Když spolu dva nemluví aneb Když doma vládne ticho

Mluvit spolu o problémech a společně je bravurně řešit nezvládá žádný pár. Tu a tam se tedy pohádá každý.

I známý americký psycholog Paul Hauck potvrzuje, že ani opravdu se milující pár se vždy neshodne a každému páru prospěje, když si občas jeden prosazuje svou. Důležité však je, aby zmíněná hádka splnila svůj účel a lidé našli konsenzus sporu. Rozhodně nejde o to, kdo byl a nebyl v právu. Ale nějaký způsobem vyvážit pravdy obou.

Podle psychologů je nejlepší, pokud se lidé naučí včas přerušit hádku, tzn. dokážou přestat v nejlepším. Využít momentu oboustranného odmlčení a odejít z místnosti. Ovládnout se v takové situaci a mlčet není vůbec jednoduché, ale s trochou vůle to zvládne každý.

Mlčení se však nesmí protáhnout do stadia, kdy spolu dva lidé přestanou úplně komunikovat. Po každém konfliktu by se měl zkrátka pročistit vzduch a pokud začnou lidi trucovat, stav se rozhodně nezlepší spíše naopak.

Pokud se jeden z partnerů urazí a přestane zcela komunikovat, pak se toho druhého jedince nejprve vždy zmocní vztek, kdy mu prostě nejde do hlavy, proč ten druhý s ním nemluví, co udělal tak špatného. Následuje škemrání o odpověď a pokud ani to mlčení neprolomí, pak nastává rádoby rezignace i toho druhého.

Ve skutečnosti je však dlouhodobé mlčení obrovský nápor na psychiku, jelikož není nic, co by snížilo napětí a s ním i dlouhodobý stres.

Namísto dialogu, který by mohl konflikt vyřešit, nastává ničemné ticho, které i z opravdové malichernosti dokáže udělat obrovský problém. Čím déle toto ticho trvá, tím více se oba aktéři v konfliktu přestávají orientovat a po pár dnech už jen vědí, že spolu prostě nemluví. Bohužel ani poté, co se toto ticho prolomí, nenastává normální komunikace, lidé mají tendence se uchylovat k výčitkám.

Tichá domácnost nenastává jen tak z ničeho nic. Mlčení je v podstatě určitá forma vzdoru i trestu.

Člověk, který si je jistý svou pravdou a nechce ustoupit, se jednoduše uchýlí k tichu a to vše za účelem toho, že chce toho druhého donutit, aby ustoupil a přitom ho u toho ještě pěkně podusil.

Mlčení je tedy určitá forma boje a většinou nemá nic společného se skutečným tichem. Podle psychologa Schulze von Thuna neznamená, že když mlčíme, že nekomunikujeme. I mlčením totiž něco sdělujeme a dokonce tak můžeme říct víc než slovy.

Pokud tedy jeden udělá něco, co tomu druhému ublíží, pak právě mlčením mu ten ublížený může dát najevo, že pochybil. Jakmile mlčení trvá déle, pak to většinou znamená, že mu tím ublížený chce dát za vyučenou a že si prostě nepřeje, aby se to ještě někdy opakovalo.

Ve skutečnosti mluvíme stále, i když mlčíme. Mluvu pak většinou nahrazujeme nonverbální komunikací a věci tedy sdělujeme mimikou, očima, koutky úst, pohyby rukou, postojem či způsoby, jak děláme nejrůznější úkony. Většinou jde o úkony, jež druzí dokážou velmi jednoduše přečíst a porozumět jim.

Ticho v okamžiku, kdy dva lidé mají spolu nějaký problém, skutečně neléčí, spíše naopak. Ten, který si mlčení nevybral, prostě neví, na čem je, a jen velmi těžko dokáže odhadnout, co se tomu druhému honí hlavou a jak dlouho to všechno může trvat. A tato nejistota a stresující stav může mít doslova nedozírné následky.

Tichá domácnost proto partnery nesbližuje, ale v naprosté většině případů jen oddaluje. A lidé by si měli uvědomit, že věčné mlčení může být začátek konce. Jelikož ne každý je schopen tyto stavy ustát. Navíc zde hrozí skutečné odcizení.

Celým stavem však většinou netrpí jen samotný pár, ale i lidé v jejich okolí. Asi největší dopad má tichá domácnost na děti. Podle psychologů jim škodí mnohem více než Itálie. Hlasitá, ale přitom srozumitelná výměna názorů je pro dítě mnohem více pochopitelná než naprosto nesrozumitelné ticho.

Úplně nejhorší je, když se děti stanou prostředníky mezi rodiči, již spolu nemluví. Když jeden z rodičů posílá přes dítě vzkazy tomu druhému a naopak. Díky těmto vzkazům vlastně spolu ti dva komunikují a vůbec si neuvědomují, do jak moc složité situace děti dostávají a co všechno u nich mohou vyvolat.

Dospělí tak svůj stres naprosto vědomě přenášejí na své děti, jejichž křehká duše se s tím absolutně nedokáže vyrovnat. Dost často se může stát, že i takovéto situace mohou u dítěte způsobit vážný psychický problém, který si s sebou mohou nést až do své dospělosti a svých partnerských vztahů.

Pokud s vámi partner nemluví, pak neakceptujte jeho mlčení a pokuste se ho rozmluvit. Zkuste ho zcela přímo a nepodlézavě požádat o dialog, ve kterém budete chtít s ním danou věc probrat.

Pokud se vám s ním podaří navázat kontakt, pak buďte věcní a za každou cenu se vyvarujte výčitek. Jestli se vám ho nepodaří rozmluvit, pak zachovejte klid a oznamte mu, že ho nutit nebudete a vyčkejte, dokud vás on sám neosloví. Rozhodně to nebude nic jednoduchého, ale výsledky budou stát určitě za to.

Jste-li na druhé straně a tedy v roli uraženého, pak si položte otázku, co vás k vaší mlčenlivosti vede a jaký to má vlastně cíl. Zda ho tím chcete potrestat, podusit, ranit či vychovat. A čeho vlastně asi nakonec dosáhnete.

Podle psychologů sice mlčení lze považovat za formu trestu, ale rozhodně to nefunguje jako výchovný prostředek. Budete-li tedy chtít, aby partner to samé už nikdy neudělal, dosáhnete toho pouze díky komunikaci. Mlčení bude mít jen krátkodobý efekt. K úplnému pochopení člověk potřebuje přesně vysvětlit, co druhého trápí, co mu vadí, čím mu ublížil. Jedině tak dosáhne nápravy.

Mlčení odborníci považují za formu psychického vydírání, jehož prostřednictvím lze s partnerem manipulovat. Svým chováním tedy způsobujete řadu dalších stresových situací, které ohrožují vás i vaše okolí. Umění ustoupit je lidskou ctností, ale pokud chcete mít harmonický vztah, tak i nutností.