Tereza Brodská: Skutečné hvězdy jsou skromné a zodpovědné

Ale rozhodí! Vystupovat sama za sebe, za Terezu Brodskou, je něco úplně jiného než hrát nějakou postavu. Bývám z toho nervózní a protivná, od rána mě bolí žaludek. Rozhovory dávám nerada, nějaký další hned tak dělat nebudu.

Konráda beru s sebou všude, je tak naučený. Někdy si dělám legraci, že je to čivava křížená s huskym, ale je to samozřejmě čistokrevná čivava. Doma ho nechávám, jen když mám natáčení. Brát ho tam by mi bylo nepříjemné vůči kolegům, které by mohl rušit, a zadruhé nechci na place přemýšlet, co asi dělá Konrád v šatně.

Četla jsem scénář, věděla jsem, do čeho jdu. Jednou jsme zkoušeli, co ta hmota připomínající ekzém vydrží, takže jsem takhle namaskovaná strávila celý den včetně běžných denních povinností, pochůzek a schůzek. Překvapilo mě, že se nikdo na nic neptal. Lidi se tvářili, jako že to nevidí, asi jim bylo žinantní vyzvídat. A přibrat na váze bylo jednoduché, po padesátce stačí, že jíte úplně normálně, a kila jdou nahoru hned. Žádná velká oběť to nebyla. Škoda, že mi Kopáčová (režisérka Tereza Kopáčová) neřekla, že to nepůjde stejně dobře dolů.

To jste řekla kulantně. Cítila jsem se hůř a pořád to není ono, nejsem na své původní váze, musela bych změnit životosprávu. Jenže jsem začala točit osmdesátidílný seriál na Primě, tak na to nemám kapacitu. Jmenuje se Statek Slunečná.

Náhody neexistují. Rodiče tam jezdili ještě před mým narozením, od roku 63. Tatínek s babičkou a dědečkem tam jsou pochovaní. Pro mě to byl jeden z důvodů, proč jsem do toho projektu šla. Samozřejmě mě taky zajímalo, s kým budu hrát. Záleží mi na tom, aby se na natáčení sešli fajn lidi. Tady je to třeba Dana Batulková, David Prachař a další skvělí herci, vždycky se na sebe těšíme. Natáčíme od srpna, v lednu to půjde do televize. Prima se o nás krásně stará. Každou chvíli se mě ptají, jestli něco nepotřebuju, jestli mi není zima. Ze začátku jsem si říkala, jestli se nebojí, aby mě, starou herečku, na place nekleplo. Hýčkají tak naštěstí všechny.

Občas mě zaráží přístup některých mladých herců. Nemají za sebou skoro nic, ale chovají se jako hvězdy. Zatímco ty skutečné hvězdy jsou daleko skromnější a zodpovědnější. Táta mi vždycky vtloukal do hlavy, abych byla pokorná. Pokud je na place někdo starší než já, přijdu za ním a představím se. Vždycky mě překvapí, když v sobě někdo tyhle základy nemá.

Ne, mně vadí máloco. Poslední dva roky jsem tak nastavená. Mám k tomu takový vtip: „Naši říkají, že jsem flegmatická. Ale já ti něco řeknu: mně je to jedno.“ Když mi volají z produkce, že bude nástup místo na sedmou na půl šestou, co s tím udělám? Mám být přednaštvaná a předávat negativní energii? Máme se spolu přetahovat?

Její stav je neměnný.

Ne. Ale byl za ní na návštěvě herec Petr Kostka. Nejdřív mi napsal esemesku: „Dobrý den, Terezko, mohl bych se přijít podívat za vaší maminkou?“ To bylo tak strašně milý, úplně mě to dojalo. Přišli pak za mámou s Honzou Schmidtem. Přinesli staré fotky, díky tomu si vzpomněla a měla radost. S mámou je pojily krásné vzpomínky. Tihle kluci kdysi často pařili ve Slavii a pak neměli na zaplacení. Jeden z nich vždycky běžel pro mámu, která bydlela poblíž s Milošem Formanem. Hodila si přes noční košili kabát a šla to za ně zaplatit.

Maminka je takzvaný stále ležící pacient, je to samozřejmě těžké, ale někdy dokáže být i velmi vtipná. Když jsem měla to období s deseti kily navíc, zeptala se mě úplně vážně: „V kolikátým seš měsíci?“ Nemyslela to jako žert.

