Ursula Straussová: Jsem Marie Terezie. Ta třetí

Kdy jsem se o ní dozvěděla? Já mám pocit, že snad každý Rakušan ji má v genové výbavě. Proto vám neřeknu, kdy jsem na tuhle výjimečnou ženu poprvé narazila. Vy máte asi někoho tak výjimečného v českých dějinách také, ne?

Vidíte, asi mi taky neřeknete, kdy jste o něm slyšela úplně poprvé... Pro nás Rakušany byla Marie Terezie první ženou na trůnu, silnou císařovnou, která vládla velké šíři. Necítili jsme to, co asi Češi - že je také ovládá. Ona byla z rodu Habsburků, Rakušanka, jednou z nás.

Obdivovali jsme ji a stále obdivujeme, i když ten pohled se s příchodem demokracie trochu změnil. Ne každý je z historického vývoje nadšený. Jako by v nás, Rakušanech, stále přežívalo zklamání z toho, jak velkou říší jsme kdysi byli a co malého z ní zbylo. Na tom, že Marie Terezie byla výjimečná nejen ve své době, se ale asi všichni shodneme.

Rakušané to s ní mají prostě jinak. Je Matkou národa. Dámou, která začala s modernizací říše, změnila školský systém... Mohla bych ve výčtu jejích úspěchů pokračovat.

Naštěstí ne. Kila navíc se „dovycpala“. Kostýmní výtvarník (Ján Kocman) se mimo jiné rozhodl, že budu mít stále něco kolem krku...

Spíš nákrčníky, krajky... Aby nebylo vidět, že mám štíhlý krk. Látky mě na kameře přirozeně rozšířily. Největší význam v dosažení vzhledu císařovny ale měla již zmíněná maska.

Přece jen hraju Marii Terezii v posledních etapách jejího života. Musela jsem i zestárnout. Ale je důležité říci, že jsem neměla být přesnou kopií panovnice. Měla jsem se jí hlavně cítit vnitřně a předat tohle kouzlo dál, nechat vyznít její osobnost i v divákově fantazii.

Velmi dlouho. Náš maskér byl přímo nadšený, že to v ní vydržím i čtrnáct hodin v kuse. Běžně prý chtějí lidé podobné věci po dvou hodinách sundat s tím, že „už nemohou“. Není to vážně snadné. Pod těmi nánosy, vrstvami, se potíte, jsou navíc těžké, svědí...

Je obtížné v nich mluvit i jen tak si popovídat. Necítíte se v nich jednoduše dobře a do toho se musíte stoprocentně soustředit na svůj herecký výkon před kamerou.

Časově rozhodně. Nanesení té masky trvalo asi čtyři a půl hodiny. Vstávala jsem hluboko v noci, aby se ráno mohlo točit. Přesto jsem ji milovala. Byla dokonalá. Udělala ze mě skutečně Marii Terezii. Cítila jsem se v ní jako ona: stará a slabá.

Ani ne. Na ně jsem si zvykala líp... Ty nejtěžší, nejkrásnější, vážily od osmi do deseti kil, odhaduju. Šaty na běžný den měly pak asi tři čtyři kila. Obecně nešlo ani tak o jejich hmotnost. Víc mi překáželo, že byly ještě k tomu velmi úzké. Špatně se v nich hýbalo, chodilo. I návštěva toalety byla „dobrodružství“.

Sama jsem na ni leckdy vyrazit nemohla, musel mi někdo asistovat. Takže jsem se snažila vydržet, co nejdéle to šlo. Naštěstí mé tělo pochopilo, že se situace změnila, a bylo ochotné čekat se svými potřebami až do přestávky na oběd, kdy jsem se na chvíli mohla z kostýmů svléknout. (směje se)

Tohle se nestalo v jeden konkrétní moment. To, že si chci Marii Terezii zahrát, se vědělo. Bavila jsem se o tom třeba s rakouským producentem seriálu. Kdykoli jsem ho viděla, opakovala jsem v žertu: Chtěla bych hrát Marii Terezii. Nikdy jsem si však nemyslela, že mi nakonec tu vysněnou roli opravdu dají.

Můj věk. (směje se) Když mi producenti zavolali, nemohla jsem svému štěstí uvěřit. Okamžitě jsem souhlasila. Řekla jsem cosi jako: Skvělé, konečně, jsem nadšená! Jsem tedy Marie Terezie. Ta třetí.

Všechny jsme silné ženy, které milují hraní, svou profesi.

Upřímně řečeno, nic jsem o něm nevěděla. Ale musím říci, že jsem se do něj zamilovala, tedy co se týče naší profese. Je skvělým partnerem. Úžasný herec a jsem velmi šťastná, že jsem ho mohla potkat, poznat...

