Článek
Dnes se věnuje tomu, co ho opravdu baví. Už druhým rokem jezdí v Liberci s autobusem na linkách MHD.
Klidný život s čistou hlavou
Schovávám se před deštěm u libereckého terminálu, kde se máme setkat krátce předtím, než se Tomáš nahlásí při odpolední směně na dispečink.
Jeho tvář ale spatřím ještě dřív, než dorazí, když kolem mě projede autobus s náborovou reklamou. Ulice Liberce brázdí Tomášův portrét na bocích autobusů už delší dobu podobně jako jeho dalších třech kolegů. Bez velké nadsázky je dnes jedním z nejznámějších řidičů ve městě.
„Nechtěl jsem dál trávit deset hodin denně zavřený v kanceláři, těch pár let v naší firmě mi úplně stačilo,“ vysvětluje mi svoje překvapivé životní rozhodnutí, zatímco se autobusem šplháme do kopce. Když se nám konečně otevře výhled do kraje, Tomáš prozradí, že o změně profese vážně přemýšlel ještě během života v Praze. Jenže tam by to prý nebylo ono.
„Tady je krásně, vlastně jsem pořád částečně v přírodě a není tady tak hustý provoz. A tohle všechno bych tam neměl,“ vykládá rodilý Liberečák, zatímco míříme na konečnou, kde se po krátké přestávce otočí a cestou zpátky plynule přejede na jinou linku.
Plán dnešní směny, která mu začala ve 14.30 a skončí před půlnocí, jich obsahuje sedm. Tomáš tedy bude mít zřejmě o něco pestřejší den než řidič Student Agency, s nímž jsem před pár hodinami dorazila po dálnici z Prahy.
„Dálkový autobus bych řídit nechtěl, na dálnici je to nuda, kdežto tady si aspoň zajezdím. Je to i lepší než v jiných městech, protože jinde se většinou během směny jezdí jen na jedné nebo dvou linkách,“ vysvětluje mladý řidič, který o práci za volantem snil od dětství a zájem o veřejnou dopravu ho už v pubertě přivedl do komunity stejně zaměřených fanoušků.
K radikálnímu životnímu kroku ho prý definitivně popostrčil jeden okamžik, kdy se vracel domů po celém dni stráveném u počítače. Tehdy si všiml dělníků na výhybce. Když si uvědomil, že jim závidí práci venku a „čistou hlavu“, bylo rozhodnuto.
Aktuální situace na trhu práce mu v jeho záměrech nahrála. Firmám chybějí zaměstnanci, a tak s chutí berou brigádníky.
„Chlapi u nás v dopravním podniku musí jezdit šest dní v kuse a pak mají jeden den volno, protože nejsou lidi. Díky tomu si já můžu plánovat práci podle vlastní potřeby. Jen výjimečně se pro mě něco nenajde, když mám zájem.“
Být pánem svého času
Mladý řidič z Liberce není žádný blouznivec z hor. Se svým finančním plánem a životní strategií patří ke světovému trendu, který se šíří z USA a získává si přízeň mladých Britů, Němců, Francouzů a Skandinávců.
Hnutí FIRE neboli Financial Independence, Retire Early (Finanční nezávislost, brzký důchod) oslovuje na Západě statisíce lidí, zejména ze střední třídy.
Důvod? Zažili, jak předchozí generace často zaměstnaná v korporátech přišla během finanční krize v roce 2008 o majetek a spolu s ním také o kus života obětovaný budování kariéry. A tak se volný čas a rodina rázem začaly jevit mnohem cennější než suma na výplatní pásce.
Cílem příznivců hnutí je proto už v mládí vydělat a našetřit tolik peněz, aby si co nejdřív vybudovali nějaký pasivní příjem, který jim později umožní žít více podle vlastních představ.
Na svých webech a ve skupinách na sociálních sítích zaujatě debatují o investičních příležitostech a daňovém poradenství, ale svůj nadstandardní zájem o ekonomiku kombinují ještě se spořivostí.
Žít podle zásad hnutí, jehož příznivcům se říká také frugalisté, proto není pro každého. Předpokládá to, že člověku každý měsíc v peněžence něco zbude. Nebo se najde aspoň nějaká možnost, jak si trochu přitáhnout opasek.
