Článek
Kdysi bývalo běžné, že se děti koupaly nahé s rodiči ve vaně a společně si tam hrály i nějaké hry. Nikdo v tom neviděl problém. Dnes jako soudní znalec vidím, že se z toho problém dá snadno udělat. Stačí mít šikovného advokáta.
Když k nám před lety přijel na mezinárodní sexuologickou konferenci věhlasný americký sexuolog John Money, probírali jsme s ním také otázky související s pohlavním zneužíváním dětí. Americký host poslouchal naše debaty se zájmem a také je komentoval. Při jedné kuloárové debatě nás upozornil, že existuje řada případů, které sociální pracovníci, rodinní poradci a někdy i pedagogové hodně přehánějí nebo určité situace vidí zbytečně dramaticky.
Bylo to poprvé, co jsem od odborníka slyšel o hysterických postojích k těmto problémům. Ale také o byznysu, který s nimi souvisí. Ten živí celou řadu různých expertů a institucí.
Paradoxní paragrafy trestního zákoníku
Dnes vidíme i u nás, že to někteří lidé s ochranou dětí a mládeže občas opravdu přehánějí. Příkladem jsou třeba určité paragrafy trestního zákoníku, které se týkají dětské pornografie. To, že považují za trestnou její výrobu, by mi připadalo naprosto v pořádku, kdyby do pojmu dítě nebyl zahrnován i mladý člověk mladší osmnácti let. Tedy i jedinec ve věku, kdy už spousta mladých lidí běžně souloží.
Dalším paradoxem je z tohoto pohledu fakt, že je trestné i pouhé vlastnictví pornografie nebo její sledování. Přitom by třeba stačilo stanovit hranici: dítě je jedinec, kterému je méně než patnáct let. Od patnácti může mít totiž legální pohlavní styk.
Kvůli současné právní úpravě pak vznikají paradoxní situace. Sedmnáctiletý mladík smí podle zákona souložit s patnáctiletou dívkou. Ale běda, když si ji nahou vyfotí mobilním telefonem nebo když si s ní natočí na tento mobil videoklip. V tu ránu se z něj stává zločinec, který může skončit u soudu. Tresty za takové nepříliš nebezpečné jednání jsou u nás exemplární. Za držení dětské pornografie si může jít sednout až na dva roky do vězení. Myslím, že pokuty a alternativní tresty by tento druh „zločinu“ regulovaly dostatečně.
Obvinění rozvádějícího otce je fenomén doby
Jako sexuolog a soudní znalec v tomto oboru se navíc v posledních letech setkávám stále častěji s případy, kdy manželka obviní svého muže z toho, že sexuálně zneužíval jejich malé děti.
Nechci popírat skutečné případy incestních deliktů, kterých se výrazně častěji dopouštějí muži než ženy. Ale snažím se posuzovat s velkou obezřetností kauzy, kdy na to, že manžel pohlavně zneužívá dceru, upozorňuje žena, která se s ním rozvádí. A zdůvodňuje to tím, že tatínek sahal roční dcerušce na pipinku, když ji večer umýval ve vaně. Mnohokrát jsem se setkal s tím, že šlo ze strany manželky o způsob, jak muže zahnat do kouta a vydírat ho.
Hodně podivné jsou také případy, kdy spolu manželé nebo příbuzní vůbec nehovoří o domnělých sexuálních útocích na dítě. A vše se řeší tím, že někdo z nich podá na muže trestní oznámení. Velmi často jde o účelová podání, která bývají podložená jen zcela neurčitými důkazy.
Myslím si dokonce, že jde o jakýsi fenomén současné doby. Obvinit rozvádějícího se nebo rozvedeného otce z pohlavního zneužívání dítěte, to je totiž snadná cesta, jak matka může velmi efektivně zabránit jejich vzájemnému kontaktu.
Domnělé pachatele pohlavního zneužívání bychom rozhodně neměli dopředu známkovat a skandalizovat je, což se někdy děje... I když ho pak soud třeba osvobodí, obviněný se před svým okolím mnohdy úplně neočistí
Pro soudce pak není vůbec snadné, aby se jednoznačně rozhodl, jestli jde o nátlak a vydírání za strany matky, nebo se může jednat o nějakou formu zneužívání dítěte ze strany muže, byť třeba ne formu vyhrocenou. Někdy dojde k tomu, že soud povolí styk otce a dítěte, ale jen jako asistovaný. U toho musí být třetí osoba, například sociální pracovnice. Jak přirozený, normální a pro děcko prospěšný může být takový styk, to si většina z nás umí velice dobře představit.
Je mi jasné, že děti musíme chránit před pohlavním zneužíváním nebo obtěžováním. A to nejen ze strany rodičů. Bývá to důležité hlavně proto, že se mu obvykle neumějí bránit. Na druhou stranu bychom to s jejich ochranou opravdu neměli přehánět.
Zejména bychom neměli dopředu známkovat domnělé pachatele a skandalizovat je, což se někdy děje. I když soud nakonec uzná, že obviněný nespáchal skutek, z kterého byl obviněný a osvobodí ho, stejně tu zůstává pachuť nechutného skandálu. A obviněný se před svým okolím mnohdy nikdy úplně neočistí.
Slušný stát by také neměl kriminalizovat jednání, které evidentně není zdrojem žádného opravdového zla. Ne vždy se to daří.