Vlastně je to zvláštní. Jsme sousedi, naše státy mají staletou společnou minulost, ovšem moc o sobě nevíme. Ani se o sebe moc nezajímáme. I proto je skvělé, že vznikl takový projekt.

Znala jsem Prahu, asi jako většina Rakušanů. Ovšem další místa vaší země byla pro mě překvapením. Nadchli mě lidé, vaše krajina a vůbec se mi u vás líbí. Krásně se mi u vás pracovalo. Nejen s herci, ale také se členy štábu, jsou skuteční profesionálové.

Pro mě šlo o velmi zajímavou zkušenost, při níž se každý z nás musel přesně držet scénáře, svého textu. Podobná metoda totiž neumožňuje moc improvizace, vlastně téměř žádnou.

Sice obecně víte, o čem váš partner mluví, máte k dispozici anglicky psaný scénář, ovšem není to tak, že rozumíte každému slovu.

Koncentrace je při podobné práci velmi důležitá, musíte se soustředit rozhodně více, než když hrajete ve své mateřštině či v jazyku, který ovládáte. Musíte proto cizojazyčný text vnímat jako hudbu. Napojit se v momentě, kdy dozní poslední „nota“. Musíte se taky víc zaměřit na tváře těch, s nimiž před kamerou mluvíte. Vnímat jejich každé, byť sebemenší gesto. Musíte se prostě napojit jinak než přes slova.

Asi to může znít složitě, komplikovaně, ale funguje to, jak je vidno z úspěchu seriálu. Pro lepší komunikaci byl, jak jsem již zmínila, všem k dispozici anglický scénář. Já měla ještě jeho německou verzi, Češi zase českou.

V tomhle problém nevidím. Angličtina mi problém nedělá, i když v ní nejsem zase tak skvělá, aby o mně mohli říci: je bilingvní. Domluvím se, jak slyšíte. Kdybych se ale chtěla dostat dále, musela bych se víc učit, víc mluvit.

Pár by se jich našlo. Dobrý den. Dobrý večer. Dobré ráno. Dobře, dobře. Tak jo. Děkuji. A taky jazykolam „strč prst skrz krk“. (vyslovuje zřetelně česky)

Mám pocit, že znám všechny zámky, které v Česku existují. (směje se) Alespoň jsem při natáčení měla takový pocit. Projeli jsme vaši zemi z jedné strany na druhou.

Hodně jsme se stěhovali z místa na místo. Všechna byla krásná, ale bylo jich tolik, že vám je nevyjmenuju. Zmíním třeba Kroměříž, Valtice...

Kolem osmi týdnů.

Ale to jsem znala! Tohle nás, Čechy a Rakušany, spojuje. Rakouská kuchyně se té vaší hodně podobá. České jídlo proto miluju. Taky vaše pivo má výtečnou pověst, ovšem to jsem u vás moc nepila.

Když pracuju, natáčím, snažím se alkohol moc nepít. Bere mi energii. A vím-li, že ráno brzy vstávám, jdu na plac, raději si pivo nedám. Nepařím. Navíc Marie Terezie byla výjimečnou rolí. Byla žena a já ji musela tak zahrát, žensky. Což s pivem v krvi nejde.

Obávám se, že to nemohu udělat. Podívejte se v televizi. Mohu vám ale říci, že jsem se musela kvůli roli naučit spoustu textu. Ani jsem ty stránky raději nepočítala. Jako vladařka stále mluvím.

Jsem a jsem z města nadšená. Je opravdu krásné. Krásný je i festival. Poprvé jsem tu taky viděla celého Prince. Doufám, že dostanete brzy možnost vyrazit na něj do kina. Jen mě zarazilo, že v době, kdy se téměř všude povinně nosí roušky a platí nejrůznější zákazy, omezení, tady to moc lidé neřeší. V Rakousku jsme rozhodně důslednější...

Podle mě měla štěstí, že skutečně našla někoho, koho milovala a kdo miloval ji. Tu svou lásku našla, i když měla být vladařkou, jíž se pak stala. A jak víme z knih, podobné věci rozhodně nebyly v minulosti samozřejmostí, naopak.

S Františkem Štěpánem Lotrinským se skutečně milovali, záleželo jim na tom, co druhý cítí. Snažili se, aby o svou lásku nepřišli, i když se jim to ne vždy dařilo. On se musel smířit s tím, že bude vždy jaksi v pozadí. Ona se mu to zase snažila nedávat moc najevo. V tomhle vzájemném pochopení jako by předstihli dobu.

Hodně se věnovali dětem, opravdu se o ně zajímali. Věděli, v čem jsou dobré, v čem naopak pokulhávají. Snažili se jim pomoci, když byly v nesnázích. Byli skutečná rodina.