O tom, že budu mladým důchodcem, jsem snil už na střední škole.
Právě k omezení výdajů a finanční kázni od počátku vyzývá duchovní otec hnutí, americký bloger známý pod přezdívkou Mr. Money Moustache. Do důchodu odešel už ve třiceti letech. S manželkou nemají žádné dluhy a každý výdaj si prý dvakrát rozmyslí.
„Poplatky za parkování jsou znamení od boha, že jste v oblasti, která není určena pro auto,“ káže například.
Vidina pravidelné budoucí renty proto některé příznivce hnutí přiměla kupovat ve slevě i nahnědlé banány a odkládat si pro investování polovinu, nebo dokonce ještě větší část svého příjmu.
Sen o rentě
Tomáš Krupička k tomu ale nepřistupuje až tak drasticky. Neškudlil, extrémní spořivost nepovažuje za ideální strategii.
„Mnohem lepší je zvyšovat výnosy než minimalizovat náklady,“ komentuje zaryté šetřílky. Přesto žije také skromně. Spokojil se s tím, že si mohl dopřát práci, po níž toužil od dětství, a že se jí může věnovat jen na půl úvazku. Ve zbývajícím čase se zabývá obchodováním nebo cestuje. V létě chodil s kamarády po rumunských horách a o víkendu si chce projít okolí Litvínova a Mostu.
„O tom, že budu mladým důchodcem, jsem snil už na střední škole,“ usmívá se Tomáš svojí tehdejší naivitě, s jakou začal zhruba před deseti lety, v době světové krize, plánovat, že jednou dosáhne finanční nezávislosti. „Hltal jsem kdeco, i ty nejprofláknutější tipy zaručující zisk,“ dodává s úsměvem.
Přesto si po maturitě na gymnáziu vybral nejdřív dopravní fakultu na ČVUT a k ekonomii utekl až po roce. Okomentuje to jen stručně: „Byl jsem zklamaný, i proto, že na obor se hlásili taky lidi, kteří se nedostali v rámci školy na jinou fakultu. Doprava pro ně byla často na vedlejší koleji.“
Podnikatel
Ještě jako student začal se svými skromnými úsporami obchodovat přes internet na chicagské burze a díky tomu se spřátelil se dvěma spolužáky. Na americkém trhu se pak inspirovali modelem, který u nás tehdy nebyl ještě moc známý.
„Vytipovali jsme si tradery, kteří obchodovali na burzách, prověřili jejich schopnosti na simulovaném účtu a pak je nechali investovat naše vlastní peníze. O zisk jsme se s nimi podělili,“ vysvětluje mi princip firmy, v níž začínali ve trojici „točit“ dohromady jen několik desítek tisíc korun.
Se společníky se rozešel loni v létě, protože měl jiné představy o budoucnosti než oni. Jim deset hodin denně strávených v kanceláři nevadilo, kdežto Tomáš už od počátku plánoval, že takhle tvrdě budou pracovat jen prvních pár let a později se budou víc věnovat manažerským činnostem nebo firmu prodají.
„Dopadlo to dobře, spokojení jsme teď všichni,“ komentuje rozchod s přáteli. Rozhodl se usadit v rodném Liberci, odkud se prý pohne o kousek dál, ještě blíž k přírodě, až si založí rodinu.
Pořídil si vlastní bydlení, část peněz si vyhradil na cestování, část investoval a z části výnosů čerpá malou rentu, která mu umožňuje žít si po svém. Občas pomáhá uskutečnit přátelům a známým jejich obchodní nápady, ale spolehlivou radu, jak dosáhnout podobného úspěchu jako on sám, nemá. Zdůrazňuje, že v jeho případě sehrálo velkou roli i štěstí.
Za volantem autobusu je spokojený, ale o tom, že by s ním jezdil na plný úvazek, nechce ani slyšet. Prý by se to v podstatě nelišilo od práce ve velkých firmách, kterou si zvolila většina jeho bývalých spolužáků z oboru bankovnictví.
A co bude dál, příliš neřeší: „Už mockrát mě napadlo, jestli mě to třeba už zítra nepřestane bavit. Zatím se to ale nestalo!“