Tomáš Verner: Ženě jsem slíbil, že ji budu učit tančit

Těšil jsem se, že znovu podstoupím nějaký systematický trénink a že se budu něco nového, pohybového učit. O porotě jsem ale předem moc nepřemýšlel. Až do chvíle, než začala rozhodovat. (smích)

Všichni porotci jsou mi sympatičtí, s některými se znám i osobně, ale když začali při prvním přenosu hodnotit, malinko jsem znejistěl. Některé komentáře mi totiž připadaly jako z profesionálního tanečního sportu.

Myslím, že tahle řada StarDance je skvělá a každému se jeho první vystoupení povedlo. Nejsem tanečník, všechno se mi líbilo, ale najednou jsem slyšel ta hodnocení a začal jsem se trochu klepat.

Bát se poroty není potřeba, vždyť kromě jejich hodnocení rozhodují i diváci svým hlasováním. Myslím, že porota tomu dodává i správný adrenalin a je s ní také zábava. Jenže když tam člověk před nimi stojí, trochu se u toho potí.

Vůbec mi to nechybělo! Přesně tohle napětí před vystoupením už jsem nechtěl dál zažívat. StarDance jsem bral tak, že tanec není moje doména, a co se v soutěži naučím, to se naučím. Protože jsme ale při prvním přenosu stáli jako desátý pár v řadě, měl jsem spoustu času sledovat dění na parketě. A po letech jsem opět začal vnímat závodní stres. Doufám, že časem trochu opadne.

Jestliže řeknu cokoli jiného, než že je to výhoda, stejně mi to nebude nikdo věřit. Pohyb na ledě ale nemá s tancem nic společného, jiný je už jen používaný rytmus kolen...

Pro mě je navíc opravdu velmi těžké popasovat se s tím, že mám na parketě partnerku, protože jsem celý život vystupoval sám, a ještě ji mám vést. Už se taky kolikrát stalo, že jsme při tréninku zatančili opravdu pěkně, jenže nás vedla Kristýna, a ne já.

Ale ano, podle mě mi ji přinášejí tři věci. Zaprvé, jsem zvyklý na kostým. Krasobruslařské, přiléhavé kostýmy jsou těm tanečním hodně podobné, ale na divadle nebo ve filmu nic takového nemáte. Ostatní si asi musí zvykat, já ne. Zadruhé, u toho mého vystoupení vždycky byla nějaká porota... A do třetice, když se postavím, automaticky se narovnám.

Tím to u mě ale končí! (smích) Já si sice stoupnu rovně, ale už například nedokážu ve standardních tancích udržet celou minutu a půl ten správný rám držení, tedy ramena, krk a paže. Každou chvíli se mi někde něco vychýlí. Je pro mě těžké myslet zároveň na držení, správné nášlapy, choreografii... Většinou si něco z toho neohlídám.

Krasobruslení jsem sice dělal léta, ale použít z něj nemůžu skoro nic. A kdykoli jsem se o to při tréninku pokusil, okamžitě jsem dostal zákaz. (smích)

Mám k tanci tedy určitě blíž, než kdybych třeba jezdil rallye, ale jinak si myslím, že jsme všichni na stejné startovací linii. Každý soutěžící má přitom nějaké přednosti, esa, která může vytáhnout z rukávu. Podle mě je to silně obsazená řada. A já bych se v ní nerad dál obhajoval jako krasobruslař.

Vím, že to tak asi bude, nevymlouvám se... Tanec mám rád, ale nikdy jsem nechodil do tanečních. Baví mě to, ale nejde mi to. Kristýnka se mnou má svatou trpělivost.

Já tam nechodil, protože jsem neměl kvůli bruslení čas. Ale myslím si, že taneční ke střední škole patří a měli by do nich chodit všichni. Měli by opustit sociální sítě a jít se raději podívat do těch tanečních, jak vypadají skutečné holky zblízka, jak se s nimi dá nebo nedá mluvit, za co dostanou facku a co jim ještě projde... Taneční znamenají mnohem víc než tanec samotný.

Nemám sice rád otázky typu „co vám sport vzal“, ale kdyby se mě někdo zeptal, tak mi vzal právě taneční. Ale teď mi je zase vrátil.

To je paradox, protože já budu radši poslouchat latinskoamerickou hudbu, ale ve zkušebně mě mnohem víc baví standardní tance. Kontakt s partnerkou je při nich mnohem bližší, pevnější, a když to klapne, vypadáte, že na parketu plujete. A to je opravdu krásný pocit.

