Vítězka Peče celá země Martina Kynstlerová: Užívat si vítězství je občas těžké

„Jé, jste to vy? Já vám fandila!“ osloví ji neznámá dívka na ulici, když míříme do kavárny probrat, co v jejím životě změnil triumf před kamerami. Paní Martina mile poděkuje a vzápětí mi popíše úvod své cesty z domovského Přerova: „Začala focením na nádraží, se školní třídou. Ta přízeň je moc milá.“

Setkávám se s ní ve městě, kde bydlí s mužem a malým synem, ale i během svých cest. Vítězství s sebou totiž přineslo zájem o její osobu, včetně nových pracovních nabídek. Patří k nim také její nová kuchařka Sladce, slaně, boubelatě.

„Obsahuje 52 receptů. Na každý týden v roce vám tedy nabídne jeden hřích,“ přiblíží. Při jejím sestavování postupovala jako vždy: spontánně, s pokorou, s cílem, „aby to nebylo moc složité“.

„Vysoká cukrařina se mi sice líbí, ovšem nevystihuje mě. Nemám pro ni ani v našem malém bytě přístroje a pomůcky. Mé recepty spojuje hlavně jednoduchost. Chci, aby si je mohl vyzkoušet každý.“

Možná i to rozhodlo, že ji porota vybrala jako vítězku: „Měla jsem hotovo téměř vždy mezi prvními. Nic jsem si moc nekomplikovala. Prostě proto, že jsem se bála, že zadání nestihnu dodělat. Nejsložitější tak pro mě bývala technická výzva, kterou jsme předem neznali. Mé výrobky jste v ní poznali spolehlivě, podle nepreciznosti.“

Se svou účastí v soutěži neváhala ani chvilku. „Přihlásila jsem se určitě mezi prvními,“ směje se milovnice první řady s tím, že hned začala taky přemýšlet, čím porotce přesvědčí.

Volba padla na tartaletky s nivou a hruškou a na pletence z domácího listového těsta s pekany. S krabičkou plnou dobrot tak jednoho dne vyrazila se švagrem v jeho autě do Prahy. Jenže porucha je donutila v Brně naskočit do vlaku.

„V Praze jsme si na nádraží vzali taxi. Pan řidič říkal, že mu nefunguje tachometr, ale na místo nás dovezl včas. Na Kavčích horách jsem měla být ve dvě, dorazili jsme za pět minut dvě,“ vzpomíná.

Za jízdu zaplatila 300 korun a s pocitem: To nedám, vyrazila se svou krabičkou před hodnotitele. Bez švagra by ale ten nejdůležitější krok neudělala: „Řekl mi: Když už jsme tady, prostě jdeš. Tak jsem ho s pohledem na dokonalé konkurenty, celá splavená z toho, jak jsme spěchali, s malou dušičkou, poslechla.“

Patřila do skupiny, již prověřovala technoložka Zlata Otavová. Při vzpomínce se začne opět smát. „Mé výrobky jí moc chutnaly. Začátek proběhl dobře,“ shrne.

Po prvním testu následovalo druhé předkolo, kde již pekla podle zadání a kde rovněž uspěla. Nicméně právě tohle nevěděla dlouhé týdny. Až jednou v Přerově zazvonil telefon.

Volal jí Martin Poláček z ČT, že se dostala mezi dvanáctku finalistů. A že ji čeká letní pobyt na středočeském zámku Bon Repos, kde se pořad natáčí. „Myslela jsem si, že se mnou žertují,“ podotýká.

Otázku, zda opravdu chtějí tu velkou kouli, položila sice v žertu, ovšem byly v ní její zkušenosti. S kily navíc a s narážkami na postavu bojuje odmala. Tušila, že před kamerami, jež přidávají vizuálně až 15 kilogramů, za „modelku nebude“.

„Deset let pracuju jako úřednice, na úřadu práce. Peču, vařím pro radost. Neměla jsem tedy žádné zkušenosti s pozorností neznámých lidí,“ zmíní a dodá, že natáčení si moc užila. Ještě před ním také zesvětlala, z tmavovlásky se stala blondýnkou s růžovým přelivem.

Soutěžící si podle ní lidsky sedli, což bylo mimo jiné vidět v tom, že si pomáhali, když nestíhali, půjčovali si suroviny... „Zvykala jsem si na kuchyň, troubu, náčiní, spotřebiče. Třeba kynárnu, šoker jsem viděla na natáčení poprvé,“ líčí.

„Pořád jsem v sobě měla, že to nedám. V hotelu jsem měla sbalené kufry. Chtěla jsem po vyřazení hned odjet za manželem a synem. Byl mu rok a půl, na tak dlouho jsem od něj byla prvně.“

Do Přerova se vracela aspoň na víkendy. Pokaždé tvrdila, že bude zase brzy doma. Ovšem porota to viděla jinak. Po pěti týdnech pořad vyhrála s levitujícím růžovým dortem, jehož podobu ladila až před kamerami.

