Zuzana Kuberová: Staré věci mají duši

Setkaly jsme se před konferencí českých „re-use“ center, jak se tento druh služby (v překladu znovupoužívání) nazývá. Ve světě jsou už celkem běžná, u nás začala vyrůstat teprve nedávno. Vedle nábytku se týkají oblečení, hraček, bytových doplňků… a v některých se lze i naučit novou profesi.

„Ale pozor, neplést s termínem bazar! Jde o jiný způsob, jak naložit s věcmi, které nepotřebujete, je to rozumná alternativa k odvozu na sběrné dvory a likvidaci. Hodně předmětů si totiž zaslouží dostat druhou šanci. Právě o tento přirozený cyklus, kdy se nábytek nejen opraví, ale i hezky naaranžuje a nabízí za malé peníze, usilujeme,“ vysvětluje Zuzana Kuberová (34) na úvod.

Pochází z jihočeské truhlářské rodiny a je zvyklá obklopovat se nábytkem děděným z generace na generaci.

„Rodiče se vydali už jiným směrem, podnikají, ale těší je můj zájem a návrat k tradici. Jako holka jsem chodila do dílny za dědou, jehož otec se před 100 lety vyučil řemeslo ve Vídni, koukala jsem mu pod ruce a oblíbila si dřevo jako kvalitní a skoro nezničitelný materiál. Sama jsem tehdy nic nezkoušela.“

Některé jeho kousky má doma. Není zastánce muzea v obýváku, ale líbí se jí funkční kombinace starého s moderním. „Třeba mám bílé skříňky a mezi nimi starý solitér. Věc, která má patinu a duši a krásně zabydlí prostor. Je to něco úplně jiného než si objednat neosobní zboží z katalogu,“ tvrdí. Ráda taky sedává v křesle po babičce, které si nadělila – a sama opravila! – k třicátinám.

„Trvalo to asi třicet hodin, bylo strašně poničené. Musela jsem se dostat až na dřevěnou konstrukci, pružiny znovu vyvázat a potom vrstvit, prošívat, čalounit…,“ vypočítává.

To vše se ale naučila teprve nedávno. Na gymnáziu ji bavily zejména jazyky – angličtina a francouzština. Vzpomíná, jak iniciativně vyrazila na work camp do Francie, kde pomáhala s partou studentů opravovat dětské hřiště ve středověké vesnici a později přes léto pracovala na vinici.

Už tehdy ji bavilo trávit čas aktivně, věnovat ho pro dobrou věc – a zároveň poznávat nové lidi. Po maturitě se vydala do Švédska studovat personalistiku. Myšlenka vytvořit vlastní dílnu na záchranu starého nábytku vznikla před deseti lety právě tam.

„Víc než škola mě ovlivnil švédský způsob života a uvažování, snaha co nejmíň zatěžovat životní prostředí a co nejvíc recyklovat. Je tam plno obchodů, kam lidi běžně odnášejí, co se jim nehodí, a někdo se postará, aby se to dostalo zase do dalších domácností. Já jsem si tam nadšeně a levně vybavila byt. Říkala jsem si, že jde vlastně o dobro na třetí: někdo se těch kousků zbaví a má radost, že je nemusí vyhodit. Ta organizace zaměstná lidi a díky prodeji může fungovat. Nakonec někdo přijde a pořídí si za minimální rozpočet pěkné věci.“

Po návratu Zuzana uvažovala, jak něco podobného udělat u nás. Bylo jí líto starého nábytku, který mizí každou minutu a už ho nikdo nevyrobí ve stejné kvalitě.

„Začalo mi na tom záležet. Tu myšlenku jsem nesla v sobě, i když jsem pracovala v korporaci. Po dvou letech jsem došla k rozhodnutí, že nikdy není lepší čas na změnu než právě teď. Byla jsem svobodná, bez závazků, měla trochu našetřeno…“

Nápad probrala s kamarádkou Barborou Kocandovou, která čerstvě dostudovala estetiku a teorii umění.

„Má cit pro krásu a umí dát každému nápadu hloubku, zatímco já jsem spíš mozek celé akce, rozumím tabulkám a administrativě, rozepisuji žádosti o granty, jež nám pomohly v rozjezdu. A brzy se přidala Tereza Korbelová, architektka s velkým smyslem pro design a manuálně z nás nejšikovnější. Výborně se doplňujeme, jsme jako srdce, hlava a ruce. Trojice je ideál, při rozdílných názorech dvě v klidu přehlasují třetí a nedochází k patům.“

Psal se rok 2016 a jako největší problém se ukázalo najít vhodné místo. První získaly v dlouhodobě zavřené knihovně na pražské Letné.

„Mohly jsme si zkusit, zda není náš nápad moc bláznivý a celý ten cirkus zvládneme. V jedné místnosti jsme zařídily obchod, ale protože většinu věcí bylo nutné opravit, domluvily jsme se s truhlářem a v druhé místnosti vznikla dílna. Za pochodu jsme se od něj učily a vymyslely název Z pokoje do pokoje. K tomu jsme zaplnily kalendář doprovodnými akcemi. Zájem byl obrovský, takže jsme si ověřily, že jdeme správnou cestou.“

Brzy získaly větší prostory u metra Florenc – ve starém domě opuštěném po povodních, kde bývala střelnice a kanceláře. Následovala složitá rekonstrukce.

