Vasil Fridrich: V Devadesátkách nejde o příběhy policistů, podstatné jsou skutečné zločiny

Úplně reálná tam není asi žádná. Zkušený kriminalista Josef Mareš, který to napsal, se inspiroval více postavami. Když nastupoval do oddělení vražd, měl tam šéfa, který byl předobrazem toho, koho hraju já. V seriálu nejde o životopisné příběhy policistů, podstatné jsou skutečné zločiny, ke kterým v devadesátých letech docházelo.

Kapitán Marek Hálek z hospodářské kriminálky byla moje první velká figura před kamerou. Režisérka Tereza Kopáčová měla odvahu ji svěřit herci, který z filmu a televize moc známý nebyl, za což jí patří můj velký dík. Zpravidla totiž dávají produkce přednost hercům již poněkud známějším, o to víc je snaha přivádět na obrazovky nové a neokoukané tváře sympatičtější.

V Metanolu jsme s Martinem Fingerem, mým velkým kamarádem, hráli kriminalisty, kteří gang odpovědný za výrobu a distribuci otráveného alkoholu dopadnou.

Ano, setkali jsme se a skamarádili. Skvělý chlap. S kolegou z vražd, kterého hrál Martin Finger, nám o tom neuvěřitelném případu vyprávěli. Ten „můj“ se zabýval hlavně čísly, dohledáváním, analýzami. Takový maratonec, který pečlivou mravenčí prací celý komplikovaný případ rozkryl.

Líčil i vztek a bezmoc, kterou cítili, když věděli, kolik jedovatého alkoholu po republice stále je, kolik lidí ještě může zemřít, jak bojovali při vyšetřování s časem.

Neměli to snadné, protože i když kriminálka byla za minulého režimu nepolitická, patřili do struktury, která byla po roce 1989 společensky zdiskreditovaná. Zejména po té první porevoluční amnestii se uvolnila stavidla trestné činnosti a oni byli mnohdy bezmocní. Ten seriál to, myslím, pravdivě ukazuje.

Navzdory tomu, že já sám mám pocit, že se to všechno odehrálo v podstatě předevčírem, přišlo mi v Devadesátkách naše oblečení jako historické kostýmy.

Favorita ještě někde na silnici potkáte, ale takhle oblečené lidi ne. Třeba ty divoce barevné svetry, co jsme měli na sobě, byly neuvěřitelné. Fakt jsme se smáli, když jsme se na sebe podívali.

Jako nekuřák jsem dost trpěl. Režisér Peter Bebjak byl aspoň milosrdný v tom, že se kouřilo jen v ostrých záběrech, ne na zkouškách. I kuřákům samotným se už v tom neustálém dýmu zvedal žaludek. I na tomhle je vidět, jak razantně se doba změnila. Ještě v osmdesátých letech se přece běžně kouřilo v nemocnici, v letadle…

Taky se tam dost nekorektně mluví o menšinách, to by dneska pravděpodobně neprošlo. Ohlazovat to do dnešních měřítek by bylo falešné. Už by to nebyl obraz a jazyk té doby.

Několikrát. Pár lidí jsem i pozabíjel. V Temném kraji jsem hrál v případu inspirovaném Ivanem Roubalem, tam jsem dělal naprosto šílené věci.

Dobře. Když přišla revoluce, končil jsem základní školu a šel na gymnázium v Uherském Brodě. V polovině 90. let jsem nastoupil na pražskou DAMU a prožíval jsem tu dobu se vším, co si dovedete představit. Divadla, kluby, vše, co je spojené se studiem herectví.

Toužil, ale měl jsem vážnou vadu řeči, ráčkoval jsem. Pan profesor Vágner si po přijímačkách na brněnskou konzervatoř zavolal mámu a zeptal, zda si všimla, že neumím říkat R. Ona mu v žertu řekla, že to sice nejde přehlédnout, ale že stejnou vadu mají prezident Havel a ministr zahraničí Dienstbier, a tak by to mohl být bonus.

Doporučili mi, abych se hlásil další rok, ale hudebně-dramatický obor se otevíral jednou za dva roky, tak jsem k radosti rodičů zůstal doma na gymnáziu a neodešel do Brna.

Více než polovinu života žiju v Praze, ale s kulturou a společenstvím, odkud pocházím, jsem stále propojený. Slovácké kořeny jsem rozhodně nezpřetrhal. Máme u Kyjova rodinný vinohrad, mám rád cimbálovou muziku. Na slovácký cimbál chodím i tady v Praze.

Doufám, že charakterově nic. Seznámil jsem se spoustou skvělých lidí, se kterými jsem pracoval, stal jsem se členem generačního souboru CD 94, který sídlil v Divadle v Celetné. Nádherná bohatýrská léta.

Trávili jsme tam dny i noci, byli jsme pořád spolu. Nabíral jsem zkušenosti, které teď mohu v práci zúročovat.

Je. Všichni mí tři bratři jsou zubaři, stejně tak jejich ženy. Tatínek taky zubař, jedině maminka je vystudovaná knihovnice.

Ze zubařů strach nemám, to bych se ani nemohl setkávat s rodinou. Bylo to pro mě přirozené prostředí, nikdy jsem to nevnímal jako něco, čeho by se měl někdo bát.