Jelikož předtím zabodovala s pralinkami v čokoládovém boxu – ano, měla je odzkoušené, čokoládu v jakékoli formě miluje –, vítězství se začalo klonit na její stranu.

Přesto tomu dlouho nevěřila, možná stále nevěří: „Při vyhlašování jsem se koukala na Janu, která byla od začátku považovaná za jasnou favoritku. Po posledním kole jsem si však myslela, že vyhraje Lucie, ve finále se jí dařilo víc.“

Když zaznělo její jméno, napadlo ji: To se spletli, teď to pojede před kamerami znovu, doopravdy... Až po chvíli jí došlo, že to dokázala: „Maminka plakala a já jsem si při pohledu na ni vzpomněla, že mi od začátku tvrdila: Ty vyhraješ!“

Informaci o svém triumfu si musela nechat dlouho pro sebe. Materiál natočený v loňském létě teprve zamířil do střižny. Soutěž se pak postupně odvysílala letos na jaře.

„Mezitím jsem se vrátila na úřad. Syn šel do jesliček. Stále stonal. Nastal mi obyčejný život pracující maminky,“ konstatuje.

Ve volných chvílích pekla, vařila. I proto, že začala připravovat vlastní kuchařku. Navíc pořádně rozjela instagramový účet, kde se s výtvory ráda pochlubí.

Na večer, kdy ČT pustila první díl pořadu, se těšila. Konečně viděla, slyšela, co si (nejen) o jejím umění mysleli porotci. „Neznámí lidé mě začali na ulici poznávat tak po druhém kole. Reakce jsou velmi milé,“ zhodnotí. Ve virtuálním světě ale má, bohužel, občas zkušenosti zcela odlišné: „Neznámí lidé kritizují nejen to, že jsem vyhrála, ale i to, jak vypadám. V bulváru se objevují nesmysly... Občas je těžké si své vítězství naplno užívat.“

Podobným výpadům čelí jako vždy. Dávno ví, že nejlepší cestou, jak nad tímhle vyhrát, je vše ignorovat. Někdy je to ale hodně obtížné. Pracuje proto na tom, aby si víc věřila.

Změnu profese zatím neplánuje: „Na úřadu práce jsem spokojená. V den vyhlášení výsledku jsem tam zrovna slavila deset let. Ráda pomáhám druhým. Navíc se bojím, že kdybych se věnovala pečení naplno, nebude mě bavit.“

Právě na lidech, jimž pomáhá, vidí, jak může být život těžký. A že vážně není fér. Někdy si i popláče: „Když pročítám, kolika nemocemi si mí klienti prošli, jak brzy vážně onemocněli, vždy mi dojde, že se mám vlastně dobře. Hlavně že jsme doma zdraví.“

Chce, aby jí pobyt v kuchyni přinášel radost. Hodně spoléhá na improvizaci. Původní recept mění nezřídka za „pochodu“: „Nyní mě hodně baví skleničky. Jsou krásné, nejsou složité a chutnají.“ Zmíní, že její cukrařina začala u dětí. První dort pekla neteři: „Jeho základem byla barbína zapíchnutá v bábovce.“

Aby mohla volně experimentovat, má doma vždy „své“ základní suroviny: mouku, máslo, cukr, vejce, pecičky hořké, mléčné a bílé čokolády, plus datle. Tvrdí, že s tímhle vykouzlí dobrotu i méně zručný laik. A co niva, kterou v soutěži neváhala dát i do koblih? „Tu doma mívám. Jím ji tak jednou týdně. Vlastně mám asi slané radši než sladké,“ směje se.

Má-li zhodnotit, zda by do pořadu šla znovu, drobet zaváhá, ovšem brzy má jasno. „Samozřejmě,“ odpoví mi. Láska k pečení ji totiž provází životem. Však se také ke své troubě doma postavila už třetí den poté, co soutěž vyhrála. Napadne-li ji cokoli nového, neváhá chystat dobroty klidně v devět večer.

Konzumenti se prý najdou (skoro) vždy: „Vedle syna, který mi rád v kuchyni pomáhá, je to hlavně můj muž. Pak kolegové z práce, sousedi, respektive sousedky. Těm ale teď, s blížící se plavkovou sezonou, chutná míň. Právě hubnou.“

Za vítězství se již stačila i odměnit. Koupila si „nějaké to oblečení a mramorovou desku na temperování čokolády“.

Část ze sta tisíc korun, které vyhrála, uložila na synovo konto. Snažila se a snaží splnit rovněž slib daný divákům, že zhubne. Od natáčení šlo dolů přes dvacet kilo, jenže se postupně kila vrátila.

„Já to takhle mívám. Plus dvacet sem, plus dvacet tam. Nejhubenější jsem byla, když jsem malého kojila. Abych něco dokázala, musím se v sobě seknout. Říct si: Martino, ty to dáš! Pak jde vše samo, i ta kila odejdou, až se uklidním, začnu si víc věřit,“ uzavírá.

INGREDIENCE

Těsto

Ruby ganache

Pařížská šlehačka

Malinový rozvar

Posyp

POSTUP:

Může se vám hodit na Zboží.cz: