Jak přežít rodinnou dovolenou bez hádek a frustrace

Právě přehnaná očekávání totiž odpočinek komplikují ještě předtím, než vůbec začne.

„Je lepší neupínat se na dovolenou jako na jediné období v roce, kdy si odpočineme, kdy si něco užijeme, kdy budeme mít čas na sebe a na rodinu. Nemalovat si ji v růžových barvách. Příliš velká očekávání vedou ke zklamání, k frustraci a hádkám. Na odpočinek, na rodinu i na své zájmy bychom měli mít čas i jindy v průběhu roku,“ doporučuje na začátek psycholožka Pavla Koucká.

Na dovolené totiž často kromě plavání, debužírování a pozorování západů slunce dojde na ostřejší výměny názorů mezi členy rodiny. Naše „domácí“ důvody k hádkám většinou cestují s námi, stres z cesty a neustálá přítomnost zbytku rodiny jim přidávají grády.

A k nim se připojí ještě důvody specificky dovolenkové. Ty jsou zákeřné ve své zdánlivé nevinnosti: Dáš si pizzu, nebo salát? Vyrazíme na pláž, na procházku městem, nebo na horskou túru? Kolik ta kabelka stojí? Určitě chceš ještě další skleničku?

Na místo, které jsme si vybrali k vytouženému odpočinku, se taky většinou musíme nějak dopravit, což je první a velmi úrodné semeniště hádek. Obzvlášť pokud věci nejdou přesně podle plánu. Být trpělivý a dobře naložený při čekání na zpožděný let, v nekonečné dopravní zácpě anebo v autobuse s rozbitou klimatizací nás může stát poslední zbytky mentálních sil.

Pokud atmosféru dokresluje pláč menších dětí nebo drzé poznámky unuděných puberťáků, začnou se v nás emoce vařit jako polévka v kotlíku a pro ostřejší slovo nejdeme daleko. Takhle jsme si to tedy rozhodně nepředstavovali.

„Dovolenou chápeme jako příležitost dovolit si něco výjimečného, třeba odpočinek, relax, adrenalin… Tuto představu máme my i náš partner nebo partnerka. Jenže i na dovolené musíme dělat každodenní všednosti,“ říká Kateřina Siveková, psycholožka z centra Modré dveře, a připomíná, že největší úskalí skýtají rozdílné představy o tom, co oním „dovolováním si“ myslíme.

Podle odbornic je proto základem příjemné dovolené rozumné plánování. Postavte se tedy nohama na zem a v první řadě důkladně zvažte, kam vlastně chcete vyrazit, co tam budete dělat a hlavně, co si o tom myslí váš partner nebo děti. Důležité je vymyslet opravdový kompromis, aby si nikdo nepřipadal jako mučedník nebo štvanec.

Ideální proto je, pokud jsme všichni stejného ražení, třeba milovníci loudání se po městě a objevování tajných zákoutí nebo sportovci šťastní na horských vrcholech. Přitahují se ale i protiklady, takže i když nemáme naprosto shodné zájmy, můžeme si spolu oddechnout i zažít něco nového. Schopnost nalézt kompromis se prostě hodí v každém věku a v našem případě i v každé dovolenkové konstelaci. A s rodinou zejména.

„Společné prožitkové téma může být spojující. Podotýkám, může, protože když jsou například děti malé, nejde s nimi prostě ujít 50 km ani popíjet v klidu kafe. Jeden z rodičů buď musí ustoupit a nechat jít toho druhého samotného, nebo musí slevit oba a nastaví svůj program dočasně capkáním s dětmi po lese nebo šploucháním se ve vodě. Nesoulad v těchto nastaveních je velkou třecí plochou, někdy plnou výbušniny. Není moc dobré donekonečna ustupovat a nedopřávat si na dovolené chvíle odpočinku, taková strategie se jednou obrátí proti nám samotným,“ dodává Kateřina Siveková.

