Co ovlivňuje naše sklony k promiskuitě

Z opakovaných průzkumů, které jsme dělali s kolegou Petrem Weissem v letech 1994 až 2012, vyplynul střízlivější údaj.

Češi vystřídají za život až deset partnerek, české ženy zhruba pět partnerů. Ale i tyto údaje musíme brát s rezervou.

Pánové rádi zveličují, aby vypadali jako větší borci, a dámy zase ubírají, aby nevypadaly jako lehké ženy. Vůbec by mě proto nepřekvapilo, kdyby se při důsledném šetření ukázalo, že ten rozdíl je menší a v některých sociálních nebo věkových skupinách skoro žádný.

Stále ale platí: sexuální vztahy představují pro většinu žen vyšší emocionální zatížení než pro muže. Ovšem ani ti nejsou neprůstřelní. Podle našich zjištění bývá mimomanželská emoční vazba motivem k nevěře u žen i u mužů.

V současné době to může vypadat, že dnešní mladé dívky mají méně zábran, pokud jde o sex a pohlavní styk. Nemyslím si však, že by v případě mladých lidí došlo k nějakému zásadnímu zvratu, pokud srovnáme jejich sexuální chování s promiskuitou předchozích generací.

U adolescentních a mladých dospělých bývá poměrně častá. Zvlášť v době, kdy hledají partnera nebo partnerku pro delší vztah anebo založení rodiny. Problémem pak může být spíš doznívající dvojí morálka a dvojí metr, kterým někdy měříme promiskuitu mužů a žen. Těm ji společnost toleruje stále ještě méně.

S rezervou je nutné brát průzkumy toho typu, jaký udělala britská seznamovací agentura Seeking Arrangement mezi 25 000 bohatými muži. Podle ní je Praha druhým nejpromiskuitnějším městem Evropy. Hned za severoanglickým Carlislem. Za ní prý následuje Vídeň.

Nic ale nesvědčí o tom, že by se Češi a Češky stali nějak nadprůměrně promiskuitními. Neroste totiž prudce počet pohlavních nemocí, interrupcí a sexuálních deliktů, které bývají častým následkem takového chování.

Se stejným odstupem bych vnímal i tvrzení toho typu, že nezávazný sex láká hlavně muže a ženy mezi 30 a 39 lety. Prý vědí, co od života stejně jako od partnera v posteli chtějí. Někteří to vědí, někteří ne, je to individuální.

V tomto věku bývá sice většina lidí sexuálně dost aktivních, ale sklon k promiskuitě ovlivňuje i řada jiných a podle všeho významnějších faktorů, než je pouhý věk. Třeba temperament, vitalita, psychické dispozice a jiné vrozené vlastnosti. Ale také výchova v rodině, kulturní a sociální vlivy společnosti, ve které žijeme atd.

K promiskuitě nebo nevěře mohou lidi vést i jiné důvody než ryze sexuální. Řada žen si díky ní třeba zvyšuje sebevědomí. Nebo si muže chtějí otestovat, jestli by stál nejen za hřích, ale třeba i za dlouhodobý vztah.

Anebo chtějí pomocí sexu získat nějakou výhodu, a tak bychom mohli ve výčtu možných příčin dlouze pokračovat.

Ledacos rovněž naznačuje výzkum britských sexuologů, kteří analyzovali pohlavní život sedmi tisíc dospělých lidí. Zjistili, že například u žen ovlivňuje počet jejich partnerů za život, a vůbec chuť na sex především to, jestli se cítí fit, sportují a jsou v dobré fyzické kondici. Čím více je žena tělesně aktivní, tím víc ji obvykle zajímá sex a tím víc sexuálních partnerů podle nich většinou mívá.

To velmi pravděpodobně souvisí také s hladinou testosteronu. Tento mužský pohlavní hormon má zásadní vliv na rozvoj svalů, síly, sebevědomí nebo sklonu k dominanci a mužské chuti na sex. V malé míře se vyskytuje i v organismu žen. A ovlivňuje jejich sexuální apetenci. Pohyb a sportování navíc hladinu tohoto hormonu zvyšují.

To nejspíš vedlo ke spekulacím, že sportovkyně mají nejen větší chuť na sex, ale jsou i promiskuitnější. Seriózní výzkumy na toto téma ale neexistují. A fakt, že organizátoři každé olympiády rozdají sportovcům tisíce prezervativů, nic nedokazuje. Sportovci jsou mladí lidé v nejlepším věku a obvykle i sexuální kondici. Nedá se tedy předpokládat, že budou žít v celibátu. Navíc se chovají podobně jako jejich vrstevníci.

Úplným nesmyslem jsou tvrzení různých webů. Třeba o tom, že se promiskuitní člověk dá poznat podle vzhledu. Nevěrní muži prý mají malé oči, širší nos a širší lícní kosti. Takto jednoduché to opravdu není.

Naopak pravdivé je tvrzení, že mezi muži bývají nejpromiskuitnější gayové. Mnohem víc než heterosexuální muži. Proto je pro ně složitější vytvořit stabilní pár. Tento rozdíl vynikne, když homosexuály srovnáme s lesbickými páry.

Na chronickou nevěru mohou mít vliv i geny. Vědci z univerzity v americké Indianě vytipovali určitou variantu genu DRD4. Slouží jako receptor dopaminu. Podle vedoucího výzkumu Justina Garcii silně souvisí s vyhledáváním náhodného sexu, nevěrou nebo účastí na orgiích. Při těchto aktivitách dochází k uvolňování dopaminu.

Stejný gen považovali vědci v minulosti za jednu z hlavních příčin alkoholismu nebo gamblerství. Riziko promiskuitního chování zvyšuje až dvakrát. I v tomto případě však platí to co u infarktů. Záleží na konkrétním člověku, jestli svou genetickou dispozici rozvine, nebo ne.

Lidí, kteří se chovají celý život promiskuitně, není mnoho. Většinou se jedná o jedince, kteří trpí poruchou sociální adaptace. Pro ni je typické, že nedovedou navázat pevné citové vazby. Nedokážou se ani zamilovat a partnerské vztahy si buď neumějí vytvořit, nebo svůj zájem o partnera pouze předstírají.

Patologicky naléhavé sexuální puzení, které je epizodické, se často objevuje u pacientů, které trápí manické fáze bipolární poruchy. Sexuální promiskuita je častá i u jedinců závislých na stimulujících drogách. Také u některých sexuálních deviantů pozorujeme někdy hypersexuální chování. U mužů se mu říká satyriáza a u žen nymfomanie.

Jako spouštěč takového chování se mohou uplatňovat i negativní emoce. Třeba úzkostná porucha, depresivní zoufalost anebo zlost a nenávist, které mohou někdy doprovázet partnerské vztahy.