Co o vás prozradí oční kontakt

Oční kontakt je nejsilnějším neverbálním komunikačním kanálem. Informace, jež tak získáváme, tvoří až polovinu celkové mezilidské interakce. Je to zdánlivě snadná věc – dívat se protějšku do očí, užívat si chvíle souznění a porozumění, nebo vycítit antipatie, hněv, rivalitu. Pohled vyvolává emoce. Může doslova elektrizovat, ale také zchladit a zpražit. Nebo uklidnit, povzbudit…

Jenže doba pokročila a stále větší část komunikace probíhá na dálku, prostřednictvím informačních technologií. Ty nás ochuzují o přidanou hodnotu cudně sklopených oček, žertovného mrknutí nebo půvabu údivem rozšířených zornic. O zamilovaných očích, vpíjejících do těch našich, tak bezelstných a naivních, si virtuální spotřebitelé mohou nechat jen zdát, chudáci.

Jak se znovu navrátit ke kořenům a osvojit si dovednosti očního kontaktu? Stačí se přestat ostýchat a začít nakukovat ostatním do duše prostřednictvím jejich hezkých očí.

No ano, kvalitní oční kontakt získáme díky pozornému naslouchání. Pokud sami mluvíme, díváme se na ostatní mnohem méně často. A je to normální – oči nám samy přirozeně uhýbají, když se potřebujeme soustředit, srovnat si myšlenky, najít vhodná slova. Naopak naslouchající upírá zvědavě oči na protějšek, může ho klidně pozorovat, prohlížet si ho a občas i uhnout očima, když přemýšlí o obsahu sdělované informace.

Takový kontakt je nejdůležitější mezi partnery. Ujišťuje o zájmu, náklonnosti a možná i vzájemné lásce. A lze to i otočit – pokud nám partner něco (třeba dlouze a nudně) vypráví, mnohem lépe se na něj soustředíme, pokud se mu přitom budeme dívat do očí. Těkáním očima a pozorováním okolí jen ještě víc rozptýlíme svou pozornost a může nám uniknout něco podstatného, neobratně zamotaného do partnerova sdělení.

Pokud nevěříte, přesvědčí vás úplně nový výzkum provedený na lékařské klinice v Torontu. Zaměřil se na tak obyčejnou věc, jakou je komunikace lékaře s pacientem v ordinaci. Srovnával, jak si pacient zapamatuje sdělenou informaci, pokud mu ji lékař vysvětlí z očí do očí, nebo když mu tutéž informaci sdělí od stolu, aniž by odvrátil zrak od monitoru počítače.

Užita byla přitom stejná slova se stejným významem. Rozdíly v zapamatování a interpretaci sděleného byly naprosto ohromující. První skupina porozuměla sdělené informaci téměř z 90 procent proti té druhé, ochuzené o oční kontakt. Ta zopakovala sotva polovinu. No vida, a zdravotní pojišťovnu to nestálo zhola nic.

Už dávno sice neplatí, že kdo často přerušuje oční kontakt, něco tají, nebo dokonce lže. Uhýbání pohledem může značit rozpaky, nesoustředěnost nebo taky obyčejné psaní textovky pod stolem… K takovým psychomýtům patří i báchorky o mnutí kořenu nosu, mající značit lhaní, nebo sepnutí rukou prozrazující pocit ohrožení. Vysvětlení přitom bývá úplně prosté. Dotyčného svědí nos a rukama se objímá, protože mu je zima.

Ať už je ale důvodem častého přerušování očního kontaktu cokoli, je lepší pohyby očí kontrolovat a snažit se svůj pohled směrovat na protějšek. Pokud je to pro nás z nějakého důvodu obtížné, můžeme zapojit fantazii a na chvíli přikouzlit třeba hezkého motýla nebo klidně netopýra na řečníkově lebce. Fantazii meze neklaďte, hlavně že účel je splněn.

Jinou věcí je, když naopak bez přestávky upřeně zíráte. To je obvykle vnímáno jako nepříjemná urputnost, vlezlost nebo agrese. Vědci rozpočítali vhodnou délku očního kontaktu při různých příležitostech na vteřiny. Tím se raději nezatěžujte – spolehněte se na své pocity, buďte uvolnění a prostě občas sklopte oči nebo se pohněte, čímž přirozeně na chvilku oční kontakt přerušíte.

