Proč hned nemalovat čerta na zeď

Vtíravé obrazy nepříjemných nebo bolestivých událostí v blízké i vzdálenější budoucnosti jsou velice nepříjemné. Dobrou zprávou je, že se většina obav nejspíš nenaplní.

Podle studie z roku 2019 by mělo být víc než 91 procent našich strachů lichých. Tento výzkum musíme brát trochu s rezervou, protože participanty bylo jen dvacet devět studentů, kteří navíc tíhli k úzkostem. Autoři studie se také zaměřovali na obavy z problémů, které se vyřešily do třiceti dnů, např. strach ze zkoušek apod.

Přesto podle vědců můžeme vzít za bernou minci, že si prostě malujeme čerta na zeď až příliš často zbytečně.

Každopádně nízké číslo naplněných obav pomohlo samotným studentům. „Ukázali jsme jim, že jejich strachy a to, co si představují, se často nenaplní, rozhodně ne tak, jak si mysleli. Tím jsme jim pomohli vidět, že se svým strachem mohou něco dělat,“ tvrdí spoluautorka studie Michelle Newmanová.

Z toho vyplývá otázka: Proč se tedy tolik strachujeme, když je to často zbytečně? Podle odborníků to bývá prostě proto, že šlo o výhodnou strategii pro přežití. Našim předkům zachraňovaly obavy život. To, že si uměli představit nejhorší možný scénář konkrétní situace, jim pomohlo zachovat se správně, utéct před nebezpečím, schovat se nebo včas zaútočit.

Ostatně i participanti studie chápali takové situace jako varování a možnost vyhnout se zklamání, selhání, studu, potížím.

„Obavy a strach mohou vidět jako účinný nástroj k tomu, aby předešli ohrožením moderního světa. Nebo zaslepení. Prostředek k tomu, aby si všimli, že se jim děje něco špatného. My jsme prostě jen změnili jejich přesvědčení o tom, jak a jestli jsou jejich obavy užitelné,“ myslí si vědkyně.

Je totiž rozdíl mezi ochromujícím a poraženeckým strachem na jedné straně a obavami, které nás po zvážení situace nutí přijmout opatření, ať už jakákoli, na straně druhé.

Někdy jsou naše obavy na místě a zcela oprávněné. Neučili jsme se nebo vidíme, že si nás partner dlouhodobě nevšímá, a je logické, že takové situace pro nás mohou mít nějaké nepříjemné dopady.

Jindy nám ale mohou naše negativní představy ublížit tak, že se před zkouškou silně vystresujeme a pokazíme i to, co bychom nemuseli. Nebo na partnera zbytečně dorážíme a vyptáváme se až příliš, čímž ho odradíme. Zkrátka černému scénáři pomůžeme.

Fenomén poprvé pojmenoval americký sociolog Robert K. Merton jako sebenaplňující proroctví už v roce 1948. Popsal ho jako „falešnou definici konkrétní situace“, která v nás vyvolá chování, kvůli kterému se původní falešná předpověď naplní. Představa o budoucí realitě se nakonec může naplnit právě v důsledku psychologické reakce člověka.

Určitý strach a obavy z budoucnosti jsou normální a je přirozené, že se tohoto strachu snažíme zbavit i tím, že budoucnost odhadujeme, tak nějak „věštíme“. Tato „proroctví“ mohou být jak negativní, tak pozitivní, a můžeme je přivolat sami na sebe, ale také mohou být vyřčena někým jiným. Zajímavé ale je, že to, co se nám stane, opravdu ovlivňují.

Pokud si sami o sobě vytvoříme proroctví, například negativní, připravujeme si vlastně scénář pro nepříjemnou situaci, protože věříme, že se stane. A pak ho také, často podvědomě, uskutečníme.

Může se to týkat čehokoliv - při projevu na veřejnosti můžeme být nervózní na základě předchozích špatných zkušeností a přesvědčeni o tom, že selžeme. Pak stačí i při dobře připraveném projevu na začátku zaškobrtnout - a je to...

Výzkum také ukazuje, že sebenaplňující proroctví mají vliv na to, jak dopadnou romantické vztahy. Pokud jsme vědomě nebo podvědomě přesvědčeni, že jsme třeba na romanci moc staří, pro partnera z nějakého důvodu ne dost dobří nebo zkrátka hluboce věříme, že máme v lásce smůlu, pravděpodobně na sebe přivoláme neúspěch.

