Vágner a Hess: Přátelé na zemi i ve vzduchu

Na stole v průhonické vilce nám Karel Vágner ukazuje rodinné klenoty – zažloutlé fotografie, které vyprávějí příběhy přátel, vojáků. Ti na moři, na zemi a ve vzduchu budovali a později hájili svou vlast, Československo.

Josef Vágner a Alexander Hess k těm hrdinům patří. Oba pocházeli z Čech. Konkrétně z Roztok u Křivoklátu a z Karlovy Huti, z obcí vzdálených od sebe zhruba jednadvacet kilometrů. Pravděpodobně se ovšem poznali až po první světové válce, přestože se v jeden čas pohybovali ve stejné lokalitě: u Jaderského moře.

„Kde a kdy se prvně viděli, to už nikdo asi nezjistí,“ konstatuje známý muzikant. A pokračuje: „Táta se na Jadran dostal v devatenácti, v srpnu 1914. Do rakousko-uherské armády se jinak přihlásil dobrovolně, pár měsíců před atentátem na Ferdinanda d’Este (červen 1914). Chtěl vyrazit do světa a vojsko mu tuhle možnost nabízelo.“

Vzápětí mi ukáže jeden z četných snímků, na nichž se jeho táta Josef usmívá. Dodá k němu, že se narodil v roce 1895, do početné rodiny s osmi dětmi. Snil o tom, že se jednou vydá na moře, za dobrodružstvím: „To se v naší rodině přeneslo na mé dva syny: na Jakuba, slavného rybáře, a na zpěváka Josefa, který miluje lodě.“

Prostřednictvím pečlivě opatrovaných černobílých snímků se pak společně vydáváme do jeho vlastního dětství v pražských Kbelích, kde mu táta s láskou své příběhy vyprávěl. Mnohé z nich výrazně ovlivnily takzvané velké dějiny. Do světoběžnických představ Josefa Vágnera naplno vtrhla válka.

Místo „pohodové“ služby u rakousko-uherského námořnictva brouzdajícího světové oceány narukoval na čtyři roky právě k Jaderskému moři. Domovy tam měl hned dva: kasárna na ostrově Sv. Katarina a základnu Kumbor v Boce Kotorské (dnes Černá Hora). Poznávání exotických končin vytlačila dennodenní dřina: nakládání lodí, skládání uhlí, opravování ponorek a nakonec letadel…

„Táta byl velmi zručný. Proto z něj v armádě záhy udělali mechanika. Stal se odborníkem na vrtulový systém hydroplánů, konkrétně na centrování jejich vrtulí… Vždycky říkal, že nejšikovnější, nejtechničtější byli u vojska právě Češi,“ vypráví Karel Vágner.

Jako mladý voják nechyběl ani při zimní vzpouře převážně slovanských námořníků v Boce Kotorské v roce 1918.

Po jejím potlačení skončil ve vězení Stara Gradiška. Měl štěstí: v chaosu války, již Ústřední mocnosti prohrávaly, se mu při hromadném útěku podařilo ze zamřížované pasti záhy uniknout.

Svoboda ovšem nebyla pro všechny. Museli se o ni dál prát. Někteří byli jako zběhové chyceni, odsouzeni nebo zabiti.

Josef Vágner patřil mezi ty, kteří se konce první světové války dočkali ve zdraví. „Zachránilo ho to, že při útěku z Gradišky neměl na předloktí vytetovanou kotvičku, znak námořnictva… Jemu se totiž obecně tetování až hnusilo. Když ho tedy po nástupu k jednotce v roce 1914 přivázali ke stěžni s tím, že ho potetují, řekl: Kdo mi to udělá, toho zabiju. Věřili mu, naštěstí pro něj.“

Podobně prý na tom byl i tátův kamarád Matěj Taufer zvaný Mates, s nímž na Jadranu u námořníků a letadel sloužil: „Češi, jak je známo, drží při sobě. Táta si proto během války udělal celoživotní přátele. Patřil k nim hlavně Mates. Dnes jsou po nich ulice ve Kbelích, kde po první světové válce bydleli, pojmenované.“

Právě tam, kdysi ve vesnici za Prahou, se po vzniku ČSR koncentrovala elita jejího letectva. Josef Vágner se v něm stal příslušníkem 4. leteckého pluku. Fachmanem, mechanikem, jak se hezky česky říkávalo.

Hess mu ve Kbelích od první poloviny 20. let velel. Byl zkušený z front první světové války, šikovný. K letectvu se přidal dobrovolně, přešel k němu od pěšího pluku. Nové republice věřil, ona jemu. V armádní hierarchii rychle stoupal. Jeho podřízení ho navíc skutečně milovali.

