Ženy z pitevny a jejich zkušenosti s koronavirem

JV: K tomu se bohužel nejsem schopná vyjádřit. U nás na Bulovce sice zemřelo sedmadvacet pacientů, jež měli potvrzený covid-19, ale pitvaly jsme jen tři. (Pacienti byli staršího věku, jednomu bylo nad 60 let, zbylým dvěma nad 70 let.) To je příliš malý vzorek na to, abychom dokázaly učinit jakékoli závěry.

JV: Protože u ostatních bylo zřejmé, proč jejich smrt nastala. Pouze u těchto tří lidí nebyla příčina smrti zcela jasná. Proto byla nařízena pitva.

JV: Problém je v tom, že u nás vlastně žádný pacient nezemřel pouze kvůli onemocnění covid-19. Jinak o tom, koho budeme pitvat, rozhoduje primář patologie.

ML: Všichni pacienti sice měli původně pozitivní testy na covid-19 a s touto diagnózou byli v nemocnici i hospitalizovaní, v době úmrtí ale už byli zaléčení a příčina smrti byla nakonec jiná. Covid-19 u nich nebyl pravou příčinou úmrtí, mohl však přispět ke zhoršení jejich zdravotního stavu.

JV: Ano, můj pacient už byl při testech dvakrát negativní.

ML: Já jsem pitvala pacientku, kterou sem na Bulovku převezli poté, co se jí zhoršovaly týden trvající respirační potíže. Vyšetření ukázalo, že má skutečně koronavirus. S tím tady ležela několik dnů, když náhle zemřela.

Při pitvě jsem zjistila, že kromě koronaviru měla také degenerativní onemocnění srdečnice, což je céva, která odvádí krev ze srdce do těla (degenerativní onemocnění znamená, že pacientce už tato céva v podstatě chátrala). V části srdečnice se jí kvůli tomu vytvořila výduť, která praskla, a krev se vylila do obalů srdce.

Tato krev začala srdce utlačovat, to nemohlo správně pracovat a zastavilo se. Pacientka tedy ve skutečnosti zemřela na akutní srdeční selhání a covid-19 byl jen doprovodným jevem.

JV: Pacient, kterého jsem pitvala já, zemřel na náhlé zhoršení chronických potíží, kterými trpěl už předtím.

ML: Ne, v tomto případě se o sraženinu nejednalo.

JV: Ale je pravda, že jiná pitva, kterou prováděla naše kolegyně, nějaké krevní sraženiny v plicích skutečně objevila. Tyto sraženiny uzavřely některé cévy, plicní tkáň se nemohla prokrvovat a odumřela. Podle nejnovějších poznatků může jít skutečně o jeden z projevů infekce covidu-19.

JV: To bohužel prozatím nevíme. Přesný mechanismus cévního poškození prozatím nikdo nezná.

ML: Ne, s ničím takovým jsme se u jiného viru zatím nesetkaly.

ML: Já jsem sice žádné změny u své pacientky nezaznamenala, ale z dostupné literatury vím, že se v plicích může odehrávat těžký akutní zánět, který tkáň poškozuje. Plíce vypadají, jako by „zmasitěly“. Nejsou vzdušné.

JV: Představte si plíce jako houbu na mytí nádobí. Za normálních okolností se ve váčcích, kterými je tvořená, bez problémů vyměňují dýchací plyny. Pokud ale vznikne infekce, tak se uvnitř těchto váčků vytvoří blány, přes které kyslík obtížně přechází do krve. Člověku se pak špatně dýchá a někdy dýchání úplně selže.

JV: Všichni takoví pacienti jsou naštěstí napojeni na plicní ventilátory. To znamená, že jim do těla přivádí kyslík dýchací trubice. Navíc jsou tlumeni léky.

JV: My jsme u provedených pitev nic neobvyklého na těchto orgánech nenašly.

JV: Určitě to závisí na průběhu onemocnění a celkovém stavu pacienta. Pokud se člověk do té doby neléčil s žádným problémem, je pravděpodobnost takových změn velmi malá. U chronicky nemocných pacientů ale toto riziko stoupá.

ML: Jsou to často starší lidé s nadváhou, cukrovkou a vysokým krevním tlakem. Pak také pacienti s oslabenou imunitou, například s onkologickým onemocněním.

JV: Medicína vás naučí, že možné je úplně všechno. Jak by ale takový pacient vypadal, si vůbec netroufám odhadnout. Každá infekce, na kterou nasedá další infekt, má daleko těžší průběh.