Říká se, že citové pouto si děti vytvářejí do nějakých pěti šesti let. A to jsem byla u mámy Blanky a táty Ládi. Starali se o mě od mých šesti týdnů. Když mi bylo šest let, přestěhovala jsem se k mamince a tatínkovi. Ve třinácti jsem se pak s mámou stěhovala k panu Hanzlíkovi, naši se rozvedli. Nechtěla bych žít podobný život jako maminka, která byla schopná pálit mosty bez ohledu na to, kolik lidí udělá nešťastnými. Pro děti a jejich další vztahy je důležité mít rodiče, kteří jsou spolu. Samozřejmě pokud po sobě neházejí talířema, pokud je to vztah založený na harmonii a lásce, přátelství a úctě jednoho k druhému. Na tom se ale musí pracovat.

Neměla jsem jí co odpouštět. Beru to tak, že co člověka nezabije, to ho posílí. Všechno, co mi připravila, mě opravdu posílilo. I to, že jsem se už v sedmnácti odstěhovala z domova, protože tam pro mě nebylo možné fungovat. S panem Hanzlíkem to nešlo. Odstěhovat se takhle brzo byl nejlepší krok, jaký jsem mohla udělat. Možná i díky tomu, že jsem byla často vytrhávaná ze svého zázemí, je pro mě rodina tak důležitá, a možná i proto jsem už dvacet pět let v manželství s Herbertem (fotografem Herbertem Slavíkem).

Máma Blanka mi umřela před pár lety. Starala jsem se o ni, když onemocněla, zařizovala jsem převoz na Homolku a navštěvovala ji každý den. Její odchod mě hodně zasáhl. Pak umřel i táta Láďa.

Samozřejmě, brala jsem je tak. Vznikala úplná dramata, když si mě od nich biologičtí rodiče někdy půjčili.

No, třeba na focení nebo tak… (směje se)

Ono je to s odstupem času vlastně vtipný. Jednou jsem prý k rodičům přišla domů a řekla: „Máte to tady hezký.“ Zbláznila bych se, kdybych to takhle se svým dítětem měla, nedokážu to úplně pochopit.

Někdy nastávaly hrozné situace. Jednou šla třeba máma Blanka se svojí kamarádkou do kina na Angeliku, kterou milovala. Doma zůstal táta Láďa a moje sestřenice Blanička s bratrancem Ládíkem. Přišla ještě maminka Jana s tím, že mě bude taky hlídat. Máma Blanka mě uložila, jenže já se potom, co odešla, vzbudila a začala volat, že chci mámu. Máma Jana mě zkoušela uklidnit: „Já jsem tvoje maminka.“

Táta Láďa viděl, že začínám modrat. Chudák moje starší sestřenice Blanička musela běžet do toho kina a mámu Blanku tam vyvolávali rozhlasem: „Paní Krámská ať se dostaví k východu. Paní Krámská ať se dostaví k východu!“ Běžela domů, otevřela dveře a já k ní s úsměvem vztáhla ruce: „Máma!“ (směje se)

No to není. Maminka se pak zhroutila. Nebo spíš: Ten večer si poplakala a pak to šlo zase dál.

Bylo to krutý. Snažili se, abych se s mámou Blankou a tátou Láďou moc nevídala. Měla jsem se díky tomu líp adaptovat, což nebylo úplně nejšťastnější řešení. Blanka s Láďou brečeli a já taky, u nich jsem byla doma a stýskalo se mi strašně. S mámou Blankou jsme měly hodně intenzivní vztah. A když táta Láďa přinesl mandarinky, na které se tenkrát musela vystát fronta, dostala Terezka jako první. Chudinka bratranec a sestřenice museli počkat, přesto nikdy nežárlili.

Ano, a bylo to právě na chatě ve Slunečné. V létě jsme tam jezdili všichni. Měla jsem tam mámu Janu, tátu Bróďu i ty druhé rodiče a taky babičky, bratrance, sestřenice, takových deset dvanáct lidí. Vládla tam neuvěřitelná symbióza, nikdo nikomu nepřekážel, byla sranda. Táta tam měl velkou místnost, kde pořádal kulečníkové turnaje s místními kamarády. Tam jsem byla nejšťastnější. Můj sen byl, že tam jednou všichni budeme celoročně pohromadě bydlet. (odmlčí se)

A pak se stane něco, co všechny ty krásné vzpomínky přebije. (V roce 2002 spáchal Vlastimil Brodský na své chalupě sebevraždu zastřelením.)

