Článek
Zpřeházené šatstvo, hory papírů na stole v kanceláři... Interiér "bordelářské" osoby často nedává dobrý smysl a někdy porušuje základní požadavky hygieny. Někteří nepořádní lidé sice svou situací trpí, ale je pro ně nesmírně těžké uklidit, často už od nejútlejšího věku. Odkud pochází tato neschopnost žít v prostředí, kde má všechno své místo? Je člověk doživotním bordelářem?
„Existuje více typů bordelářů," říká psycholožka Laurence Einfaltová, která se stala poradkyní pro organizaci domácího a pracovního prostředí. Těm nejzoufalejším nabízí sezení, na kterých je učí, jak si své prostředí uspořádat.
„Většinou se setkávám s lidmi, kteří se nedokážou rozhodnout. Mají problém s tím, aby se s věcmi rozloučili, protože se 'nikdy neví, kdy to budu potřebovat'. Co nejvíce odkládají okamžik, kdy by měli uložit věci na své místo. Z toho pochopitelně vyplývá jistý nepořádek," cituje Einfaltovou francouzský týdeník L´Express.
Dvaatřicetiletá Elise se v tomto profilu poznává. „Nedokážu říci, zda jde o lenost, nebo neschopnost jednat, ale trávím více času tím, že si říkám, že to uklidím, než abych to udělala. Vždy mám strach, že některou věc, kterou bych dala pryč, budu potřebovat," přiznává.
Další kategorií jsou rebelové. „Mít vše v pořádku znamená respektovat jistá pravidla. Někteří bordeláři se podvědomě dožadují svobody," vysvětluje Einfaltová. Odpor k uklízení ale může souviset i s výchovou. Otec nebo matka, kteří byli příliš pořádní, mohou v dítěti vzbudit chuť vzbouřit se proti těmto zásadám, jakmile má vlastní byt.
V hloubi duše stále adolescenti
„Bordeláři bývají často dospívající děti. Rodiče se často setkávají s tím, že své dítě marně žádají, aby si v pokoji uklidilo. Myslím, že ti z nás, kdo zůstali nepořádní i ve vyšším věku, jsou ještě v hloubi duše adolescenty," soudí psycholožka Emmenuelle Lacroixová.
„Být bordelářem je způsob jako každý jiný, jak dát najevo, že 'existuji'," říká Lacroixová. „Lidé, kteří nejsou schopni uklidit, často chtějí cosi dokonalého. Ale když zjistí, že svého cíle nedosáhnou, nechají věci tak, jak jsou," dodává.
Čtyřicetiletá Carole se svěřuje se svým zoufalstvím, že nemůže na sociálních sítích ukázat dokonalý a čistý interiér inspirovaný skandinávským stylem. „To je můj sen žít v salonu, kde má vše své místo. Ale i když se snažím, nikdy se to nepodobá tomu, co vidím na některých účtech na Instagramu," říká. Výsledkem je pak to, že nechává věci tak, jak jsou.
Negativa nepořádku
Ať to má jakoukoli příčinu, obě psycholožky se shodují v jednom: na sklonech k nepořádku není nic dramatického. To však neznamená, že se to, co samo o sobě není negativním rysem charakteru, nemůže stát problémem, když bordelářská osoba naváže vztah nebo se jí narodí dítě. Pak vše potřebuje své místo.
Někdy vede bordelářství i k nepříjemným důsledkům: ztráta pasu několik minut před odjezdem na letiště, "zmizení" páru bot, které ladí s novými šaty, anebo třeba nehoda v domácnosti. „Když se nepořádek stane problematickým pro dotyčnou osobu nebo její okolí, když brání v klidném životě, pak je nutno jednat," říká Lacroixová.
„Je třeba postupovat pomalu, po etapách. První etapou je třídění. Radím pacientům, aby začali v kuchyni a zlikvidovali vše, u čeho záruční lhůta již minula. Je lépe nepouštět se hned do vyhazování předmětů, k nimž mají silný citový vztah. Pak se přejde k lékárničce a nakonec ke skříni nebo papírům," pokračuje Lacroixová.
Jde o to uvolnit prostor a racionalizovat jeho interiér. A ptát se u každého předmětu, který si chceme ponechat, na dvě věci: Je hezký? Je užitečný? Jestliže zní odpověď na obě otázky ne, pak není žádný důvod si jej ponechat.