Při latině jsme sice jako pár také propojení, ale přece jen je mezi námi větší prostor a vedení partnerky je taky trochu jiné. Hudebně si tedy vyberu latinu, ale k tanci standard, i když za to svoje špatné držení dostávám pořád čočku.

Snažím se! Ale občas se najednou moc rozběhnu a ona mě pak musí přibrzdit.

To asi ne, i když jsem si myslel, že občas něco utajím. Jednou jsem například říkal Kristýnce, že nikdo přece nemůže poznat, jak moc propnu kolena, když mám tak široké nohavice. Jenže se mi samozřejmě vysmála a ujistila mě, že porota naopak uvidí úplně všechno.

Trochu mi to připomíná dobu, kdy jsem studoval na fakultě tělesné výchovy a sportu. Na plavání jsme měli Tomáše Milera, jednoho z našich nejlepších trenérů, a ten na nás – v dobrém – křičel: „Vy si snad myslíte, že pod tu vodu není vidět?!“

Když totiž člověk plave, snadno propadne dojmu, že trenér v té rozvířené vodě přece jen nějakou tu chybu nepozná. Ale kdo ví, co má vidět, ten to samozřejmě vidí.

Vidíte, to ani nevím. Dokonce netuším, jaké mají v tomhle ohledu v Americe zvyklosti, ale nějaké taneční kurzy určitě mít budou, protože vyvrcholením střední školy bývá ples.

My jsme měli ultramalou covidovou svatbu, takže se na ní vůbec netančilo. Loni 14. března, těsně den poté, kdy vláda začala zavírat obchody a sportoviště a omezovat společenské obřady. Stihli jsme ji tedy doslova za pět minut dvanáct.

Ale s manželkou jsme předtím tančili mockrát, jenže v klubech, o žádné společenské tance jsme se ani nepokoušeli.

Už jsem proto prosil Kristýnku, jestli by mě nemohla naučit něco jednoduššího, co bychom mohli pak tančit se ženou. S naší soutěžní choreografií bychom na ples určitě jít nemohli, to bychom všechny kolem sebe leda tak potloukli. Slíbila mi, že mě něco naučí, a já to pak budu doma učit ženu. Určitě to ale bude něco pomalejšího a snadnějšího, rozhodně ne samba.

Povinností mám teď až nad hlavu, ale to je moje chyba, nestěžuju si. Když si člověk nedovede dobře zorganizovat čas, což je teď můj případ, tak je to leda tak smutné a jeho vina.

Ne. Naši školu dokonce odložit ani nemůžu.

Během pandemie se totiž odehrála řada změn, ať personálních, finančních, ve fungování sportovišť..., takže to máme teď docela těžké a já odtamtud zkrátka nemůžu odejít.

Samozřejmě jsem se na začátku ptal na časovou náročnost soutěže. Jenže jsem se moc nezajímal o tu fyzickou. Což jsem tedy měl, jak jsem pak poznal. Tréninky máme s Kristýnkou večer a potom hned brzy ráno. A tohle rozložení je pro mě trochu náročnější, než jsem čekal.

Časově mi to ale vůbec nepřekáží, naopak. Tréninky mi nenarušily ani chod krasobruslařské akademie, ani jinou práci.

Nejdřív jsem nabídku na účast v soutěži samozřejmě řešil doma s ní. Ne proto, že bych byl pod pantoflem, ale je to náročný projekt, a tak by to mělo být rodinné rozhodnutí. Souhlasila, ale s podmínkou, že pak spolu budeme chodit tančit. (smích)

Malý Tomík je naštěstí skvělý. Nedávno oslavil první narozeniny a začal chodit, takže sotva otevře oči, už se musí někam vydat, ale v noci krásně spí. Je to nesmírně pohodové dítě, myslím, že i díky ženě, která zvládala těhotenství v pohodě navzdory tomu, co všechno se kvůli pandemii tou dobou dělo. Tomík nás tedy šetří a pro prvorodiče je samozřejmě ohromně fajn, když jim dítě nedává až tak moc zabrat.

Jsem ještě zaměstnancem ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a angažuji se i ve dvou firmách. Moje účast ve StarDance se naštěstí setkala jen s pozitivním ohlasem a všude mi vyšli vstříc. Za to jsem opravdu moc rád, i když některé dny jsou pro mě teď až vražedné.

Na všech mých projektech mi ale hodně moc záleží, takže se mi nechtělo je opustit. I když teoreticky samozřejmě můžete odložit vždycky všechno.

