Veronika Freimanová: U nás v rodině jsme naprogramované na delší trať

Tu roli jsem tenkrát dostala bez konkurzu, hledal se pak ke mně partner. Se Sváťou Skopalem jsme si moc dobře sedli. Od začátku jsem věděla, že to bude mít sto dílů, znala jsem dějový oblouk i zásadní dějové zvraty, ale úplně mi ten dlouhý časový oblouk nedošel. Naštěstí se vždycky točilo půl roku a půl roku se dělaly další scénáře, takže to bylo proložené dlouhými přestávkami.

Celé Vyprávěj bylo pojaté z pohledu dítěte na jeho rodinu. Nebyl to pohled historika, ale úsměvná historie rodiny Dvořákových viděná malým Honzou. Pokud si toho někdo nevšiml a bral to jako učebnici dějepisu, pak něco nepochopil. Historie každé rodiny je přece jiná.

Bylo to první retro, byli jsme sami překvapení všemi těmi reáliemi, které jsme znali z dětství. Od závěsů po kuchyňskou linku a psací stroj. Diváci to nesmírně pozorně sledovali, a když se jim něco nezdálo, hned se ozývali. Pamatuji, jak nám železniční fanouškové vyčetli, že v kupé z určité doby visely záclonky z jiného období.

Když jsem od režiséra Jiřího Adamce tu nabídku dostala, byla jsem ze své role nadšená. Ve Vyprávěj jsem skončila jako babička na svatbě svého vnuka, tady jsem byla právnička na vrcholu sil, hlava rodiny se třemi dospělými dětmi, která má i svůj silný ženský příběh. Chtěla jsem si zkusit, jestli to v osmapadesáti utáhnu.

Rok a půl to byla ústřední role seriálu, na takovém časovém úseku jsme se s autory dohodli. Byla to úžasná zkušenost a setkání s mnoha bezvadnými lidmi.

O tom, že mě potká role Doris v komedii Každý rok ve stejnou dobu a Další roky ve stejnou dobu, se mi ani nesnilo. Věkový záběr tu se Zdeňkem Žákem máme od 35 do 85 let. Jak to tak dlouho hrajeme, pokaždé se na to díváme optikou věku, v němž se zrovna nacházíme. A pořád tam zůstává rezerva! O to víc mě představení baví, protože to není tak, že dvacet let něco opakuju.

Je to pokaždé úleva, když divák přijme, že jsme mladí i že nám už bylo osmdesát. Zpočátku jsem se toho bála, protože dva herci jsou i pro mě jako diváka málo. Přestože obě ty hry hrajeme tak dlouho, lidé na ně pořád chodí.

Když jsme v roce 1982 Sněženky a machry točili, o tom, že se z nich stane kultovní film, se mi taky ani nesnilo. Setkat se po letech s tou výbornou partou bylo moc fajn.

Že hereckou dráhu zahájím v pražském Činoherním klubu. Vybral si mě na konzervatoři režisér Miroslav Macháček, jako záskok do role cirkusového klauna v komedii Ten, který dostává políčky. Měla jsem dva nafouklé balónky na zadku, klaunské boty… Považuji za mimořádné štěstí, že jsem se tam na počátku profesní cesty potkala s Petrem Čepkem, když jsme spolu hráli Marianiny rozmary, musel se mnou mít hrozné nervy, nebo s Jiřím Menzelem.

Nesnilo se mi ani o tom, že budu ve zralém věku hrát Lady Macbeth po boku o 25 let mladšího Macbetha v česko-slovenském obsazení na Letních shakespearovských slavnostech.

Přiznám se, že mi všechny ty pohádky dost splývají. Pamatuji si, že jsem vždycky přijela na Kavčí hory a dostala jsem blonďatou paruku. Naše generace měla to štěstí, že se dělalo tolik inscenací a pohádek, kde jsme si mohli vyzkoušet nejrůznější herecké polohy.

Inscenace i pohádky se několik týdnů zkoušely. O tom se dnes nikomu ani nezdá. Nemluvě o tom, že jsem se tam potkala s mnoha hereckými legendami, třeba Stellou Zázvorkovou nebo Josefem Bekem.

Vůbec ne. Prožívám teď nesmírně šťastné období jak osobně, tak rodinně. Obě mé dcery přežily zdárně pubertu. Tereza podniká, má velký kosmetický salón, mladší Markéta studuje v Anglii antropologii a archeologii.

Naštěstí. Myslím, že by v tom nebyly šťastné. To, co bylo celé dětství krok od nich, je nijak neoslnilo.

Dcerám je 28 a 22 let, ještě mají čas. Já jsem první dceru měla v jednatřiceti, druhou v osmatřiceti. U nás v rodině jsme naprogramované na delší trať: babička se dožila 104 let, mamince je jednadevadesát. Každopádně budu nadšenou babičkou, stejně jako moje maminka.

Moc ráda. Asi čtyřikrát jsem odmítla nabídku, abych tam soutěžila. Na to bych neměla, taneční soutěž by mě asi zabila. V jedné televizní povídce jsem měla chodit s Mirkem Donutilem do tanečních kurzů, absolvovala jsem kvůli tomu nějaké lekce, takže vím, jaká dřina je tancování. Vím to i od kolegů, kteří do toho šli. Klobouk dolů před těmi, kteří našli tu odvahu.

K tanci mám ale blízko, jako dítě jsem chtěla být baletkou. V páté třídě jsem dokonce dělala zkoušky na taneční konzervatoř, ale neměla jsem požadovanou fyzickou dispozici. Jsem ráda, že to tak dopadlo, protože v šedesáti bych už dávno netancovala.

Pan Vlček z České filharmonie mi nabídl, abych koncerty jeho kvarteta doprovázela čtením poezie. Pořád jsme se nemohli domluvit na termínech, stále jsem neměla čas, až jednou navrhl Písek. Kousek odtamtud máme chatu, jezdila jsem tam od dětství. Vlastně si nepamatuju, že bychom jezdili někam jinam.

Koncert se konal na píseckém hradě. Povolal se proto architekt, který měl rozhodnout, jak to v historickém sále udělat. Jemu se tenkrát náš nápad příliš nezamlouval, ale nakonec to dobře dopadlo. Po koncertě jsme si začali povídat a povídáme si doteď.

Vlastně na obou místech. Tradičně mám během svátků pár představení, a tak přejíždím, setkávám se s rodinou a s přáteli.

Když byly dcery malé, hrozně jsem se snažila, aby Vánoce měly co nejhezčí, nejrozzářenější. Nemůžu říct, že bych je úplně milovala, hlavně mě štve, že se s nimi straší už od října. Těším se ale vždy na ten „finální výrobek“, na večer, kde jsme všichni pohromadě. Klidně bych je brala i v jiném čase.

Že mě pořád budou potkávat věci, o kterých jsem ani nesnila. Na to, že zůstanu zdravá. Ze všeho nejvíc si přeju, aby všechno zůstalo, jak je.