Zdeněk Junák: Jsem rád, že se k rozhlasu vrací čím dál víc lidí

Chajdu mám, ale co mě nejvíc zaměstnává, jsou vnoučata. Dceři se nepovedlo manželství, je rozvedená a má nového partnera. Bydlíme v jedné domácnosti. Jasně, tak žije mnoho rodin, my ale nemáme dům, jen byt. I když je velký, nikam se neschováte. Dvojčata Sabinka a Sebastián si mě najdou všude.

Moje povinnost je vodit dvojčata každý den do školy. Dokončila teď první třídu. Bydlíme na rušné ulici, tak aby došla v pořádku. V rozhlase mám už léta svůj pořad, Víkendové Srdcovky Zdeňka Junáka. Chodím tam do práce až na devátou. Odevzdám děti do školy a mám hodinu volno.

Volnou procházkou městem. Chodím stále stejnou trasu, více méně ve stejném čase, a potkávám stejné lidi. Nejdřív se nic neděje, jen se po sobě díváme, pak se začneme zdravit, později se už kladou otázky. Včera jsme vás neviděli, kde jste byl, pane Junáku? zaslechnu třeba. A dnes jsem měl zážitek.

Chodím přes Moravské náměstí, kde je kostel svatého Tomáše. Proti mně šel stařeček, ruce sevřené, jako by se chtěl napít z dlaní. Cupkal nožičkama a říkal Pane, neměl byste pět korun? Koupil bych si maliny. Přišlo mi to hezké, tak jsem si řekl, že mu je dám. Hrábl jsem do kapsy, vytáhl dvacetikorunu. Vzal si ji a povídá: Jéminkote, to já si koupím asi pivečko. A rozběhl se pryč, filuta.

Ano, bylo mi třicet a půl a kvůli tomu jsme nedostali novomanželskou půjčku, jak je mi dodnes občas předhazováno.

Uklidnil jsem se, když se narodila dcera. Máme jedinou dceru Zuzanu, čekali jsme sice i další děti, ale žena mi u toho málem umřela, což bylo tragické. Sice se už tenkrát dělaly děti ze zkumavky, profesor Pilka, náš přítel, mi dokonce nabízel, že nám pomůže.

Když jsem viděl moji ženu s hadičkami na „jipce“, a Zuzanka měla tak tři čtyři roky, říkal jsem si, jestli mi umře, co já budu dělat? Raději už jsem další děti nechtěl. Ono se nám to vyvážilo ve vnoučatech.

Mám miliardu špatných vlastností. Věřte mi. Ale když mi řeknete, co mám udělat, jsem přesný, spolehlivý, nelžu a nekradu. Moje žena napíše na papír, co je třeba. Já si to ráno, protože vstávám první, přečtu, řeknu si, co mohu splnit a co ne, a co slíbím, udělám.

Když začala chodit Zuzanka do školky, tak jsem to zvládal. Mohli jsme s kamarády zapařit, jak jsme chtěli, ale když bylo třeba zajít do školky, tak jsem ji vyzvedl, nikdy jsem nikde Zuzanku nezapomněl. A navíc, jsem skřivan, nejvíc práce udělám ráno. Rád si přivstanu, kolikrát tím až otravuju kolegy, když jim volám v sedm ráno. Takže jsem se postupně zklidnil.

Samozřejmě ženy se mně líbí, to bych byl blbec, kdyby ne. České, moravské a Slovanky vůbec, jsou krásné. Máme moc krásné ženy. Líbí se mi pořád, rád se otočím. Ale moje žena ví, co ve mně má. A pro mě je zase nejbezpečnější místo na naší planetě naše ložnice. Tam mi rozumí, jsou na mě hodní a vědí, co mohou čekat.

Jsem líný.

Ano, všechno nechám na poslední chvíli. Já su stresový pracovník. Nikdy jsem neměl tolik práce jako teď. To se začalo odvíjet od mé práce pro rozhlas. Jsem rád, že se k němu vrací čím dál víc lidí. Nechci zbytečně kritizovat, ale dnes na televizních kanálech často běží podobná schémata, jako jsou detektivky, nekonečné seriály, jen občas se dá vidět dobrý film.

