Zdeněk Troška: Každý den se těším na něco hezkého

Před čtvrtou, jako vždy. Tahám slunce na oblohu. Odjakživa jsem ranní ptáče, vstávání mi nedělá žádné problémy. Chutě vyskočím z postele a hned funguju na sto padesát procent. Ráno udělám nejvíc práce.

Ne, prostě to nejde. Mám vedle postele haldu knížek, hned jak se probudím, si čtu, poslouchám rádio D-dur, tedy klasiku, a těším se na snídani.

Ano, odjakživa. Nějak jsme to měli v rodině, v genech. U nás se vždycky vstávalo brzy, ostatně jak na vesnici bývalo zvykem. Pro mě je ráno nejkrásnější částí dne, hlavně v létě, kdy můžete vyběhnout ven na zahradu. Chodit bos v ranní rose je opravdový zážitek.

Já jsem v tomhle bílá vrána. Zatímco oni často zůstávají i po večeři sedět v družném hovoru, já vždy hned po jídle odcházím do svých komnat. (směje se) Můžete se zeptat, koho chcete, všichni vám to potvrdí.

Jaká většina? Koho jste potkali, co vám to nalhali? Ukažte mi jediného herce, který by tvrdil opak! (směje se) Já si svoje lidi hýčkám, nikdy na nikoho neřvu, natož abych někoho uhodil. Jsem mírumilovný tvor a jakékoliv násilí je mi cizí. Za celou dobu, co točím filmy, jsem se rozčilil snad jenom třikrát.

Nesnáším šlendrián. Ale pokud mám nějaké výhrady, vezmu si dotyčného stranou a tam mu řeknu, co mu chci říct. Upozorním ho takto třikrát, počtvrté zavolám produkčního a nechám ho odvézt. Na filmu skončil. Nikdy to ale nebylo s herci, vždy jen se štábovým pracovníkem.

Jednou, bylo to při práci na filmu Slunce, seno a fár facek, jsme točili na půdě chalupy Konopníků. Byl tam žebřík, na který měly vylézt dvě dámy. První byla paní Valerie Kaplanová. Ta po něm vyšplhala jako veverka. Ale pak přišla na řadu Helenka Růžičková. Stoupla na první příčku a ozvalo se podezřelé zapraskání. Co teď? Inu, povolali jsme hoštické hasiče, ti upravili pantograf tak, že na jeho prodlouženou plošinku upevnili Helenku, zvedli ji a šoupli do vikýře, kde jsme si ji odebrali.

Po natočení scény jsem jí řekl, že ji tam necháme vyhladovět, a tudíž zhubnout, a pak že sleze po žebříku už sama. To jste měli slyšet, co nám dala jmen! (směje se)

Víte, naše tvorba už delší dobu trpí monotónním obsazováním stále stejných herců. Takže se za jeden večer setkáte ve třech pořadech s několika stejnými herci. Hrají ve všem pořád dokola. Jsou navíc obsazováni stále do stejných typů postav.

Proto se snažím objevovat nové lidi, kterým divák uvěří a nebude říkat – jo, ten hrál teď v tom a tahle hrála v tamtom...

Většinou jsou poprvé před kamerou, takže jim pomáhám především v tom, aby ztratili trému, ostych, byli uvolnění a sebejistí. U neherců to platí taktéž, tam navíc chci, aby nehráli vůbec, ale aby byli sví, zcela přirození.

Ano, měl jsem několik velmi šikovných mladých začínajících, o kterých jistě ještě uslyšíme. Třeba v posledních pohádkách to byly Sara Sandeva nebo Stázka Chocholatá – obě velmi talentované a navíc krásné.

Hned v prvním ročníku jsem natočil – drze mimo předepsané zadání – grotesku. Jmenovala se Přijedou k nám z Vídně a točil jsem ji doma v Hošticích. Hrála mi tam celá vesnice a páni profesoři na postupových zkouškách ji ohodnotili velmi pochvalně.

Ve druhém ročníku jsem udělal opět veselý „obrázek“ z vesnice. Tentokrát to byla Babička s kouzelnou Natašou Gollovou v hlavní roli. No a dostal jsem nálepku „veseloherní režisér českého venkova“. Bylo rozhodnuto.