Dokážu. Když se to stalo, volalo mi hodně lidí. A mezi nimi i pan Hubač (scenárista Jiří Hubač). Řekl mi tenkrát, že je velká frajeřina, co ten táta udělal. I tak se to dá brát.

Nikdo to netušil, nečekal. Táta měl odjakživa černý humor, jeho náznaky proto nikdo nebral vážně. Řekl třeba, že si sedne k topení, aby si zvykal na žár kremační pece. Těžko jsem se vyrovnávala s tou konkrétní formou jeho odchodu. Nekorespondovala s tím, jak jsem ho znala. Rozumíte mi?

Nemyslela jsem si, že by někdy něco takového udělal, ale když už, předpokládala bych spíš prášky, výfuk v garáži… Ale spáchat sebevraždu touto konkrétní formou, o níž víme, že je absolutní, nezvratná, bez šance na záchranu…

Psychiatři vám řeknou, že je to ta nejtvrdší forma sebevraždy. Když se to stalo, propadla jsem panice, že jsem tatínka dost dobře neznala. Chybí mi strašně. A čím jsem starší, tím víc. Vím, že by si hodně rozuměl i s mým synem Samem.

Pečující. Nedávám to tolik najevo, ale jsem taková kvočna. Mám ráda, když je pořád plná lednice, navařeno, naklizeno. Někdy je ten můj pečující přístup možná až k nesnesení, snažím se to už omezovat. Jinak mám ale o Samuelovi zakázáno mluvit, je dospělý a má svůj život, o publicitu nestojí. Prozradím vám jen, že mi dělá radost, máme hezký vztah.

Jsem víc po tátovi. Mám s ním některé společné vlastnosti, možná i zlozvyky. Například se pořád s někým dávám do řeči, jen tak na ulici, zapovídám se třeba na čtvrt hodiny. Ovšem táta v tom byl ještě větší expert. Nabízel cizím ženám sňatky.

No právě. Některé ženy jeho řeči braly naprosto vážně a pak to bylo složitý! Třeba trafikantka u něj v ulici si mě jednou zavolala a říká: „Terezko, jsem z toho celá špatná, váš tatínek mi nabízí manželství, jenže já jsem šťastně vdaná, nechci to rozbořit.“ Utěšovala jsem ji, ať si z toho nic nedělá a tatínka klidně odmítne, ale říct jí, že má podobně rozjednaných ještě deset dalších, to jsem nedokázala.

Ale já nejsem hypochondr! Jen mám hodně kamarádů doktorů. V jádru jsem totiž racionální, pragmatický člověk, exaltované herecké prostředí mi až tak úplně nevyhovuje. A jak si s těmi svými lékařskými kamarády povídám, stává se ze mě takový domácí lékař. Umím poradit, jaká vyšetření si vyžádat, doporučím specialisty na jakýkoli tělesný orgán. Svět lékařů mě fascinuje. I díky tomu jsem se dostala do správní rady dětské chirurgie nemocnice v Motole, pro kterou sháním sponzory.

Jednou za rok pořádám v Malostranské besedě takový charitativní mejdan. Pozvu několik zpěváků a všechny kamarády, na které nemám přes rok čas. Hrozně mě to naplňuje a baví.

Lákala mě veterina. Na konzervatoř jsem šla hlavně proto, že tam nebyla matika, fyzika a chemie. Věděla jsem, že tam odmaturuju.

Herectví pro mě vždycky bylo až sekundární. Ale když už něco dělám, snažím se to dělat na maximum. A aby nedošlo k mýlce – ta práce mě baví. Měla jsem štěstí na setkání s úžasnými režiséry. Třeba na Karla Kachyňu, toho jsem platonicky milovala. Říká se, že to byl velmi přísný člověk, ale takový byl i sám k sobě. Vyžadoval profesionální přístup. Setkání s ním byla ta nejlepší škola, jakou jsem mohla mít.

Úžasní byli i Jaromil Jireš, Dušan Klein nebo Evald Schorm. Kdo zůstal trochu opomenut, je režisér Jaroslav Dudek, to byl taky můj velký učitel. Nabídl mi třeba jen malou roličku. Když jsem ji vzala, přišla od něj za čas nabídka hlavní role v seriálu. Zkoušel si tak lidi, jestli neztratili pokoru. Ale zpět k vaší otázce. Pro moje rodiče bylo herectví alfou a omegou života. V mém životě takovou roli nehraje.