Když jsem měl pár scén „z praxe“, mohl jsem to konzultovat s bráchy. Dotáhl jsem to dokonce na viceprezidenta stomatologické komory a smějeme se, že jsem vlastně jejich nadřízeným a měli by si na mě dávat pozor.

Na Ulici se mi líbí, že probírá různé patologické jevy ve společnosti a vlastně dává návod lidem, kteří se s tím potýkají. Na manipulátory a tyrany může narazit každý. I když u mé postavy je cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly. Jen je prosazuje hodně blbě.

Vědomě určitě ne. Možná jsem někomu šlápl na kuří oko, pakliže ano, tak se tímto omlouvám.

Člověk by tím neměl chtít být za každou cenu. Zpravidla po tom zůstane jen pachuť úpornosti a zbytečné snahy.

To jsou moje velké lásky. Být sám s textem a mikrofonem je magické. Teď zdolávám takovou audioknižní osmitisícovku: román Kena Folletta Pilíře země má 1300 stran. Je to sága o stavitelích katedrál v Anglii ve 12. století.

Taky s velkým potěšením jednou za čtrnáct dní moderuju Noční Mikrofórum. Častěji bych to nezvládl, připravit se na hodinový rozhovor, aby člověk měl nabito a nebylo to bohapusté plácání, vyžaduje hodně času. Mám naprostou svobodu ve výběru hostů.

Baví mě mluvit s lidmi z vizuálního umění, malíři, fotografy, architekty. Nejsou zvyklí toho moc namluvit, vyjadřují se svou tvorbou jinak, jsou ale nesmírně zábavní. Nejlépe pak, když je osobně moc neznám, nebo jsme se setkali před dávným časem.

Chtěl jsem si to vyzkoušet. Když přišla vloni nabídka do Činoherního klubu, abych se stal součástí hereckého jádra, neváhal jsem. Jsem z atmosféry tam nadšený. Vyrostl jsem v malém generačním divadle, mám k menším scénám a takřka rodinným vztahům mezi lidmi tam bližší vztah než k velkým divadelním domům.

Když mi ji dal Ondřej Sokol poprvé přečíst, nemohl jsem uvěřit, jak to je skvělá hra. S Ondřejem se známe už ze školy, hráli jsme spolu i v Devadesátkách. Byl jsem potěšený, že mi tu roli chce jako režisér svěřit.

Přípravu samozřejmě značně zkomplikoval covid, přerušil dvakrát zkoušení, a když jsme to nazkoušeli, zavřela se divadla. Ne že bych takhle chtěl dělat každou inscenaci, ale díky té dlouhé době, kdy jsme kolem toho nádherného textu opatrně našlapovali, to vyzrálo.

Je to příběh padesátníka, který zoufale touží po lásce, a přitom dělá přesný opak toho, aby se jeho touha naplnila. Muži, a možná i ženy, to dělají často. Kdyby se ale lidé chovali v dokonalém souladu se svými úmysly, nebylo by asi o čem psát hry.

Je to tak obecně platné, že by se Linda Vista mohla odehrávat klidně před sto lety, a ne nutně v Kalifornii, ale třeba v Uherském Brodě.

Doufám, že moje rozhodnutí nebyla úplně špatná. Alespoň si tedy nějaké obzvlášť mizerné nevybavuju. To se ale obvykle pozná až po letech. I z těch ne úplně dobrých jsem získal zkušenost, která se vyplatila později.

Studuje režii na FAMU, má za sebou několik hereckých úkolů, ale k naší radosti se rozhodl zůstat na druhé straně kamery. Mladší je zatím na gymnáziu, doufám, že ho taky herectví uctivým obloukem mine.

Málo. V nedávné době v Králi Learovi v Divadle ABC, teď ve Švandově divadle v Bergmanových Scénách z manželského života. Hlavní role hrají Míša Badinková a Michal Dlouhý, my hrajeme druhý manželský pár, u kterého jsou na párty. Hrajeme s Bárou manželský pár v rozkladu, jsme na sebe dost oškliví. Každá repríza by se vlastně dala vnímat jako terapeutické okénko.

V létě to bude 25 let.

Historie její rodiny je nesmírně spletitá. Jsem moc rád, že se nám vloni podařilo uspořádat jejímu tatínkovi, význačnému filmovému architektovi Rudolfu Lukešovi výstavu v Galerii Lucerna. Ta výstava by měla objet česká centra ve světě.

Komunisti ho naprosto zničili, vyhodili ho z Barrandova, znemožnili mu pracovat, zničili mu zdraví. Přesto vyhrál celosvětovou soutěž ilustrací dětských knih, jeho prostorová leporela se prodávala po celém světě. Zemřel předčasně v 63 letech.

V Celetné, ona hrála ve Spolku Kašpar, já v CD 94.

Nejsem typ milovníka. Spíš než démonického svůdníka mi svěřovali nějakého groteskního žvanila.

Vůbec ne. Jsem se vším spokojený. Nikdy jsem neměl herecká přání ani velké ambice, co bych chtěl v rámci profese dokázat. Těší mě, co přichází, a raduju se z toho.

Nemůžu si stěžovat na nedostatek práce, pravda ovšem je, že nás chlapů mezi čtyřiceti a padesáti zase tolik použitelných není. Jsem samozřejmě rád, že zájem o mé služby je, ale v nějaké euforii z toho zase nežiju.

Může se vám hodit na Seznamu: