Tereza Rays: Nejsem rebelka. Jsem člověk, který chce lepší společnost

Španělka od mého táty, který na ni hrál písničky u táboráku. Bylo mi asi patnáct a ta kytara byla v docela špatném stavu. Ležela nám léta v koutě a původně patřila dědovi.

Pravé je, protože ho mám v občance. Ale není původní, protože jsem se nechala přejmenovat. Už jsem nechtěla používat rodné jméno Tereza Hrubanová. Mimo jiné i proto, že jsem začala hodně jezdit do zahraničí, kde ho neuměli vyslovit. A tak vznikla Tereza Paprsková - „Rays“.

Vždy mě moc bavila zahraniční muzika. Mojí inspirací byl Jimi Hendrix či Michael Jackson. Když jsem muziku začala dělat na profesionální úrovni, vyhrála jsem pár mezinárodních hudebních soutěží a díky tomu přišly první nabídky na koncerty. Rozhodla jsem se odjet do Ameriky vyzkoušet si na vlastní kůži, jak to tam funguje.

V kapse jsem měla pár korun a vydělávaly jsme si s kamarádkou hraním na ulici. To byl můj první krok k zahraničním kontaktům. Když jsem se odtud vrátila, dostala jsem zhruba po roce nabídku od významného producenta letět znovu do Ameriky a natočit vlastní desku v Texasu.

A pak už se to rozjelo. Polsko, Slovensko, promotér v Německu. Začalo se to nabalovat jako sněhová koule...

Co se stalo? Neuvěřitelné šílenosti.

Naši se rozvedli, když mi bylo patnáct. Otec měl kulturní dům na Kladně a kvůli věcem, které nechci rozebírat, protože v nich je politika, o něj přišel. Pak přišel i o všechen další majetek. Zůstala jsem bezprizorní.

V mých sedmnácti letech se ode mě otec definitivně odstěhoval do Afriky. Se svou mámou jsem tehdy nebyla v kontaktu, a tak jsem měla co dělat, abych neskončila na ulici. Moje výhledy nebyly růžové, po tátovi zůstaly nějaké dluhy a samý problémy.

Neznala jsem to, vždy jsme měli dost peněz. A pak jsem se zničehonic dozvěděla, že v našem bytě nebylo zaplaceno několik měsíčních nájmů. To byl můj vstup do života.

Dodělávala jsem školu, natáčela první desku a musela jsem začít chodit do práce. Díky tomu jsem byla schopna zaplatit nějaké dluhy a přežít.

Byla to drsná škola života. Zaplať pánbůh jsem to zvládla. Moje první vážná známost, přítel Pavel, se kterým jsme zůstali šest let, mě v podstatě zachránil. Opravdu jsem neměla kam jít a jediné, co jsem měla, byla natočená deska a jasná vize v milované hudbě.

V jeho nahrávacím studiu jsem byla od rána do večera. Veškerou hudební průpravu a všechno, z čeho dnes čerpám, jsem se naučila díky němu.

Odjela jsem s kamarádkou Mirkou, která je zpěvačka. Pamatuju si, jak nám po týdnu došly ty čtyři tisíce korun, co jsme si vzaly na tři měsíce života do New Orleansu. V kapse nám brzy zbylo asi sedm dolarů. Nejely jsme tam ale cestovat, nýbrž hrát a zažít si hudbu na vlastní kůži.

Šly jsme okolo stánku, kde nabízeli všechno možné. Měli vystavený jeden takový sendvič, úplně malinkatý. Stál sedm dolarů. Mirka na něj žádostivě koukala, že má strašlivý hlad a musí si ho koupit. Bylo strašné dát poslední peníze za jeden mrňavý sendvič u stánku v New Orleansu, ale udělaly jsme to.

Sendvič jsme si rozdělily a Mirka to snědla do minuty. Pak se rozbrečela. Měla stále strašný hlad. „Co budeme dělat, nemáme peníze, nikoho neznáme, kdo nám pomůže?“ štkala. „Přestaň bulet,“ okřikla jsem ji. Měly jsme s sebou akustickou kytaru, a to byla naše záchrana. Popadla jsem ji, stouply jsme si na roh ulice a začaly zpívat a improvizovat.

Vydělaly jsme asi dvacet dolarů, za které jsme udělaly nákup a odtáhly si ho domů. Uvařily jsme si večeři a konečně nám spadnul obrovský kámen ze srdce, že dokážeme v Americe hudbou přežít. Věděly jsme, že to půjde. A ono to šlo.

Tři měsíce jsme tam hrály na ulici jako pouliční umělkyně. Já hrála na kytaru a zpívala, Mirka zpívala dvojhlas a hrála na cajon. Přežily jsme a bylo to skvělý.

Zcela upřímně říkám, že mi to tam sedlo víc než tady. Celý život žiju v České republice, a tam jsem si za měsíc řekla, že jsem ve městě, kde bych chtěla zůstat. Ale vzhledem k tomu, v jaké situaci jsme tam byly, že jsme neměly moc peněz a bylo to tam dost drsné, jsem se vrátila.

New Orleans je hodně nebezpečné místo, je tam obrovská kriminalita, a když nemáte nikoho k sobě, je to na pováženou, zda tam zůstat. Střílí se tam a denně se zabije zhruba 100 lidí.

Třeba asociace pro muzikanty. Když si muzikant zlomí nohu nebo chce, aby na jeho koncert přišlo víc lidí, asociace mu pomůže. Taky dbá, aby se nestalo, že by skončil na ulici nebo jinak špatně. Město je to velmi umělecké a já miluju umění. Jsem umělec a chci ho cítit ve všem, co dělám, a v tom, jakým způsobem žiju.