Renomované personální agentury mají na toto téma vypracováno nespočet studií. Všechny se v zásadě shodují v tom, že oční kontakt při přijímacím pohovoru hraje nakonec zásadnější roli než dosažené vzdělání a délka praxe. Prostě pokud se budoucímu šéfovi zadíváte mile do oček a vzbudíte tím jeho sympatie, odpustí vám i takový hřích, jako je nedostatečná znalost svahilštiny! Ale pozor! Dívejte se opravdu mile a kontrolujte, co vám běží hlavou – odráží se vám to totiž v očích…

Být v pohodě znamená v očním kontaktu hledět druhému do očí bez pocitů tenze, nejistoty, nebo dokonce nepřátelství. Prostě klidný rozhovor nebo také mlčení na stejné vlně, tak příjemné u dvojice užívající si vzájemné blízkosti. Není od věci si uvědomit, že stejně tak jako nelibost nebo zlost se i vaše vnitřní pohoda a vstřícné pocity vůči partnerovi odrážejí i ve vašich očích.

No schválně – postavte se před zrcadlo a chvilku střídavě myslete na něco smutného, a naopak na něco vám milého a příjemného. Nehýbejte ústy ani jinými svaly v obličeji, soustřeďte se jen na oči, na jejich měnící se výraz. Změna (mnohdy až převratná) ve vzhledu celého obličeje pouhým úsměvem vašich očí vás může i zaskočit. Zejména pokud jste zvyklá nevypínat v hlavě neustále proudící seznam povinností a starostí, které je třeba nějak řešit – a který se vám zároveň zrcadlí ve smutných, uštvaných a tak trochu nepřítomných očích.

Naopak vnitřní úsměv svítící z vašich kouzelných kukadel je záhodno i trénovat. Nehodí se totiž zdaleka jen pro partnery nebo milence. Souznění stvrzené očním kontaktem může, nebo by spíš mělo nastat i mezi přáteli či kolegy, dokonce i mezi cizími lidmi při nějaké nečekané události.

Zkuste si udělat malý test. Při nejbližší návštěvě kavárny se rozhlédněte po okolních dvojicích. Udržují oční kontakt, nebo se každý dívá jinam? Mluví spolu, usmívají se, a přesto máte pocit, jako by se nevnímali? Jako by hleděli tomu druhému nad hlavu nebo za ni? Zamyslete se nad jejich vztahem a potom taky nad tím svým. Kdy jste se naposledy partnerovi zahleděla láskyplně do očí, než jste na něho vychrlila seznam požadavků a nesplněných restů? Kdy jste ho mlčky pochválila pohledem? Vše se dá zvládnout beze slov, během vteřiny…

Narušením osobního prostoru můžeme nevědomky vyvolat zlost i agresi. Nejčastěji bývá náš osobní prostor narušen v hromadných prostředcích. Je omylem, že zde se tak děje bez přičinění protagonistů, kteří se prostě, z důvodu nedostatku místa, musí mačkat. Opak je pravdou.

I namačkáni na sebe nemusíme dýchat druhému do obličeje, natož mluvit, žvýkat, nadávat na poměry nebo pouštět hudbu do sluchátek tak hlasitě, až se otřásají sluchátka toho druhého. V takových situacích není oční kontakt vítán. Naopak se doporučuje hledět na co nejvzdálenější bod, i kdyby jím měla být klika na konci vagónu. Jen tak se dá přežít dopravní špička bez ztráty sebeovládání.

Výzkum hovoří na toto téma celkem jasně. V Bonnu měli studenti psychologie zkoumat na sobě a svých spolužácích, jak vnímají oční kontakt v rámci osobního prostoru. Pokud nebyl narušen, hodnotili oční kontakt s osobami opačného pohlaví jako příjemný flirt. Když se ale dotyčná osoba přiblížila víc, než bylo milé, oční kontakt byl vnímán jako agrese a pokus o ohrožení.

Navázat příjemný oční kontakt s protějškem není žádná věda. Chce to jen trochu cviku a tréninku, pro začátek opět třeba před zrcadlem. Úspěch se zaručeně dostaví!