Mnohé páry si podle ní dopřávají jednu společnou dovolenou ročně, která pro každého znamená množství kompromisů, ale také mnoho společných zážitků. V průběhu roku si pak menší dovolené nebo prodloužené víkendy užívají lidé sami nebo s kamarády a zcela podle svých představ.

„Někdy se hodí, když jede na dovolenou více rodin. Část dne pak mohou trávit spolu rodiče s dětmi a na část se rozdělí a baví se děti s dětmi a rodiče s rodiči,“ navrhuje psycholožka.

Společná dovolená s přáteli může spasit také partnery, kteří nejsou zvyklí spolu trávit 24 hodin 7 dní v týdnu. Důkladně ale zvažte, s kým snesete být v podobně intenzivním kontaktu jako se svou rodinou.

Je jasné, že zejména malým dětem je nutné program uzpůsobit a počítat s tím, že se jim nebude chtít stát nehnutě pro namazání krémem nebo mít na hlavě klobouček proti slunci. Mrzuté chování může vyvolat i přílišné horko, hlad, žízeň nebo únava.

„Nicméně jisté vybočení z komfortní zóny nemusí být pro děti špatné, i když je pro ně náročné. Pokud to dítě zvládne, pokud se nezhroutí, posílíme tak jeho odolnost – ať už fyzickou, nebo psychickou – a rozšíříme jeho schopnosti,“ myslí si Pavla Koucká.

Za mladší děti můžeme rozhodnout o dovolené sami, s přibývajícím věkem je ale vhodné více naslouchat jejich přáním. Ani dospělí by se ale ve výsledku neměli přemáhat třeba v kempu, který se jim z duše protiví, jenom proto, že chtějí dětem dopřát vytoužené moře.

Naši oběť na komfortu nebo dlouhé šetření, které drahé dovolené předcházelo, nikdo samozřejmě neocení a přidávají nám na frustraci. Tou se spouští i jedna z nejtypičtějších hádek, obvykle začínající větou: Kvůli vám se sem vláčíme, takovejch peněz jsme za to dali a vy…!”

I když jsme přesvědčeni, že půjde o nejúžasnější místo, kde na nás čekají nezapomenutelné zážitky, všechno se může zvrtnout kvůli kyselému výrazu a pasivní agresivitě puberťáka bez wifiny. Chvíli to možná dokážeme přehlížet, hněv se v nás ale městná a dřív nebo později si najde cestu ven v podobě křiku a výčitek. A nic na tom nemění ani fakt, že pokud byla dovolená opravdu pěkná a zajímavá, bude na ni s odstupem času původně otrávený potomek vzpomínat jako na báječný zážitek.

Pavla Koucká také doporučuje dát pubescentům šanci dovolené se neúčastnit a poslat je třeba na tábor nebo zvolit termín v době jejich sportovního soustředění.

Ať se na svou dovolenou připravíme sebelépe, na výměnu názorů pravděpodobně dřív nebo později dojde. Nemá cenu si to vzájemně vyčítat a trápit se tím. V tu chvíli je k nezaplacení schopnost omluvit se stejně jako odpustit a jít dál bez výčitek a ohlížení se.

Pokud jsme unavení, hladoví nebo je nám horko, býváme protivní a reagujeme neadekvátně. Děti brblají o nudě nebo zvolí nepříjemný tón (to občas platí i pro dospělé). Pokud odpovíme To si děláš srandu? nebo Jak to se mnou mluvíš? stejně nakvašeným tónem, za pár minut se ocitneme uprostřed hurikánu výčitek.

Psycholožka Tamara Chansky proto doporučuje raději navrhnout „druhý pokus“. Třeba použitím vět jako: Mohl/a bys to říct jinak? Zastav a zkus to znovu. Opravdu se mnou chceš takhle mluvit? Skutečně se chceš takhle chovat? Co bys teď udělal/a na mém místě?