Dokážu to? Abychom uspěli, potřebujeme o sobě trochu pochybovat

„Pochybování o sobě samotných má špatnou pověst, ale může vést k vysoce kvalitnímu uvažování, a tím pádem i k lepším výsledkům,“ tvrdí kalifornský podnikatel v oblasti technologie Aytekin Tank.

„Pokud sami sebe zpochybňujeme, nakonec vyměníme rychlé výsledky za více promyšlené. Tento koncept se dá popsat jako ‚přemýšlení o druhé objednávce‘. V podstatě si neustále pokládáte otázku A pak se stane co?“ To nemusí platit jen v podnikání.

„Pochyby a víra v sebe se na první pohled zdají jako protiklady, nicméně ve skutečnosti jsou synergické, efektivně spolu působí,“ myslí si americký psychiatr Grant Hilary Braner a tvrdí, že i když je vnitřní nejistota tradičně považována za negativní rys osobnosti, není tomu tak.

„Pochyby jsou nezbytné, protože nás vedou ke kladení otázek a pátrání po lepších odpovědích, což je součástí adaptování se na nové sociální situace.“ Otázka Dělám to správně? je v nových situacích namístě.

I sebedůvěru samozřejmě potřebujeme, záleží ale na tom, odkud ji bereme. Někteří odborníci rozlišují dva druhy sebevědomí, tedy ponecháme-li stranou to předstírané.

Důležitá je rovnováha mezi sebedůvěrou a pochybnostmi. Ty nás, jak už bylo řečeno, motivují k důkladné přípravě. Zvlášť když naši práci posuzují jiní.

„Představte si, že máte prezentaci. S velkým sebevědomím se nebudete patrně strachovat, jestli bude vaše prezentace na poradě dostatečně poutavá a zároveň i informačně hodnotná. Trochu pochybností vás může přimět udělat práci navíc, která se ale ve finále vyplatí,“ říká psycholožka a autorka knih o úzkostech Barbara Markwayová. Navíc když působíte trochu skromně, lidé se do vás lépe vcítí a jste jim sympatičtější.

I autorka motivační literatury Alice Boysová potvrzuje, že s absolutní spokojeností sám se sebou se člověk jen těžko překonává a posouvá kupředu.

„Pokud se věnuji projektu, potřebuji období obojího – dobrého zdravého sebevědomí i pochybování sama o sobě. Občas si potřebuju opravdu věřit, abych vzala situaci do svých rukou a nezasekla se na problému. Na druhou stranu potřebuji nějaké pochybnosti, aby mě poháněly kupředu a pomáhaly mi odhalit, kde mám slepá a slabá místa. Motivují mě, abych si dala tu práci a korigovala se.“

A co je tedy vlastně ta správná míra pochybností? „Pochybnosti vyjadřují zdravou míru sebereflexe. Motivují nás k tomu, abychom nepodlehli iluzi o vlastní dokonalosti. Pokud nás ovšem omezují v tom, že se bojíme zkoušet nové věci, uvést do praxe své plány a přání, pak jsou určitě na překážku,“ vysvětluje olomoucká koučka Jana Řehulková, která mimo jiné učí lidi, jak se těchto nezdravých pochybností zbavit.

„Většinou se bojíme toho, že nejsme dostateční, že neobstojíme ve srovnání s ostatními. A může se to týkat opravdu kterékoliv oblasti života – od vnitřních pocitů souvisejících se sebevědomím a sebedůvěrou přes veškeré vztahy, strach z opuštění až po profesní schopnosti, odbornost a kompetentnost.“

Lidé ale také pochybují o svých rozhodnutích, o výběru partnera, o zvládnutí rodičovské role…

Jedním z častých příkladů přehnaných pochybností bývají podle koučky třeba obavy z nedostatečných řidičských schopností. To pak řidičům obvykle brání jezdit přiměřeně rychle, a tím i bezpečně. Nehledě na to, že si takovou jízdu ani nemohou užít. Typické pro ženy jsou pochybnosti o vlastním vzhledu. Ve chvíli, kdy je překonáme a přijmeme se takoví, jací jsme, získáme odvahu výrazněji se oblékat nebo oslovit atraktivního partnera.

Jak si s tím poradit? „Pokud se jedná o běžné pochybnosti, jsme obvykle schopni se s nimi postupně vypořádat sami. Pomocí zkušeností, praxe, osobního rozvoje nebo pozitivní zpětné vazby,“ vyjmenovává koučka.

„Ve chvíli, kdy se s nimi naučíme lépe vypořádat, získáme větší svobodu a cítíme se volněji. Záleží samozřejmě na tom, o jaké pochybnosti se jedná. Pokud jde o profesní život, může nám jejich zmírnění přinést odvahu ucházet se o náročnější práci, o povýšení nebo bez obav prezentovat své názory či výsledky své práce.“

Sebedůvěra je ale něco, o co drtivá většina z nás musí neustále bojovat. Podle psychologů Morrise Rosenberga a Timothyho Owense, kteří se tématem dlouhodobě zabývají, všichni průběžně čelíme útokům na vlastní sebevědomí.

Není nijak výjimečné, že nás ostatní lidé kritizují, pomlouvají, zesměšňují nebo odmítají. Otázkou je, jestli se s tím zdravě vyrovnáme. Pokud ne, taková zranění mohou mít hluboké kořeny a je s nimi třeba důkladně pracovat.

„Jestliže člověka pochybnosti paralyzují, přinášejí mu trvale vysokou míru stresu a celkově komplikují život a narušují vztahy, určitě je nutné pátrat po příčinách, s pomocí psychologa je zpracovat a získat postupně větší sebejistotu a sebedůvěru,“ myslí si koučka Jana Řehulková.

Vycítí-li z vás lidé určitou dávku pochybností, mohou vás mít podle psychologů raději než suverény.

„Mám mnoho klientů se sociálními úzkostmi, tedy ty, které můžete onálepkovat jako plné pochybností o sobě. A jsou to zároveň jedni z nejmilejších a nejpříjemnějších lidí, které znám,“ říká psycholožka a autorka knih o úzkostech Barbara Markwayová.

„Jsou velmi laskaví k druhým a chovají se tak vědomě. Pracují na tom, aby s vámi dobře vyšli, a dělají extra kroky k tomu, aby vám byli nápomocni.“

Samozřejmě i se snahou vyhovět druhým se to dá přehnat, ale na milé chování reaguje většina lidí pozitivně.