ML: Průběh onemocnění by pak u takového pacienta určitě závisel mimo jiné i na tom, jakými dalšími přidruženými chorobami trpí.

JV: Ani ne, protože my ke každému tělu automaticky přistupujeme jako k potenciálně infekčnímu. Nikdy totiž nevíme, co všechno mohl pacient mít, aniž by o tom kdokoli věděl.

Navíc my tady máme docela velkou infekční kliniku, která nás zásobuje těly. Běžně proto používáme ochranné pomůcky a jednorázové oblečení, které jde okamžitě po pitvě do prádelny.

U covidu-19 jsme navíc dostaly jen speciální ochranné obleky – takové bílé skafandry univerzální velikosti, ve kterých jeden plaval a druhý se do nich sotva vešel. (směje se) A k tomu respirátory a ochranné štíty. Samozřejmě jsme musely mít dvoje rukavice a ochrannou obuv.

ML: Kromě toho jsme si musely dávat pozor na to, abychom během pitvy nadměrně nerozstřikovaly vodu a nevytvářely aerosol. Covid-19 je totiž infekční onemocnění, které se šíří zejména kapénkami.

JV: To my vlastně ani nevíme. Všude se dočtete o tom, jak dlouho se udrží virus na různých površích, ve vzduchu nebo ve vodě. Ale nikde jsme se zatím nedočetly, jak dlouho přežívá virus v těle zemřelého člověka. Přitom by nás to extrémně zajímalo.

ML: To je různé. U některých se to ví, ale u dalších ne. Jedním z příkladů jsou virové hepatitidy. U těch je možnost nákazy velká i od mrtvého člověka. Musíme si proto dávat pozor, abychom se při pitvě například neporanily.

ML: Nebály. To by se člověk musel bát pořád. (směje se) Vy totiž opravdu nikdy nevíte, s jakou chorobou se na pitevně můžete setkat.

Pacienti jsou sice vyšetření, ale nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že nejsou například HIV pozitivní, aniž by to někdo věděl. Takže musíme ke všem přistupovat tak, jako by tam ta infekce byla. U covidu-19 to není jiné.

JV: I mně to přišlo jako kterákoliv jiná pitva.

ML: Naštěstí ne.

ML: Já jsem se nechala několikrát vyšetřit, když byl v Česku ten největší nárůst případů. Měla jsem totiž zvýšenou teplotu. Testy mi ale vždy vyšly negativně. Když pak ten největší nápor opadl, nechaly jsme si změřit protilátky v krvi. Nákaza se u nás neprokázala.

JV: Někteří mí známí strach měli. Snažila jsem se s nimi proto omezit osobní kontakt.

ML: Mně se dokonce vyhýbal můj partner. Otevřeně to sice nikdy neřekl, ale jistý odstup si držel. Odmítal se mnou třeba jezdit výtahem, radši šlapal do šestého patra pěšky po schodech. (směje se)

JV: Protože je extrémně zajímavý. Lidé nás většinou vnímají jenom přes pitvy, ale my devadesát procent pracovní doby strávíme s živými lidmi. Respektive se vzorky od živých lidí.

Naše práce je hrozně pestrá – jednou dostaneme k analýze vyříznuté slepé střevo, podruhé vzorek z vyoperovaného zhoubného nádoru. Máme prakticky záběr z celé medicíny. Pomáháme kolegům ze všech ostatních oborů zjistit, čím přesně jejich pacient trpí a jakou má prognózu. Na základě toho, co my napíšeme, pak jiní lékaři pacienta léčí.

ML: Pro mě byla nejzajímavější pitva siamských dvojčat. (Konkrétněji o této pitvě nechce lékařka hovořit.)

JV: Já si neumím vybrat. Všechno bylo zajímavé.

JV: Děti.

ML: Pitvat člověka, kterého jsem znala i za života. Jednou se mi to skoro stalo. V rámci specializačního vzdělávání jsem strávila nějaký čas na ARO, kde v tu dobu ležel jeden pacient. Mluvila jsem s ním. Pak, když zemřel, jsem ho měla pitvat. To jsem nemohla. Odmítla jsem to.

ML: To je asi pravda.

JV: Z toho by měl asi člověk skoro až noční můry.

ML: Když jsem studovala a s pitvami jsem teprve začínala, tak se mi pár zlých snů zdálo. Postupem času to ale přešlo.

JV: Já nic takového naštěstí nemám. A pokud bych je měla, tak bych si patologii určitě jako svůj obor nevybrala.