Článek
Před šesti lety jste vyhrál taneční soutěž StarDance. Jaká největší změna od té doby u vás proběhla?
Nastoupil jsem do stálého angažmá v Městských divadlech pražských a dostal se do většího povědomí veřejnosti. Tomu StarDance hodně pomohla. Zjistil jsem, jak moc mě baví tanec a spolu s ním také pohybové divadlo.
Však vy jste se kdysi věnoval i breakdance...
Ten jsem dělal asi dva roky, předtím jsem hrál sedm let fotbal. Zkoušel jsem, co by mě bavilo. Tanec mě zajímal i na konzervatoři.
Po kom jste pohybově nadaný?
Napadá mě babička. Ta chodila tančit, když byla mladá. Tvrdí, že to mám po ní, tak to tak nechám.
Jsem mladý, a tak bych chtěl pracovat s mladými lidmi a zkusit si i nekomerční věci
Jak zpětně hodnotíte svou účast ve StarDance? Šel byste do toho znova?
Asi bych nešel znova do stejného pořadu, kde by se tančil standard a latina. Ale podobný typ soutěže, která by mě nalákala na jiný obsah, bych klidně absolvoval. Je fakt, že když jsem končil StarDance, měl jsem toho až dost.
Kdyby se vás kolega zeptal na radu, jak ve StarDance uspět, co byste mu řekl?
Ať soutěž nepodceňuje a natrénuje si dopředu, co nejvíc může.
Jak jste spokojen v divadelním angažmá?
Velmi. Do Městských divadel pražských jsem nastoupil od sezony 2019/2020. Chtěl jsem se vyhrát, získat další zkušenosti. Během pandemie se to přirozeně moc nedařilo.
Přesto jsem nazkoušel tři inscenace, které sice nikdo neviděl, což bylo dost frustrující, ale pořád to byla práce. Teď máme připraveno sedm nových her, takže jestli se všechno zase neuzavře, máme co nabídnout.
Má stálé divadelní angažmá i nějaké zápory?
Možná mi nevyhovuje ten obrovský provoz. Přeci jen Městská divadla pražská spojují tři divadla - ABC, Divadlo Komedie a Rokoko. Někdy mám pocit, že je to až továrna nebo mašinérie.
Nechci řešit, jestli si něco můžu koupit, nebo ne. Chci mít na nájem, vědět, že dokážu zajistit rodinu
Jsem mladý, a tak bych chtěl pracovat s mladými lidmi a zkusit si i nekomerční věci. Ne že bychom je u nás v divadle nedělali, ale občas zkoušíme něco, co mi je proti srsti.
Spousta vašich vrstevníků pošilhává po zahraniční filmové produkci nebo Hollywoodu. Vy ne?
Taky mě to láká. Velmi rád bych točil evropské filmy. Hollywood, to jsou většinou hlavně peníze a sláva. Evropské a především festivalové filmy jsou kvalita. Na mě teď čeká natáčení česko-polského projektu.
Jak moc jsou pro vás peníze a sláva důležité?
Já chci být hlavně v klidu. Nechci řešit, jestli si něco můžu koupit, nebo ne. Chci mít na nájem, vědět, že dokážu zajistit rodinu a že můžu i odjet na dovolenou. Ale nemluvím o přepychové luxusní dovolené či autě, a ani nemusím bydlet na zámku. Chci být v pohodě a nemám potřebu se chlubit penězi.
Jaká dovolená je pro vás ideální?
Dva týdny minimálně a taková, kde se dá stihnout jak flákání u moře, tak poznávání místní kultury.
A co vy a trampování v lese?
To dělám s kamarádem Pepou Trojanem. Máme takovou tradici, kterou jsme letos bohužel nestihli. Vezmeme si hamaky (houpací sítě) na spaní a čtyři dny chodíme po lese. Posledně jsme byli na Kokořínsku. Nekoukáme do mapy ani na mobily, jen tak chodíme, a kde se nám líbí, tam si rozesteleme.
Ovládáte i zálesácké dovednosti?
Ano, i rozdělat oheň, ale to se v lese nesmí. Takže přežijeme. Ale divoká prasata nelovíme, máme s sebou konzervy.
Kde jste se s Josefem Trojanem poznali?
Asi před čtyřmi roky v Karlových Varech na festivalu, kde nás seznámil můj spolužák. Začalo to postupně, nejprve jsme o sobě věděli, pak jsme se seznámili, párkrát jsme se potkali, pak jsme spolu něco natáčeli. A já ho vzal k mým nejlepším kamarádům na návštěvu. Ti se do něj zamilovali. On se zamiloval do nás a už to bylo. Jsou z nás nejlepší kamarádi.
Hrajete třetím rokem v seriálu Lajna. Vašeho otce, trenéra Hrouzka, hraje Jiří Langmajer. Jaký je to otec?
Velice přísný a náročný. A chce ze mě mít nejlepšího hokejistu. Je zásadový a v mnoha ohledech pěkný vůl. V reálu se ale s Jirkou hraje velmi dobře.
Váš vlastní tatínek z vás asi hokejistu mít nechtěl?
Hokejistu ne, ale fotbalistu ano.
Nejlepšího?
Ano, to tak otcové chtějí mít ze svých synů vždycky. Podobnost byla v tom, že táta mě do sportu tlačil, ale nikoli proti mé vlastní vůli. Chtěl mít syna nejúspěšnějšího v tom, co dělá. A já chtěl být nejlepší fotbalista. Ale pak mě to nějak přešlo a vydal jsem se na uměleckou dráhu.
Kdy přišel moment, v němž jste přestal chtít být nejlepší?
Nepřišel, jen obor se změnil. Nechci se poměřovat s ostatními, ale dostat ze sebe to nejlepší.
Seriál Lajna je dost satirický, vyhovuje vám tento styl humoru? Kde máte hranici, za níž byste nevtipkoval?
Nemám ji, což je často problém a já s tím narážím. Jak u kamarádů, tak v rodině a práci. Teď už dokážu líp vycítit, kdy je na čase s humorem přestat. Co se týče Lajny, moje postava nemá tak humorný potenciál jako ostatní. Ale párkrát snad pobavím.
Zachováváte u vtipkování poker face?
Ano, baví mě zakládat humor na tom, že nikdo neví, že vtipkuju. Říkám humorné věci naprosto vážně.
To jste asi dost lidí vyvedl z míry.
Ano, to se občas stává. Ale nechci dostávat lidi do nepříjemných situací, to mi věřte. Stačí mi ty pohledy, kdy lidi nevědí, jestli to myslím vážně, nebo ne.
Stará generace hereckých bardů dávala k lepšímu vtípky, co si v divadle prováděli. Dělá se to i dnes?
Přímo na jevišti ne, mimo jeviště někdy. Je pravda, že jsme nedávno hráli Vojnu a mír, kde máme batohy, a kolegovi jsme ten jeho nacpali těmi nejtěžšími věcmi. Ale jinak si naschvály neděláme, představení musí šlapat.
Nemyslím naschvály, ale herecké vtípky.
To se dělo, když jsme hráli shakespearovské slavnosti. Hráli jsme dvacet večerů v kuse a po tom desátém si je člověk tak jistý, že se ničím nenechá vyvést z míry. Vtipy si tedy můžeme dovolit, ale většinou jsou interní a divák je nepozná.
Když musíte hrát s někým, s kým si nesednete, jak to řešíte?
Stát se to může, a to si o tom kolegovi ani nemusím myslet nic špatného. Jen to nemusí být moje krev a máme jiná témata. Práci nějak odvedeme a víc se nebavíme. Samozřejmě je vždycky lepší, když si lidi sednou. To pak i práce funguje líp a je to vidět i na kameře. Snažím se ale být tolerantní a být zadobře se všemi.
Jak moc se změnilo publikum po koroně?
Řekl bych, že je vděčnější. Diváci jsou rádi, že můžou do divadla jít, ale je jich míň.
Bojí se kupovat si lístky dopředu. Nikdo neví, kdy se všechno ze dne na den změní.
Vnímáte dobu jako nejistou?
Ano. Během pandemie jsem byl v angažmá, takže jsem naštěstí příjem měl, ale byla to těžká doba. Nazkoušel jsem tři inscenace bez vidiny premiéry.
Jak moc sledujete hereckou práci svých kolegů a herecké trendy?
Sleduju je hodně. Mohl bych i víc, ale mám i jiné zájmy. Pro můj obor je důležité, aby člověk sledoval trendy, rozuměl jim a dokázal s nimi pracovat.
Sledujete filmy pro pamětníky?
Mám je rád, i když ne všechny, samozřejmě. Když se na ně koukám, vidím, jak se dřív věci dělaly jinak, co se týče kamery, režie i herectví. Dneska se všechno posouvá k minimalismu.
V herectví se razí, že se vlastně hrát nemá, že má být civilní. Mluvím o filmu. Mně se to líbí a vyhovuje mi to, protože se s tím může divák víc sžít. Zároveň mě ale baví, že na divadle si člověk může během jedné hry vystřídat několik druhů herectví.
Patosu se nebráníte?
Patos je tenký led. Je často blbý, ale když se umí využít, je skvělý. Emočně vypjaté věci do divadla patří.
Kde se vidíte za deset let?
Líbilo by se mi dělat svoje vlastní umělecké projekty. A třeba i psát, ale nevím, jestli na to mám hlavu, ještě jsem to nezkusil. A vlastně se trochu bojím, abych se hrozně nezklamal. Vím ale, že když mám blbý den, umím se z toho vypsat a je to příjemné.
Marek Adamczyk: Jsme hodně zahledění sami do sebe
Mám pocit, že co si člověk neudělá sám, jako by neměl. Chci být svým vlastním pánem.
Pracovat na svých vlastních projektech a psát, to není nereálné...
Vypadá to jednoduše, ale je těžké toho dosáhnout. Aspoň takový pocit mám. A plánovat dopředu dnes nejde. Nemyslím si ale, že když to nevyjde, budu nešťastný. Kam mě to zavede, tam půjdu.
Třeba se na všechno vykašlu a budu půjčovat surfy v Indonésii. Tam si dovedu představit, že bych byl taky šťastný. Nemám jasně daný plán, za kterým bych šel. Spíš nechávám věci k sobě přicházet, vyhodnocuju je a pracuju s nimi.
Na co byste pozval do divadla diváky?
Na inscenaci Roberto Zucco, což je věc, kterou jsme nazkoušeli v období korony. Je to francouzská hra z devadesátých let, kde hraju mladého vraha, který zničehonic zabije svou mámu i tátu. Na útěku zabije ještě několik dalších lidí.
Diváci se ale nemusí bát, že by šli na něco strašného. Hra si dělá legraci ze života a smrti a je trochu cynická. A tak, i když hraju psychopata, je to vlastně k smíchu.