Syndrom Petra Pana aneb Když lidé nechtějí dospět

Při druhém pohledu už ale zjistíte, že tyhle věčné děti neumějí žít jinak než na cizí účet, tedy účet svých blízkých. Dospělost totiž vidí jako hrozbu a raději volí život bez samostatnosti, odpovědnosti a sebejistoty.

„Opravdu věří tomu, že dospět znamená čelit těžkým a bolestivým životním situacím, potýkat se s nepřekonatelnými překážkami a ohavnými povinnostmi,“ potvrzuje americká psycholožka Andrea Mathewsová.

Petra Pana, nestárnoucího chlapce, který před realitou utíká do svého vysněného dobrodružného světa her, už roku 1904 ztvárnil skotský spisovatel James Matthew Barrie v divadelní hře a později i knižně.

Posloužil tak doktoru Danu Kileymu, který na začátku osmdesátých let minulého století takový typ člověka poprvé popsal a pojmenoval ve své knize Syndrom Petra Pana: Muži, kteří nikdy nedospějí.

Ve zkratce by se dalo říct, že jím trpí lidé, kteří odmítají přijmout osobní i pracovní zodpovědnost. Kiley se tehdy zabýval pouze muži, ale mohou jím trpět i ženy.

„Lidé s tímto syndromem bývají zpočátku velmi okouzlující. Jsou plní energie, mladistvosti a vitality,“ vyjmenovává americký psychoterapeut Toby Ingham. „Mohou na vás zapůsobit značně atraktivním dojmem už proto, že vystupují nekonvenčně a mají specifický šarm.“

Jiní psychologové zase upozorňují, že tito jedinci často zoufale hledají vztah, zároveň mají ale velký problém si ho udržet nebo v něm zůstat. Když už ho najdou, postrádají totiž schopnost posunout se od letmé známosti k něčemu vážnějšímu a vytvořit pouta na hlubší úrovni.

A právě tady je podle psycholožky Carly Marie Manlyové důvod, proč lidi s tímto syndromem vnímáme tak rozporuplně. „Petrové Panové v sobě mají hravost, která je prostě báječná, jenže příliš neprospívá běžnému chodu života.“ Je to tedy osoba, která je na jednu stranu přitažlivá a dostává se jí spousty pozornosti. Zároveň ale dříve či později své okolí začne neskutečně štvát.

Jistou potřebu nehledět na pravidla, chovat se spontánně a žít pro daný okamžik má v sobě každý z nás.

„Můžete lehce spadnout do milostné aférky nebo se začít chovat tak, jak pro vás není typické. Začnete porušovat pravidla, riskovat a zkoušet, kam až můžete zajít,“ dává příklad Toby Ingham.

Většina lidí z takového pobláznění dříve či později vystřízliví, i když pak na toto období po dlouhá léta pěkně vzpomíná. Člověk se životními zkušenostmi dobře ví, že tohle může být zábavné jen krátkodobě.

Jinak by se vám mohl začít hroutit život – zapomínat na odpovědnost totiž nelze věčně. Je tedy jasné, že v dlouhodobém horizontu není vztah s Petrem Panem žádná pohádka.

A pozor. Na velkém omylu jsou ti, kdo Petra Pana považují za nekonvenčního volnomyšlenkáře, vnitřně svobodného člověka, který sice nenaplňuje očekávání a stereotypy jedince jeho věku, ale je schopen žít si opravdu po svém, samostatně, a ne na cizí účet.

Lidé s tímto syndromem naopak očekávají, že jim celý svět bude dělat nezištné opatrovníky, a ani je nenapadne přemýšlet, jestli je takové očekávání v pořádku. V reálném životě to může být umělec, který nic netvoří, ale čeká, že mu rodiče budou posílat peníze, dokud zázračně a bez práce neprorazí.

Může to být i partner, který považuje za normální, že už nemá rok práci a jeho protějšek táhne domácnost finančně, a ještě o ni pečuje.

„Problém je, že za tímto povrchním kouzlem je pouze prázdno, taková absence základních dovedností,“ myslí si Carla Marie Manlyová.