Myslím, že toho krvavého máme víc než dost. Stačí se podívat kolem sebe – zprávy v televizi, americké filmy, jedna hrůza vedle druhé. Česká televize až sadisticky ráda uvádí v neděli večer, kdy jsou lidi otrávení, že jdou ráno do práce, takovéto „umělecké“ deprese. Mám dojem, že bez kriminálky by se dnešní televizní program ani neobešel.

Ale je pravda, že jsem měl jednou přichystaný přepis slavného slovenského bestselleru Joži Nižnánského Čachtická paní. Tehdy se ale nesehnaly potřebné peníze. Zrovna nedávno jsem v nepochopitelném záchvatu uklízení setřel ze scénářů prach a uložil je zpátky do police za klavírem...

Ano, napsal jsem si scénář absolventského filmu Ta naše vesnička česká, kterým jsem chtěl zakončit svá studia. Jenže ve čtvrtém ročníku označil sbor pánů profesorů jinou mou inscenaci za tak profesionálně zvládnutou, že mi odpustili pátý ročník.

Ke scénáři jsem se proto vrátil až po pěti letech, to už jsem byl na Barrandově. Na jedné poradě jsem se rozohnil, proč utrácíme drahé valuty za takové filmy, jako je italský Cukr, med a feferonka, když si je můžeme natočit sami. Ředitel mě chytil za slovo a řekl, abych se do toho pustil. Tak vzniklo Slunce, seno, jahody.

To je pravda. Moje maminka byla velice slušná a decentní paní. Špatně snášela, že mluvím sprostě. Při natáčení „Sluncí“ u nás bydlela Helenka Růžičková a jednou jí maminka lehce vytkla: „Helenko, než tě Zdeněk poznal, to byl tak slušný kluk!“

No a Helenka vyfoukla kouř z cigarety a odpověděla: „Aby ses neposrala, Růženko.“ A bylo. (směje se) Po natáčení Kameňáků se mnou maminka dokonce několik dní nemluvila.

Paní doktorovou měla hrát jedna známá, která ale na natáčení nedorazila. Tak jsem za vydatné podpory všech zúčastněných maminku přemluvil. Zdráhala se, že nic říkat nebude, ale když jsem ji utvrdil, že jen vyleze z auta, pozdraví Helenu a hotovo, dala si říct. Pak se objevila ještě v několika záběrech při rvačce před místním zámečkem.

Ty to moc bavilo. Hlavně babky si hlídaly, aby jedna neměla o den víc než druhá. Tenkrát byl jejich důchod 350 až 380 Kčs měsíčně a my jim dávali sto až sto dvacet korun denně! Za ty peníze hrály jak o zlatou tělku! (směje se)

Mně herectví nikdy nic neříkalo, všem nabídkám kolegů jsem odolával. Až mě jednou ukecala Mařenka Poledňáková (režisérka), která je tady kousek ze Strakonic. Šlo o roli režiséra ve snímku Dva muži v zoo. Potom následovaly ještě asi čtyři další role, respektive mihnutí se před kamerou. Ale vždycky to byli samí šílení režiséři, přesně můj pravý opak!

Posledním mým mihnutím byl doktor plastické chirurgie v mém vlastním filmu Doktor od jezera hrochů. Neboť onen herec, který ho měl hrát, přišel ráno už tak opilý, že nebyl schopný říct ani to, jak se jmenuje.

Jo, to kdybych věděl! Všechno je to sázka do loterie. Film roztočíte v určité náladě společnosti, a než se dostane do kin, všechno může být jinak. Je to zcela nevyzpytatelná, neodhadnutelná věc. Snad nedělat film pro sebe, ale pro lidi. Vědět, co chtějí vidět, čemu se budou smát. Zkrátka je pobavit.

Ano, dnes víc a rychleji než kdykoliv předtím.

Ano. Dřív měl film své pevné zásady a pravidla, dneska je dovoleno všecko. Bohužel, mnohdy platí, že čím nesrozumitelnější blábol, tím větší umění to je. Mnoho filmů vzniká jako produkt na jedno použití – podruhé už je vidět nemusíte. Škoda práce, energie, času a peněz.

Dneska zmizela dramaturgie, scénáře jsou nedotažené, bezradné, bez konce. Hercům není mnohdy rozumět, cedí slova mezi zuby, do toho řve hudba...

Podívejte se na filmy pro pamětníky, tam rozumíte každému slovu! Ano, dnešní technika urychluje a zlehčuje natáčení, střih a všecko kolem, ale pokud příběh diváka nezaujme, marná snaha.

