Hlavní obsah

Sexuoložka Hanka Fifková: Jak se v Česku žije transsexuálním dětem

Právo, Hanka Fifková

Zkuste si představit, co byste dělali, kdyby váš pětiletý syn zničehonic řekl: „Mami, asi jsem holka.“ Ale třeba by to nebylo zničehonic. Nikdy se totiž nechoval jako typický kluk. Asi byste mu řekli, že je to nesmysl. Nebo byste vzali jeho výrok vážně?

Foto: Profimedia.cz

Mnohé z dětí si svou skutečnou identitu uvědomují od raného věku. (Ilustrační foto)

Článek

Diagnóza transsexuality, tedy vrozeného stavu, kdy se člověk s tělem muže cítí být ženou, nebo naopak žena cítí být mužem, je poměrně obtížná. Neexistuje totiž žádná vyšetřovací metoda, díky které by bylo možné tuto závažnou vrozenou poruchu objektivně prokázat.

Naopak, všechna tělesná vyšetření potvrdí fyzickou příslušnost k tomu pohlaví, jehož tělo konkrétní člověk má. Ani psychologové nedisponují žádným testem, který by prokázal, jestli je člověk duševně mužem, nebo ženou. Pravda, v minulosti používali testy na mužskou a ženskou orientaci. Pomáhaly určit, jestli jste typ dominantní a rozhodný, nebo submisivní a jemný. Z nich pak specialisté vyvozovali, že jste muž, nebo žena.

Dnes už se díky bohu nepoužívají. Dominantních a rozhodných je spousta žen, které se ale přirozeně cítí být ženami. A totéž můžeme říct o řadě neprůbojných submisivních mužů. I oni se cítí být muži, a ne ženami.

Podstatné je, co o vlastní identitě říká dotyčný člověk. Objektivní neprokazatelnost transsexuality však dělá mnoha lidem potíže. Bohužel i části odborníků. Existují tací, kteří na diagnózu transsexualita nevěří, jakkoliv se to zdá být absurdní.

Představte si, jaké je to asi zoufalství, když se cítíte být klukem, ale v pubertě vám narostou prsa až do velikosti D. A když si připadáte jako dívka, je pro vás šílené sledovat, jak vám začínají rašit první vousy

Můžete si proto představit, v jak komplikované situaci se ocitají transsexuální děti. Mnohé z nich si svou skutečnou identitu uvědomují od raného věku. Když to ale zkusí někomu říci, setkají se s negativní reakcí: „Co tě to napadá? Z toho vyrosteš. Nemůžeš být holka, podívej se na sebe do zrcadla. To se ti zdá. Jdi dělat něco pořádného a nepřemýšlej o nesmyslech.“ Tohle jsou věty, kvůli kterým se dítě uzavře a na dlouhé roky začne popírat zásadní část sebe sama.

Jenže to s sebou nese narůstající problémy. Některé z nich si můžete představit. Pokud se cítíte být chlapcem, musíte být doslova zoufalí, když zjistíte, že vám rostou prsa až do velikosti D. A když si připadáte jako dívka, je pro vás šílené sledovat, jak vám začínají rašit první vousy. Pokud se totiž transsexuální děti konejší tím, že se stane nějaký zázrak, jednoho dne se probudí a všechno bude v pořádku, puberta obvykle znamená definitivní konec těmto tajným nadějím a snům.

Je potom logické, že se u nich objevují v období dospívání deprese a pocity bezvýchodnosti. Se všemi průvodními jevy a ventily, které si dokážete představit.

Lepší informovanost

Odborníci v České republice věnují dětem s touto poruchou pohlavní identity velkou pozornost. Tedy aspoň v posledních letech. Roli hraje dlouhodobá osvěta orientovaná směrem k veřejnosti, ale i dovnitř, do odborných komunit. Důležité je rovněž to, že lidé mohou najít na internetu spoustu fundovaných informací. A v neposlední řadě pomáhá i tradičně liberální české prostředí.

Díky tomu roste počet dětí, které dokážou říct svým rodičům o své skutečné identitě. A přibývá také rodičů, jež vezmou vážně sdělení svého dítěte. Stejně jako přibývá praktických lékařů, kteří dokážou rodinu nasměrovat do správné ambulance.

Díky spolupráci sexuologů, psychologů, psychiatrů, dětských endokrinologů a specialistů dalších profesí vznikl i systém komplexní péče. Pomáhají transsexuálnímu dítěti a jeho rodině v tom, aby se vyznalo ve své identitě. Snaží se minimalizovat jeho potíže ve společnosti, dodávají mu sebevědomí a podporují rodinu v tom, aby orientaci svého potomka co nejotevřeněji přijala.

První rodina s transsexuálním dítětem vyhledala v ČR odbornou pomoc v roce 2000.

V určitém věku pak odborníci mohou přistoupit i k fyzickým zásahům. Umíme zablokovat biologickou pubertu a pomocí hormonální terapie nastartovat proměnu pohlaví. Tyto kroky pomáhají dítěti minimalizovat jeho traumata a zkvalitňují mu život.

První rodina s transsexuálním dítětem vyhledala v ČR odbornou pomoc v roce 2000. Šlo o desetiletou holčičku, která se cítila být chlapcem. Dnes je z ní dospělý muž, vysokoškolák Michal, který žije s manželkou a s dětmi normální život.

Spousta rodičů transsexuálního dítěte si samozřejmě řekne: „A může takový prcek vědět tak jistě, kým je? Kdybyste měli možnost mluvit s Michalem, když byl ještě holčičkou, stejně jako jsem s ním mohla tehdy mluvit já, rozhodně byste o tom nepochybovali.

Je dobré dítě respektovat

Jiní rodiče si zas nejsou jisti tím, jestli mají podporovat dítě v jeho postoji. Nenadělají tím víc škody než užitku? Měli by vědět, že to, jestli se cítí být ženou, nebo mužem, je vrozená a celoživotně daná konstanta. Pokud dítě říká, jak se cítí, vyplatí se, když ho budou respektovat. Dají mu tak šanci, aby o tom mluvilo bez obav a pocitů viny.

Dnes odborníci pečují o několik desítek transsexuálních dětí i dospívajících. Pomáhají jim pedagogové a spolužáci. I díky tomu mohl čtvrťák Honza říct nedávno svým spolužákům, že je holka. A přál by si, aby mu říkali Lucka. Měla jsem tu čest být u toho. Skvělá třídní učitelka a čtvrťáci. Když jsem se jich ptala, jestli slyšeli o tom, že se někdo narodí do nesprávného těla, hlásili se jako o závod. Slyšeli to. Takový člověk bude asi potřebovat nějaké operace nebo transplantace. A když se dozvěděli, že Honza je vlastně Lucka, hned se zeptali: „A jak jí můžeme pomoct?“

Související články

Výběr článků

Načítám