Ve vztahu s tímto člověkem se tudíž rychle, i když nechtěně, dostanete z nezávazného a svobodného dobrodružství do role přetížené matky nebo otce, kteří nedostávají nic zpátky, i když dorovnávají finanční nestabilitu a snaží se uspokojit emoční potřeby svého protějšku.

Pokud se tedy cítíte ve vztahu vyčerpaní a zároveň jako někdo, kdo svému partnerovi, příbuznému nebo kamarádovi pořád kazí zábavu, možná máte co do činění právě s Petrem Panem.

Poznáte ho podle těchto vlastností:

Psychologové, kteří s tímto syndromem pracují, předpokládají, že vzniká v dětství. Jeho příčiny ale bývají velmi různorodé.

„Petr Pan mohl být tolik chráněn před problémy skutečného světa, až si začal myslet, že taková ochrana je jeho privilegiem,“ vysvětluje psycholožka Andrea Mathewsová. Tato víra se může projevit jako nevybíravé vyžadování ochrany i v dospělosti.

„Pokud rodiče své děti příliš ochraňují, děti začnou předpokládat, že to má nějaký důvod, a přizpůsobí se.“ V takové atmosféře je často ani nenapadne, že by se mohly začít učit starat samy o sebe.

Druhá příčina je paradoxně opačná, a to zanedbávání. Pokud opatrovníci nechávají své ratolesti růst jako dříví v lese a všechno jim dovolí, ne vždy to vede k samostatnosti.

Mladý člověk vstoupí do dospělosti, aniž by měl potřebné dovednosti, a životem jen tak proplouvá, protože to jinak neumí.

Může se také stát, že na příkladu rodičů vidí dospělost jako nešťastné a hrozivé období života, případně mu opatrovníci neustále vykládají, jak to mají dospěláci těžké.

Všechny tyto důvody vedou k velkému strachu dospět. „Ten strach je založený na falešné víře, ale víra může být změněna,“ myslí si psycholožka, podle které se po určitém tréninku může i původní Petr Pan začít dívat na dospělost jako na okouzlující období života.

Jednodušší je však rozhodně prevence v dětství. Mnoho rodičů si tak klade otázku, jak svoje dítě vychovávat a nakolik ho chránit, aby z něj vyrostl samostatný a sebevědomý člověk. Tu správnou míru není v každodenním běhu vždy snadné odhadnout.

„Nedělejme za své děti věci, které zvládnou samy. Neřešme za ně konflikty, při kterých jim někdo výrazně neubližuje či je neohrožuje,“ radí psycholožka Eva Martináková. Ve výchově můžeme dítěti pomoci tak, že ho necháme, aby mělo ve vlastních rukou to, na co stačí.

„Poskytujme svému dítěti oporu a zázemí, naslouchejme mu, ale nechme jej, aby si řešilo i školní věci, pokud možno, samo. Určitě řešme, jestliže mu někdo fyzicky ubližuje nebo když jsou nějaké vztahy extrémně negativní.“ Ponižování, výsměch nebo nepřiměřené tresty děti samy samozřejmě nezvládnou.

„Vybírejme, kam dáme své dítě do školky a do školy, to je důležité. Ale zkusme nestát v opozici vůči učitelům či vychovatelům, kteří s naším dítětem pracují. To, jak se naše dítě naučí vycházet s autoritami, je totiž velmi důležité pro jeho budoucnost,“ dodává psycholožka.

Podstatné je podle ní, aby se je naučilo do jisté míry respektovat a pochopilo, že ne každá autorita mu musí být nutně sympatická, ať už jde o vychovatele, učitele nebo šéfa.

V knize Jamese Matthewa Barrieho Peter Pan se objevuje i postava holčičky Wendy, jež se o nezbedného kluka snaží starat. Doktor Dan Kiley si vypůjčil i její jméno a popsal ještě tzv. Wendin syndrom.

Trpí jím lidé, kteří se starají o své partnery a blízké, jako kdyby pečovali o děti. Obvykle jde o jedince, kteří už v nezralém věku museli převzít povinnosti, na něž sotva stačili. Například měli těžce nemocného sourozence, rodiče či převzali povinnosti za chybějícího opatrovníka.

Čím se vyznačují?