Situace s covidem je opravdu hodně těžká. Nikdo nevíme, jak se bude dál vyvíjet a jestli se ekonomický život vůbec někdy vrátí do původních kolejí.

Měli jsme ve škole například několik rodičů, kteří donedávna neměli ve srovnání s ostatními prakticky žádné větší finanční limity, ale najednou ze dne na den jejich děti u nás skončily.

Takže dnes opravdu nikdo neví, co ho potká, jaké problémy bude muset řešit.

Krasobruslení má drahé nájmy ledu i za běžné situace, ale teď se navíc ohromně zvedly ceny energií, které citelně zasáhnou i zimní stadiony. Nechci krasobruslení dávat nějakou stigmatickou nálepku, že je to drahý sport, ale v jistém smyslu opravdu je. Byli jsme první na ráně a už jsme to pocítili.

Bude to ještě tvrdý boj, pro všechny sportovní kluby. Jakmile se finanční situace rodiny zhorší, první, co rodiče obětují, jsou volnočasové aktivity. Dětem omezí kroužky a sport a místo toho budou spolu prostě chodit ven na výlety.

Mě to sice ekonomicky zničí, ale je to tak správně. Protože pro dítě je ve výsledku stejně dobré, když si jen tak skáče v lese, jako když jde třeba na fotbal nebo tenis.

Tohle by bylo na samostatný rozhovor... Podle mě je ten případ, který jste zmínila, naprostý nesmysl. Já třeba sdílím názor Michala Ježdíka, trenéra, metodika a stratéga českého basketbalu, který říká, že do juniorského věku by se všechna utkání měla hrát jen proto, aby se sportovci něco naučili.

Ne, když jsem začínal, zabýval jsem se asi pěti sporty a nikdo nám nikdy neříkal, že musíme dělat jen ten jejich jeden sport, že se mu musíme věnovat téměř každý den anebo že musíme mít v devíti letech třífázový trénink.

Od té doby se ale bohužel postupně dostáváme do stadia, že sportovní kluby tlačí na výkon už u malých dětí. Někdo si totiž myslí, že čím dřív začne dítě profesionálně trénovat, tím bude lepší. Není to pravda. Naopak. Tím dřív s tím sportem skončí.

Dítě se potřebuje rozvíjet po všech stránkách, z každého ani nebude vrcholový sportovec a je to tak správně. Ale sport a motorický rozvoj mu prospějí v celém životě.

My se v naší škole vždycky rodičů ptáme, jaká mají očekávání, jestli to chtějí dělat rekreačně, nebo vrcholově, a podle toho se s nimi domluvíme, jak náročné to bude časově a finančně. Ale i když od jistého věku musejí být děti hodně na ledě, protože to nejde ničím nahradit, je opravdu naprostý nesmysl, aby trénovaly třeba ještě o víkendech. Což se bohužel někdy taky vidí.

Můj sen je, aby rodiče věděli, že budeme s dětmi pracovat podle toho, jaké mají oni a dítě ambice. Aby věřili, že jsme natolik vzdělaní, že náš tréninkový plán bude dětem pomáhat a nebude je ničit. Občas se totiž jdu podívat na tréninky i jinam a vidím například, že se tam po dětech řve. U nás je tohle zakázané. Jednak to ničemu nepomáhá, jednak je ve sportu úplně normální, že to chvíli jde a pak to naopak nejde.

Navíc u malých dětí nemá moc cenu jim něco říkat nebo vyprávět, natož to na ně křičet, mnohem lepší je jim to rovnou ukázat. A samozřejmě to neudělají hned dobře, to ani nejde.

Díky StarDance mám teď znovu příležitost prožít si stejnou zkušenost: Kristýnka mi řekne a ukáže, co mám dělat, ale já to samozřejmě neudělám hned správně. A to si o sobě do jisté míry myslím, že jsem pohybově nadaný. A už vůbec jí to nedělám naschvál!

Ne. Bruslit umím, pořád ještě něco skočím, udělám piruetu, ale aby to mělo takovou úroveň, na kterou by se mohli přijít podívat lidi, na to bych potřeboval mít čas sám pro sebe. Čas na tréninky na ledě, ale i na fyzickou přípravu před nimi. A ten bohužel nemám.

To si tam raději stoupnu jako moderátor a budu představovat světové krasobruslaře, co znám. Rád je českému publiku přiblížím, ale sám už na led nepůjdu.