Podvědomě totiž předem počítáme s negativním vývojem, a to značně mění naše aktuální chování.

Sebenaplňující proroctví může ale vyvolat i opačný efekt. K tomuto fenoménu patří třeba placebo - pokud pacient věří, že dostává adekvátní léčbu, může to výrazně pomoci jeho zdravotnímu stavu, i když žádný lék vlastně nebere.

Přesvědčíte-li tedy sami sebe, že jste na cestě k úspěchu v čemkoli, máte velkou šanci, že se k němu také propracujete. Alespoň v tom, co můžete sami ovlivnit.

I tady může jít o pozitivní i negativní proroctví. Třeba poznámka kolegy o tom, že nějakou práci nestihnete, spolužák se přezíravě vyjádří o vašich matematických schopnostech nebo „kamarádka“ jedovatě utrousí, že na tamtoho kluka či muže prostě nemáte.

Pokud ve vás ale naopak někdo věří, nepochybuje o vašem úspěchu a dává to stabilně najevo, posílí vás to. Klasickým příkladem vyřčeného proroctví je výklad věštce nebo kartářky.

Asi nejznámějším příkladem vyřčeného proroctví je báje o Oidipovi. Otci řeckého hrdiny je věštěno, že ho vlastní syn zabije. Aby se nepřízni osudu vyhnul, chce nechat svého malého syna zemřít, ale neuspěje. Oidipus je vychován jiným párem v domnění, že jsou to jeho praví rodiče.

I on dostane varování v podobě věštby, a protože svého domnělého otce nechce zabít a nechce si vzít svoji domnělou matku, odejde. Není třeba upozorňovat, že věštba se beze zbytku naplní.

„Tento příběh pomohl zpopularizovat koncept sebenaplňujícího proroctví v literatuře a filmu a je také často zkoumán v rámci psychologie,“ vysvětluje autorka knih o psychologii Courtney Ackermanová.

„Psychologové našli silné důkazy o vlivu našeho přesvědčení a očekávání, a to hlavně když jsme přesvědčeni o tom, že se naše předpoklady naplní. Bez ohledu na to, jestli si uvědomujeme, že toto přesvědčení máme,“ dodává Ackermanová.

A to platí jak v případě pozitivních očekávání, tak negativních. Robert Čapek, autor knihy Líný učitel, upozorňuje i na tzv. Pygmalion efekt. „Pygmalion byl kyperský sochař, který se zamiloval do sochy a modlitbami uprosil bohyni Afroditu, aby mu ji oživila.“

Podle Čapka jde o to, že pokud se chováte k lidskému jedinci určitým způsobem, mění ho to velmi výrazně. „Pygmalion efekt je proces, kdy pozitivní očekávání vede k pozitivnímu výsledku.“

Po soše tento fenomén pojmenovali Robert Rosenthal a Lenore Jacobsonová poté, co provedli školní experiment. „Žákům na základní škole rozdali testy a vyučujícím řekli, že jde o měření IQ žáků a jejich studijních předpokladů, což bylo vskutku prvotní zaměření IQ testů. Poté náhodně vybrali skupinu žáků s průměrnými výsledky, ale učitelům sdělili, že tito žáci byli vyhodnoceni jako nadprůměrně inteligentní a očekávají u nich brzké zlepšení výsledků,“ vysvětluje Robert Čapek.

A co se stalo? Zlepšení se u těchto studentů opravdu dostavilo prostě proto, že učitelé k nim přistupovali s tím, že uspějí. Více je chválili, věnovali jim více času. „Zvyšovali tím jejich motivaci a sebedůvěru, což vedlo k lepším výsledkům.

Samozřejmě by bylo asi naivní, kdybychom si mysleli, že stačí říct: „Věř si a všechno se ti povede.“

Přesto je dobré si uvědomit, že hlas v hlavě, který nám našeptává, že se naopak všechno pokazí, vůbec nemusí mít pravdu.

I obavy a strachy nám mohou přerůst přes hlavu. Podle doktorky Farrah Haukeové byste měli věnovat větší pozornost své psychice, pokud každodenně prožíváte: