Řeč těla prozradí, zda o vás druhý stojí. Jak na začátku vztahu, tak v jeho průběhu

Řeč těla je vyjadřování člověka mimikou, projevy a gesty. Může znamenat podvědomé emoce, je ale i jedním z mála způsobů dorozumívání se mezi lidmi, jejichž jazyky spolu nesouzní.

Studiu řeči těla se věnuje etologie a právě tu vyučuje ve své škole Hvězda astroložka Eliška Landovská. Podle ní je důležitá pro partnerské i běžné vztahy mezi lidmi.

Je přitom značný rozdíl v řeči těla u mužů a žen. Obecně platí, že ženy a lidé extrovertnějšího ladění mají výraznější projev.

„Odbočím-li ke své oblíbené astrologii, nejvýraznější gestikulaci mají ohnivé typy lidí, tedy ti, kteří se narodili ve znamení Berana, Lva či Střelce. Méně výraznou gestikulaci mají vodní typy, zrozenci ve znamení Raka, Štíra a Ryb. Zemské a vzdušné typy příliš negestikulují,“ tvrdí Landovská.

Na významu gesta nabývají zejména při setkání neznámých lidí, kdy mohou naznačit přátelské či nepřátelské úmysly, a stejně tak při schůzce, jež se mění v namlouvání.

Když lidé řeč těla registrují, mohou si snadno odvodit, zda jsou tomu druhému sympatičtí nebo jestli tu je šance začít milostný vztah. Vždy ale musí jít o soubor více jasných gest. Jedno jediné v podstatě nic neznamená.

„Známkou zájmu o druhého je například to, když se člověku rozšíří oční zorničky. Může se to ale stát i v okamžiku, kdy je ve tmě nebo ochutnal nějakou povzbuzující látku, a tím pádem na to nelze brát zřetel. Spolehlivým ukazatelem je nicméně to, kam při komunikaci směřují špičky bot.

Pokud ke druhé osobě, je to projev zájmu. A stačí k tomu jen jedna bota. Všimla jsem si, že když lidé nosí v létě sandály a v rozhovoru jeví o toho druhého zájem, směřují k němu palce,“ vysvětluje astroložka.

Vzájemné souznění mezi dvěma lidmi lze vyčíst z toho, že při rozhovoru kopírují svá gesta. Ve stejnou chvíli zvednou šálek s kávou či skleničku s vínem, podepřou si bradu, opřou se o opěradlo a podobně. Dělají to mimovolně a při troše pozornosti si toho lze všimnout i ve vlastním chování. Ostatně porozumět vlastnímu podvědomí je základ.

„Kopírování gest je známkou zájmu přátelského i zájmu o vážný vztah,“ doplňuje Landovská.

„Pokud jde o vyloženě namlouvací gesta, jedním z nejsilnějších je, když si muž při rozhovoru se ženou strká ruce do kapes u kalhot. Je to vyzývavé gesto, protože prsty v tu chvíli směřují k pohlavnímu orgánu a dotyčný dává najevo, že jeho zájem je velice vážný.“

Ženy v sukních projevují stejný zájem trochu jinak. Při komunikaci vsedě kladou nohu přes nohu a sukni, která se při takovém gestu vyhrne, nevracejí zpátky. Pokud mají na nohou lehké pantofle, pohupují jimi na chodidle a jejich špička směřuje k objektu zájmu.

„Nesmíme zapomenout na oční kontakt. Pokud s tím, s kým hovoříte, nemáte vážné úmysly, nesnažíte se ho vyvolat. Ono ani není slušné zírat déle než tři vteřiny na někoho, s kým nemáte jasný záměr. Jakmile ho ale máte, snažíte se oční kontakt navázat a udržet co nejdéle. Další známkou touhy je, že se při rozhovoru jeden ke druhému naklání,“ říká Landovská.

Dodává, že má-li zájem žena o muže, často si při setkání olizuje rty. Muži to nedělají. Obě pohlaví pak vyjadřují zájem o druhého tím, že si při komunikaci hladí krk nebo si pohrávají s vlasy. Prohrábnou si je rukou, žena si natáčí pramínek na prst, strká si je za uši apod.

„Všechna tato gesta jsou gesty namlouvání. Pokud nicméně o něčem takovém uvažujeme, pak bychom měli zaregistrovat alespoň tři,“ zdůrazňuje i zde astroložka důležitou podmínku správného vyhodnocení.

S úsměvem pak vzpomíná na fotografii z doby, kdy ještě herečka Angelina Jolie a herec Brad Pitt svůj milenecký vztah tajili. Špičky na ní ti dva neměli směrem k sobě, to se jim podařilo ohlídat. A přestože na snímku rovněž úmyslně hleděl každý na jinou stranu, o jejich vztahu svědčilo to, že se dotýkají boky.

„Bylo to tak nenápadné, až to muselo být každému jasné,“ usmála se Landovská.

Když už jsou žena a muž v partnerském vztahu, řeč těla se časem při jejich komunikaci mění. Neprojevují se v ní prvky namlouvání, nejsou už aktuální. S problémy, které je třeba vyřešit, přicházejí gesta nová.

„Často se stává, že ten, kdo chce o potíži hovořit, předtím trochu nepřirozeně cuká ramenem. Jsou to spíš takové trhavé pohyby, které jinak nejsou v jeho řeči těla běžné. Následně dvojice problém otevře, vypráví si o něm, ale jeden přitom nehledí na toho druhého, ale jinam.

Znamená to, že se mu nic řešit nechce. Jako by se tomu druhému chtěl vyhnout. A když jednoho nezajímá, o čem druhý mluví, strčí si ruce do kapes a hledí stranou. Je to naprosto výmluvné gesto,“ popisuje Landovská.

Upozorňuje i na to, že se jeden z dvojice často při rozhovoru otočí a odejde. Je to způsob, který hraničí s nevychovaností, a tím pádem může vyvolat ještě hlubší krizi.

„Mnozí z těch, kteří hodlají problém v soužití řešit, chodí neustále za tím druhým a opakují, že mu chtějí něco říct, a to hned. Druhý odpovídá, že nechce nic slyšet, ale vytrvalý jedinec konstatuje, že mu to stejně řekne. Je to obvyklá, i trochu komická situace,“ usměje se Landovská.

Když si v diskusi někdo mne ucho, obvykle nechce slyšet, co říká druhý, a navíc si vůbec není jistý tím, co říká sám. Pokud je pravák a říká pravdu, hledí při diskusi doprava. Jakmile si něco vymýšlí, hledí doleva. U leváků je to naopak.

„Když to, co člověk říká, je pravdivé a upřímné, ruce při rozhovoru zůstávají od sebe. Pokud však o obsahu svých slov pochybuje či přímo lže, spojí dlaně k sobě a pohrává si s prsty. Když je proplete, a necvičí zrovna jógu rukou, je to známka toho, že okolnosti nepřijímá, a současně se chrání před odhalením, že nemluví pravdu,“ doplňuje Landovská s tím, že i v případě řeči těla během partnerských nedorozumění či hádek musí jít o soubor gest.

Složitou kapitolou ve vztahu jsou tajemství a lež. „V případě, že člověk něco skrývá a snaží se něco zamlčet, neudrží s tím druhým oční kontakt. Otáčí se stranou a hledá výmluvu. Často toho také říká strašně moc. Slovy se snaží přehlušit pravdu. A víte, co je zajímavé? Když jej necháte mluvit, nakonec na sebe stejně všechno prozradí,“ tvrdí Landovská.

Člověk, který chce ve vztahu lhát, by to podle ní měl umět. Lze se to prý naučit, ale není to jednoduché. Paměť není dokonalá a lhář často tvrdí něco jiného, než tvrdil minule.

„Výbornými lháři jsou herci,“ konstatuje Landovská. „Myslím to v dobrém. Musí se umět vžít do postav, kterými nejsou, takříkajíc se do nich vemluvit a učinit je věrohodnými. Když chcete dobře lhát, musíte sám sebe přesvědčit, že říkáte pravdu. Herecká průprava je k tomu velmi dobrá.“

V dlouhodobém vztahu prý ale nefunguje ani ona. Když zná jeden druhého dlouho, lež bývá obvykle záhy odhalena.

Eliška Landovská je přesvědčená, že řeč těla funguje dokonale, jen je třeba ji vnímat a umět ji číst.

„Lidé, kteří řeč těla dobře znají, mohou gest využít a mnohé z nich vyčíst. Otevřeně ale říkám, že ji velmi dobře ovládají i podvodníci. Podle toho, jak se lidé tváří a jak vypadají, si vybírají potenciální oběti. Mimoděk se na řeč těla spoléhají třeba revizoři v metru. Hrají v tom samozřejmě roli i jejich zkušenost a intuice. Všimněte si, že si vybírají podle vzhledu.

U některých jdou takříkajíc na jistotu a jiné vůbec nekontrolují, protože vědí, že nejsou černí pasažéři. Prozradila to o nich jejich řeč těla,“ uzavírá.