Je to i o penězích. Dřív jsme věděli, že pokud dává Barrandov nějaký film do výroby, tak na něj budou i peníze. Dneska je sháníte, kde se dá. Počítá se s každým dnem, točí se za jakéhokoliv počasí, jen aby se to rychle udělalo. Šetří se na všem a je to vidět.

Se západní produkcí, která točí historické či fantasy seriály, se nemůžeme srovnávat. Tam mají filmaři zcela jiné peníze a prostředky. Když natočili film Trója, naši kolegové spočítali, že, přepočteno na české peníze, stál šest miliard korun! Za ty peníze byly u nás natočeny všechny filmy od roku 1948.

Až teď, v této nelaskavé době. Světlo na konci tunelu stále nevidím, zřejmě ho někdo ukradl. Roztočit film, pak ho přerušit... a stále tak dokola, to je na palici.

Vadí mi všechny ty prostoje kvůli koroně, tím se všechno neuvěřitelně prodražuje, takže taková práce nemá smysl. Je to jen brnkačka na nervy a peněženky. Občas se sám sebe ptám, jestli chci pořád ještě točit.

Ale občas mě přece jen něco nakopne. Třeba před týdnem jsem dostal od jednoho pána čtyři knížky, které napsal. A řeknu vám, klobouk dolů! Jedna lepší než druhá! Opravdový Mistr! Jméno zatím neprozradím, aby mi je nějaký kolega nevyfoukl, protože bych je rád natočil sám. Uvidíme, jak se situace vyvine, ale byla by to radost! Jak pro diváka, tak pro mě.

Určitě bych se nenudil. Kantor bych byl vlídný. Nechtěl bych na dětech, aby se biflovaly letopočty, ale aby se orientovaly v čase a prostoru našich dějin. Aby necpaly Karla IV. k Husákovi a netvrdily, že mistr Jan Hus byl naším prvním kosmonautem, který shořel při startu, jak mi řekl jeden z povedených žáčků. (směje se)

Pokud bych byl farář... Jako kluk jsem dlouho ministroval a chodil na náboženství, pak hrál v kostele na varhany. Babička ve mně viděla budoucího velebníčka. A když jsem řekl, že půjdu k filmu, div ji neranila mrtvice!

„Do takovýho hanbince, kde se furt válí spolu v posteli, to víš že jo! To bych ti musela nohy přerazit!” křičela. Následoval nářek, pláč, zoufání, volání Panenky Marie na pomoc... No, kdyby došlo na její slova, možná že bych byl dneska místo pana Duky. Oremus...

A víte, že dobře? Všude pusto, prázdno. Každý je zalezlý doma, teď v předjaří začínají něco kutit na zahrádkách a v sadech. Dvakrát týdně jdeme do společnosti – to přijede pojízdná prodejna, koupíme chleba, máslo, mléko, sejra a jdeme domů.

A přesně podle předpisů, všichni v rouškách a v patřičných rozestupech. Stará paní Matoušková říkala: „Mně to takhle připadá, jako kdyby byla celá ves rozhádaná!” (směje se)

Já jsem spokojený, čtu, poslouchám klasickou muziku, jím, spím. Už po snídani se těším, jak si dám po obědě šlofíka. A když je hezky, projdu se ke studánce pod lesem a zpátky, klidně, žádné násilí. Šťastný to muž, nemyslíte? (směje se)

Určitě. Bude doba před koronou a po koroně. Jestli si lidi myslí, že to přejde a bude líp, nebude. Líp už bylo. Protože se lidi chovají jako... neuvěřitelně! Omlouvám se za upřímnost.

Pořád se musíte na něco těšit. Každý den si říct, co hezkého mě čeká, co si nachystám. Já jen se probudím, už se těším, že si udělám míchaná vajíčka na másle, na cibulce a rajčátkách, posypaná pokrájeným česnekem.

Čtu hezké knížky, poslouchám rádio, kouknu na nějaký zajímavý pořad v televizi – kromě zpráv a všech (ne)možných rozhovorů. A říkám si: Nenadávej, že máš blbou náladu. Až umřeš, nebudeš mít ani tu.

Mám tu dvě pohádky, jeden zamýšlený seriál a teď ty knížky od pana JP, o kterých jsem se zmínil výše. Po poradě s vedením té které televize a producenty se uvidí, čemu dají přednost.