Článek
Spát? Přijde na to, který rodič má "službu". Malý člověk je tvor velmi pozorný a okamžitě vycítí, kdo je slabým článkem v hierarchii rodiny. Tam je třeba zaměřit svou snahu využít skulinek v dospělácké bdělosti. Ano, milé děti, v tomto konkrétním, zcela nepodstatném případě, jsem oním článkem já, autor těchto řádek.
Ač nevím přesně, kde jsem, coby hlava rodiny a pán tvorstva, málo uplynulé měsíce tlačil na pilu a tím chybil - když uspávám Alžbětku já a když manželka, není to totéž. Ještě ve startovních blocích (= večeře) jsou naše vyhlídky totožné. Malá se nabaští, vykoupe a hupky do postele. Žádný problém. Pak otevřeme knížku (pokud možno plnou obrázků), přečteme a zhasnout, broučku a spát. Přesně to je okamžik, kdy proradně vychytralé mláďátko homo sapiens, v tomto nepodstatném případě zcela náhodou naše vlastní mláďátko, přesně vyhodnotí své možnosti.
V případě mé drahé polovičky stačí dalších deset minut a už tiše zavírá dveře ložnice, se světáckým úsměvem vítězky Grand Slamu a dcerka spí jako andílek.
Když ovšem knížečku zaklapnu, zhasnu a "večerku" ohlásím já, drahá naše holčička zareaguje tím, že si sedne, rozsvítí sama lampičku, sleze z postele, otevře dveře a jde do obýváku dívat se na televizi. Tomu říkám síla autority.
Před pár dny mě opět překvapila svou vychytralostí (velmi elegantně řečeno...). Sedím a klofu do klávesnice a úspěšně odolávám její snaze vysápat na mé místo, na mou starou, vínovou taburetku, na níž nejraději pokroucen v kleče (záda do hrozného oblouku) píši. Najednou odbíhá, aby se za moment přiřítila a s prosebným voláním "tatíí, tatíí" mě táhla za ruku směrem do předsíně. I vstanu, žádostiv, co že mi to tak důležitého chce naše robátko ukázat! Sotva překročím práh obýváku, dcera mě pustí a úprkem se vrací, aby vítězoslavně pokořila taburetku a měla klávesnici ve své moci! Vivat! Zase jsem poražen.
K tomu všemu má, samozřejmě, čím dál více řečí. Ještě nespojuje slova svého svérázného "esperanta" do vět, ale slovník se rozrůstá. Ana je anténa, Aba je Alžbětka, Mo je měsíc, Hop je kontajner či odpadkový koš (protože se do něj "hop" odpadky, že...), Pipi není jen ptáček, ale u holčiček a maminek i "to tam dole" (tomu "mému" říká Papa nebo tak nějak, ehm...), Ba jsou bábovky a tak dále...
Sama si "čte" knížky, telefonuje, hubuje imaginární zlobivce, ty, ty, ty... Spoustu slov říká celých, abych ji nekřivdil, jen ty složitější a neobvyklejší nekompromisně vydatně krátí. Rodič si musí dávat pozor na jazyk! Cokoliv plácnete, třebas máte dojem, že vás ani nevnímá, hned uloží do té své databanky! Když jí z legrace řeknu, že tramvaj je čokoláda, hup a půl roku bude říkat tramvaji čokoláda! Bděte, ni zpátky krok!
