následuje ale. „Promiň, ale...“ Takové věty omluvu znehodnocují.
- Stejně tak slovo jestli. „Omlouvám se, jestli jsem tě...“ Naznačuje, že zraňující chování nemuselo být tak zraňující.
- Mlživé nebo pasivní vyjadřování: „Za to, co se stalo..." Dotyčný situaci odosobňuje, „ono“ se to stalo, ne „já“ jsem udělal apod. To většinou znamená, že nechce přijmout zodpovědnost za to, jak se zachoval. I vyjádření typu „Ta věc, co tě tak zranila...“ zní jako vykrucování se ze zodpovědnosti.
- Příliš mnoho slov a vysvětlování. I toto chování působí spíš jako mlžení.