„Dlouho jsme pak ještě bojovaly s faktem, že ten dům neměl dobrou pověst a stahovaly se tam podivné existence. Proto jsme se zapojily do kultivace širšího okolí. Viděly jsme totiž v Berlíně podobné lokality, které prošly neuvěřitelnou proměnou. Když to jde v Berlíně, dokážeme to v Praze.“

Truhlářská dílna je opět propojená s prodejní galerií. Základem provozu jsou kurzy renovace, kde se zájemci naučí na vlastním kousku brousit, opalovat, lepit, natírat, lakovat a čalounit. Od zkušeného řemeslníka dostanou tipy a triky, jak se co dělá, na co si dát pozor, jaké použít nástroje.

Do „pokojů“ se hrnou hlavně ženy, ale chodí i muži. Ženy láká zejména renovace, muži chtějí spíš něco vyrábět. Starší generace si vzpomněla na české kutilství, na užitečnost a blahodárnost práce rukama. Mladé oslovuje motiv udržitelnosti a ekologie. Pro všechny jde o příjemný způsob aktivní relaxace, přidanou hodnotou k výrobku je terapeutický účinek.

Na otázku, zda zažila i moment, kdy to chtěla vzdát, Zuzana odpovídá: „Nikdy. Nejtěžší je nebát se, že uděláte chybu. A vrhnout se do toho. Samozřejmě jsme pár chyb udělaly. Důležité v téhle oblasti je provádět pečlivou selekci, nezahlcovat se nekvalitním nábytkem, který už nikdo nechce a jen zaplní sklad. Je potřeba věci nejen přivézt, ale i umět prodat. Jsme rády, když lidi pošlou nejdřív fotku, abychom odhadly, zda má vůbec cenu se tím kouskem zabývat. Může být rozbitý, ovšem opravitelný.“

O úspěchu lze mluvit až ve chvíli, kdy stará věc najde své místo v novém prostředí.

„Teprve tehdy se cyklus uzavře,“ říká Zuzana. Díky rozumnému přístupu je dnes její re-use centrum schopné se s podporou města uživit.

Pro plné využití prostoru zde pořádají i další workshopy zaměřené na recyklaci a upcyklaci (povznesení materiálu na vyšší úroveň): lze tu pod dohledem lektorů vyrábět kabelky z papírových pytlů od potravin, pracovat s ekologickými barvami z mléčné bílkoviny, vyměňovat oblečení a knihy…

Ovšem hlavní je stále nábytek, každý kousek si nese svůj příběh. „Při jednom svozu jsme třeba odnášeli celkem běžnou kuchyňskou skříňku a paní nám na odchodu tajně pošeptala: Dělal ji můj děda a má uvnitř falešnou stěnu a skrýš! Darovala nám ji i s tím tajemstvím. Po opravě si ji koupila naše fanynka, dnes už kamarádka, a skrýš využívá. Nebo nezapomenu, jak k nám v začátcích na Letné přišla paní s taškou, ze které vysypala kusy dřeva se slovy: To je křeslo, na kterém sedával můj děda, a já ho chci dát dohromady. Chodila přes měsíc a s pomocí truhláře postupně složili celou skládanku. Kousky slepili, zbrousili, namořili, natřeli… a křeslo se skutečně znovu vylouplo.“

Samotná Zuzana se kromě praktických činností naučila hlavně to, že když člověk něco chce, musí se o to zasadit. Dnes je místopředsedkyní federace zastřešující všechna re-use centra v Česku. Jejich další vytváření podporuje v rámci udržitelnosti i EU, takže na tyto projekty bude uvolněn dostatek peněz.

„Mám pěkný pocit, že jsem nápad přivezený ze Švédska dotáhla až na tuhle úroveň. Nasedla jsem na silnou vlnu, která funguje a stává se populární. To je velká motivace.“

Z původního zaměstnání si odnesla nejen finance do rozjezdu, ale i současného manžela Ondřeje, který její odvážnou dráhu podporuje.

„I on se posunul a pracuje jako manažer IT v mezinárodní firmě. Je úžasný, tvoří mi zázemí a stabilitu,“ pochvaluje si máma dvou holčiček – Alice (3,5) a Eriky (0,5). „Navíc je bezvadný táta a podílí se spravedlivě na chodu celé domácnosti. Teď pracuje dost na home officu, tak jsme se odhodlali přestěhovat z Prahy do města, které nás vždy lákalo: do Tábora. Klidnější rytmus nám vyhovuje.“

Zuzana se tam začala věnovat komunitní zahradě, pěstuje zeleninu, bylinky, ale i vztahy. Hodně času taky spolyká rekonstrukce chalupy na jihu Čech.

„Dědovu dílnu měníme na obytnou, přitom chceme zachovat vybavení včetně nádherné šuplíkové skříně, ve které měl nářadí a šrouby. Nechala jsem ji vylouhovat a chystám se ji přes léto renovovat.“

Recyklace je jí vlastní i v dalších oblastech života. „Když jdu nakupovat, snažím se myslet lokálně: kupovat jídlo či květiny od farmářů, podporovat místní výrobce, porozhlédnout se po bazarech. Nově jsem si oblíbila bezobalové obchody s potravinami i stáčenou drogerií, těší mě, že můžu mít kvalitní produkty a nemusím plnit koše zbytečnými obaly. Ale nejsem žádný vzor ctnosti – mám malé děti a málo času, takže někdy volím rychlá řešení.“

Na schůzku přišla s krásným starodávným medailonkem („funguje jako talisman pro štěstí“) a v šik halence ze sekáče, kde umí nalézat pravé poklady. Umí taky nadchnout druhé pro správnou věc. Možná přinesu z půdy starou židli po tátovi…