Je to Hendrixovo motto. V jedné písni zpívá „Have you ever been to electric ladyland?“ On hledá svou electric lady. A já začala hrát na kytaru kvůli Hendrixovi. Inspiroval mě natolik, že jsem si vsugerovala, že electric lady jsem já. Proto jsem si to i nechala vytetovat na ruku.

Ne. Že je to něco výjimečného a jedinečného, říkají ti druzí. Jsem kytaristka, zpívám a skládám. Ano, žen je v této profesi méně. Něco jako fotbalistek na olympiádě. Jen dělám, co miluju a kam mě vede srdce.

To je krásný sen, ale je moc malý, řekla bych. Zahrát si na vyhlášeném místě je moc hezké, ale to můj sen nesplní. Chci s muzikou jezdit po světě a uživit se jí. Předávat myšlenky míru a jednoty hudbou lidem, kteří chtějí být svobodní a vytvořit si vlastní názor na svou existenci, být vyššími bytostmi a tvořit, prostě dělat svět lepším místem. To je mé poslání.

Můj sen je i zahrát si s Lennym Kravitzem. Nejen jeden koncert, ale spolupracovat s ním. Nahrát s ním píseň.

Je těžká doba, a tak se dostanu ke kytaře třeba v jednu ráno. A cvičím do tří. V optimálních podmínkách bych ráda cvičila čtyři hodiny denně.

Chystám ale další cestu do Ameriky, plánuju schůzky, vyřizuju úřady a jsem poslední dobou spíš administrativní pracovnice. Cvičení je základ a nutnost, chtěla bych na něj mít víc času.

Žádné nemám. Bydlím ve starším domě, strop vysoký čtyři metry jako na zámku. Hlavní výhoda je, že nade mnou, pode mnou ani vedle mě nikdo nebydlí.

Moje největší dílo se jmenuje Trilogy. Obsahuje kapitoly Rebelia, Politika a Influenza dělané jak pro symfonický orchestr, tak pro rockovou kapelu. Bylo napsané v roce 2018 a má rozměry hollywoodského díla.

Jak názvy napovídají, zpívám o zkorumpované politice, ale také o ekologii a o nemoci. Nejsilnější téma z celé Trilogy je právě Influenza neboli chřipka.

Vřele zvu ke zhlédnutí skvěle zpracovaných videoklipů, na kterých jsme pracovali bezmála dva roky. Jsem ráda, že Trilogy můžu letos v Americe prezentovat a ukázat producentům a manažerům z branže.

Uvidíme, jestli chytíme nějaký kontakt v zahraničí, abychom mohli pracovat ještě na vyšší úrovni než teď.

To mě těší. V Trilogy jsou nejzásadnější myšlenky, které jsem kdy v životě do skladby a klipu dala. Vždycky píšu hudbu s určitým záměrem. Ne o tom, že jsem šla po ulici a potkala pěkného frajera. To vůbec.

Skládám věci s obsahem, a to je i důvod, proč tohle dílo tak zapůsobilo v Americe a proč přišlo pozvání do Los Angeles na mezinárodní prestižní showcase Global Rock Summit a také do pověstného klubu Whisky and Go Go, kde začínala třeba Nirvana.

Nejsem rebelka. Jsem člověk, který chce lepší společnost, a za to je schopen pomalu položit i život.

Ale pokud se pravda označuje za lež a říká se jí manipulace nebo dezinformace, tak je mi z toho docela špatně u srdce a v takové společnosti se mi přestává chtít být, takže je lépe stáhnout se do svého světa hudby, kde mi nic nehrozí.

Spoustu mých kolegů umělců v tom asi jede, ale drogy jsou podle mě likvidační. Pokud berete drogy a chcete si nastartovat kariéru, tak to rozhodně nejde ruku v ruce.

Jsem proti drogám, ale když si někdo dá jointa, je mi to jedno. Já si ho nedám. Že bychom na koncertech holdovali nespoutanému hromadnému sexu a drogám, to určitě ne. Dáváme s klukama z kapely do hudby tolik energie, že na moc dalšího nezbývá čas ani chuť. Mám ráda pivo a hezký kluky, na ně ale ve finále nemám čas.

S mojí mámou jsme se daly zase dohromady, když mi bylo asi 25. Od té doby je můj anděl strážný. Jsme kamarádky na život a na smrt, řekla bych. Tátu jsem už neviděla dlouho, už léta žije v Africe. Ale jsme v kontaktu, občas mi napíše, jestli jsem v pořádku a že je pyšný na můj úspěch.

Copánky a kytara na pódiu už ke mně patří. Jsou fajn, protože s nimi můžu házet. Jakmile neházím hlavou na koncertě, jako by nebyl.

Je jich dost. Hrála jsem jako host třeba s Rytmusem, Olgou Lounovou, na koncert si mě pozvali Monkey Business. Předskakovali jsme třeba Nik West či Ericu Galesovi. Objevila jsem se i na desce J. A. R. coverů - Ještě se připlazíš. Muzikanti se vzájemně ovlivňují a z každé spolupráce si vždy něco nového vezmu, i z každého koncertu Electric Lady.

Byla bych ráda, kdyby se muzika vrátila do živé polohy, než aby lidi koukali na můj koncert na Instagramu přes sluchátka za deset korun z výprodeje. Aby se přišli podívat na živou show, přestali se bát koronaviru a užívali si života.