„Táta o něm vždy vyprávěl, jaký to byl fešák, bourák,“ podotýká k jeho „profilu“ Karel Vágner. Táta pod Hessem prý sloužil rád. Sám to posléze kariérně dotáhl na štábního rotmistra. I on věděl, že si republika jeho služeb váží, což mu také dokazovala: „Stál také čestnou stráž u rakve Tomáše G. Masaryka, kam jej rozkazem povolal brigádní generál Cyril Langer.“

Nechyběl pak u žádné další větší akce důležité pro československé letectvo. Na vlastní oči tak mimo jiné viděl Charlese Lindbergha. Legendární americký letec ČSR navštívil v roce 1938.

V tu chvíli ještě nikdo netušil, že to nebude trvat dlouho a náš stát oficiálně zmizí z map. Nejdříve v září 1938 ztratil Sudety. V březnu 1939 pak vznikl protektorát Čechy a Morava, Slovensko vyhlásilo nezávislost a Podkarpatskou Rus zabrali Maďaři.

V tu dobu se životy Saši Hesse a Josefa Vágnera od sebe vzdálily. Hess nakonec utekl z vlasti v lednu 1940. Přes Francii se dostal až do Velké Británie, stal se prvním československým velitelem legendární 310. peruti Royal Air Force. Měl na kontě několik sestřelů, byl také sestřelen, ovšem podařilo se mu vrátit k jednotce…

Během ničivé druhé světové války následně přešel přímo do služeb československé exilové vlády jako letecký atašé. Působil na ambasádě v americkém Washingtonu, poté odešel ve stejné funkci do kanadské Ottawy.

„Můj táta zůstal doma. Měl tu mámu, s níž se potkal ve Kbelích. Byla dcerou majitele tamního koloniálu a náčelnice Sokola. Měli spolu tři syny a za války jsem se jim narodil ještě já,“ líčí Karel Vágner.

Podle něj táta to, že přituhuje, pochopil ještě před německou okupací. Z československé armády proto po dvaceti letech odešel. Potom až do penze pracoval na sekretariátu Lékařské fakulty Karlovy univerzity: „Byl tam tajemníkem organizace zdravotnictví. Přežil nácky, i komunisti ho nechali být.“

Do armády se Josef Vágner nechtěl vrátit ani po druhé světové válce: „Jako by tušil, jak to u nás dopadne,“ hodnotí jeho syn. Se Sašou, který se z ciziny do republiky vrátil na tři roky, se znovu rozešli v roce 1948, kdy velitel opět emigroval.

V tu dobu se tak známý muzikant o tátových dobrodružstvích dozvídal spíš od jiných, od jeho spolubojovníků z první světové. Dlouhá léta si dávali sraz v pražské hospodě Na Perštýně, U Medvídků. Při jejich vyprávění se tam jako malý dozvídal perličku za perličkou.

„Pamatuju si například na popis jednoho potrestání chybujícího námořníka. Měl dostat rákoskou na zadek, jenže tam měl vytetované portréty vladaře a jeho manželky. Uznejte, tohle nešlo! Takže vyvázl,“ zmíní. A dodá: „Pro mě ti hrdinové od Jadranu, z ponorek a od hydroplánů byli strejdové. Milí, vtipní. Nad jejich příhodami jsem vždycky žasnul.

Ostatně i táta zůstal mým celoživotním hrdinou. Nejen kvůli službě v armádě. Byl taky vynikající muzikant, ve Kbelích založil symfonický orchestr. Byl i u začátku pravidelného rozhlasového vysílání v ČSR. Jeho orchestr v květnu 1923 na stanici Radio Journal hrál do éteru přímo z rozhlasového stanu.“

Jelikož se geny dědívají, láska k muzice přešla i na Karla Vágnera.

Táta ho ostatně už v dětství naučil třeba hymnu českých námořníků z první světové války. „Zpívali si ji vždy, když vyplouvali na moře. Já ji dokonce ve svém studiu nahrál. Jsem dnes asi jediný, kdo ji zazpívá zpaměti, vůbec si ji pamatuje,“ poznamenává k tomu.

Skutečnost, že jeho samotného prezident Miloš Zeman loni vyznamenal za zásluhy a Sašovi Hessovi udělil Řád bílého lva in memoriam, považuje za další krásnou hříčku dějin.

Obě rodiny slavnostní akt po desítkách let znovu spojí (datum předání vyznamenání Hrad zatím odložil na neurčito – pozn. red). Tedy vlastně již spojil.

„Pro Sašovu medaili půjde jeho vnučka, která tu za socíku, téměř jako jediná z rodiny, zůstala. Už jsem s ní byl na obědě. Hezky jsme si popovídali,“ říká.

Na závěr spletitého vyprávění bere s neskrývanou láskou ze stolu ještě jednu fotografii.

„Tuhle jsem před časem posílal svému Kubovi. Je na ní mladý Alexander Hess. Ta podoba s mým synem je až neuvěřitelná. Vidíte to? Jakub se mě taky hned ptal, kdo je ten pán s jeho tváří,“ směje se. A dodá: „Někdy si s námi osud vážně hraje.“