Zato když si pustíte rádio! Občas jezdím za prací do Prahy, do dabingu. Moje žena vidí na parkoviště, dávám jí info, kdy přijedu, a ona mě vyhlíží. Kolikrát vidí, že už přijíždím, zhasnu světla, ale nevystupuju. Zavolá mi, co dělám v autě, a já jí odpovím, že to nutně musím doposlouchat. Voska, Höger, Hrušínský, Cupák! To jsou hlasy! Lidé se k rozhlasu vracejí, volají mi do pořadu často, moje cílová skupina jsou ženy 55+.

Začalo to Nočním Mikrofórem asi před pěti lety, který moderovala Zora Jandová na střídačku s Vlastimilem Harapesem, v Brně to dělal můj ředitel z Městského divadla v Brně Stanislav Moša. Jenže se mu nakupilo mnoho práce, tak mě požádal, jestli bych se s ním nestřídal. Kývl jsem a hned přišla nepříjemnost.

Bylo to zrovna šestého prosince…

Ano, a byl předvánoční čas. Měl jsem vysílat od deseti do jedenácti sám, pak jsem měl domluveného výborného hosta. Mám totiž kámoše, lékaře, co prožil těžkou tragédii, vše prodal a cestuje. Je dobrodruh.

Volal jsem mu a chytl ho v Kapském Městě. Nebudeš v prosinci v Evropě? ptal jsem se ho. Jo, mám nějakou známost v Liedolsheimu, což je německé město. Myslím, že to nějak dám, zavolej prvního prosince, on na to. Prvního mi potvrdil, že v půl desáté dorazí. Budu tam, jasně, Skaute, oslovil mě mou přezdívkou ze školy. Ten den jsem přišel do rozhlasu, upozornil vrátného, že mi přijde host, ale bylo už za pět minut deset, a on nikde. No nevadí, připravíme se těsně před tím, uklidňoval jsem se. Jenže bylo půl jedenácté, mobil nebral, tak abych to zkrátil, nepřišel.

Oznámil jsem tedy posluchačům, že můj host nepřišel. Poslouchala mě i Zora Jandová, zavolala mi, že ví, co taková situace znamená. Mluvila o tom, že mám narozeniny, je předvánoční čas, a tak lidé začali volat a gratulovat mi.

Jeden chlapík z Plzně volal, že když jsem tam tak sám, jestli bych něco neřekl v tom brněnském hanteku? A já na to Promiňte, to je hantec, tak se to píše i vyslovuje.

Umím zpaměti historku Jak nám zfajrovali Žanka z Husího Vršku, což znamená Jak nám upálili mistra Jana Husa. Tak jsem to odpálil. A už mi volaly dámy, že hantec vymyslel Donutil s Kocourkem, že se tak v Brně nemluví, a začala dobrá rozprava. Do toho zavolala znovu Zora Jandová, že mi k narozeninám složila písničku, a bylo to krásné sketování k vánoční tematice. S posluchači jsme rozvykládali Vánoce a dostali se až na Boha.

To ano, protože já do toho éteru řekl, že v Boha nevěřím. Svým způsobem věřím, každý věříme. Věříme, že náš rozhovor dopadne dobře, věříme, že se v pořádku vrátíme domů, ale já věřím i v metafyziku, ve fyzikální zákony a v člověka. Ale nevěřím, že vše řídí dědeček nahoře, že dohlíží a vše za mě vyřeší.

Já jsem ten, kdo to musí vyřešit, za pomoci vědy, lékařů. Rozpoutalo to tak ohromnou vlnu, že Mikrofórum mohlo končit ve tři ráno. Poslouchal to můj nadřízený a říká Zdeni, já ti vymyslím pořad. A také vymyslel, nejprve to byly Písničky na přání a pak vznikly Srdcovky. Vysíláme je třetím rokem každý den i o víkendu.

Pozvat dnes zajímavého hosta, pokud není na titulce novin, nikoho nebere. Můžu mít lékaře, vědce, ale to zajímá málokoho. Vezmu-li někoho z Ordinace v růžové zahradě, lidi hned volají.

Zvu teď pravidelně vynikajícího chlápka, Víťu Koudelku, který je exprezidentem Světové hádankářské federace. Dáváme kvízy a hádanky. Měl jsem obavy, že to nebude fungovat, ale opak je pravdou! Zájem je ohromný.

Pár jich mám. Volají pravidelně a chtějí si popovídat. Někdy se těžko vymáčknou a pořád se motáme v kruhu. Naučil jsem se je oslovovat třeba má drahá, abych někoho nenadzvedl. (Odběhne na jeviště zazpívat píseň, pak má zase chvíli pauzu.)

Ano, máme i kapelu, Vinařští romantici.

Ano, a víno mám taky rád. Už spolu hrajeme tuším jedenadvacet let. Vydali jsme i cédéčko a možná přibude další, ale máme impresária, který zásadně odmítá komerci. Chce původní tvorbu. A že bych měl hlavu na to, abych něco složil, to tedy ne.

Jistě, to byla velká motivace. Povídej, Náhrobní kámen, to byly taháky. S Vinaři ale nekoncertujeme, hrajeme na různých akcích, jako jsou hody, slavnosti a tak.

No jistě, však to víte, že odhlasovali, že v celé České republice budou pouze tři hospody? Jedna v Praze, druhá v Plzni a Morava přijde zastřešit.

Glostr přede dvěma lety v Králi Learovi a teď mám nádhernou roli Gilese Coreyho v Čarodějkách ze Salemu. Strašná hra, krutá! Když si pomyslím, co vše se dá spáchat pod rouškou víry v Boha!

Hezkou roli mám v Lakomci a tu mám rád, protože ho hraje Boleček Polívka. Jeho mám taky rád, učil mě na JAMU. Byl čtvrťák a já druhák. Z JAMU šel do Divadla Husa na provázku a paní profesorka ho přemluvila, aby nás, jako druháky, učil klauniádu a pantomimu.

Ano, i když mladí mají notebooky a Facebooky, což já nemám. Naučil jsem se od svých starších kolegů, že když skončí představení, tak ve zpoceném, smradlavém kostýmu si sednu v šatně, natáhnu nohy, dám si vychlazené pivko, zapálím si a přemýšlím.

Když jsme hráli Čekání na Godota, Boleček, Jirka Pecha a moje maličkost, tak jsme si po představení všichni sedli u mě v šatně, a vykládali si. Mohli klepat novináři, ctitelé, kdokoli, a Boleček vždycky jen zavolal Za hodinu v klubu, dřív ne. Ta chvilka byla pro nás, a dodnes ji dodržuji. Jsem sice stresový dělník, ale nikam nespěchám.

To je moje citlivé téma, protože ten rok 2011 byl jeden z nejkrutějších roků, které jsem kdy zažil. S jeho smrtí jsem se dodnes nesmířil. Mám jeho fotku na stolku a povídám si s ním. V roce 2011 jsem slavil 60 let.

Ten rok začal tím, že na jeho začátku zemřel Karel Janský, který se mnou seděl v šatně. Říkali jsme mu Džejár, protože daboval tu postavu v Dallasu. V květnu zemřel Erik Pardus, pak Láďa Lakomý, Jarda Dufek, se kterými jsem byl mnoho let v Mahenově činohře. V roce 2012 mi v únoru během dvaceti dnů zemřeli maminka i tatínek. Byli na sebe velmi napojení. V březnu přišla moje dcera, že ten její si našel novou ženu a ji s osmiměsíčními dětmi opouští. Myslel jsem, že se spláchnu.

A do toho mi v květnu zavolala Hanička Kovaříková, umělecká šéfová v divadle ve Zlíně, a ptala se mě, jak se mám. Já se cítil na nic, ale ona že prý pro mě má vysněnou roli. A nabídla mi Řeka Zorbu. Ten mě dlouho míjel, a rád jsem na nabídku kývl. Nádherná, překrásná role! Navíc ve Zlíně jsem v roce 1974 začínal, takže jsem s derniérou v roce 2014 oslavil taky čtyřicet let u divadla.

První půli července jsem hrál v Biskupském dvoře, takže jsem byl vázán. Potom mé prázdniny vypadají tak, že si pondělní, úterní a středeční rozhlasové vysílání předtočím, ve čtvrtek kopnu do vrtule, a hurá k nám na chatu, na Radějov. Tam jsem až do čtvrtka, brzkého rána.

S mladým divadlem BuranTeatr jezdím každý rok pod širák, je to takový čundr, kde se moc nasmějeme. Moře letos nebude, ale moje žena sténá a pláče, tak jsem jí to slíbil na příští rok. Letos oslavila šedesát a k tomu 36 let, co jsme spolu. Tak bych ji rád příští rok vyvezl, jen jsem myslel, že budeme sami, ale ona chce brát vnoučata.

Ne že bych je neměl rád, ale máme je přece celý rok, tak bych bral aspoň jedenáct dnů volno! (směje se)