Tereza Bonnet Šenková: V Moulin Rouge jsou prsa v zákulisí prostě všude

Všechno začalo jako romantický příběh lásky české středoškolačky a francouzského učitele. Nadaná Terezka studovala anglické gymnázium v Olomouci, zatímco šarmantní mladý Francouz Sebastian učil na katedře aplikované ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Poprvé se potkali na plese francouzské ambasády.

„Vzal si za výzvu, že mě užene. A byl tak vytrvalý, že se mu to povedlo. Pravidelně mi nahrával zprávy na mobil v lámané češtině a já je nechávala poslouchat všechny své spolužačky. Nakonec se jim ho tak zželelo, že mě přemluvily, abych ho nechala odnést mi aspoň tašku z nádraží. Tak jsem ho párkrát nechala a postupně jsem začala chápat, že nikdo jiný než tenhle Francouz mě stejně neustojí,“ vzpomíná Tereza na svůj osudový vztah.

Ale v jednom nikdy neustoupil: odmítal svou vyvolenou vyzvedávat před střední školou. Asi měl pocit, že by mu už chyběl jen pytlík bonbonů…

Francouz a Blondýna, jak si doma říkají, jsou spolu dodnes, už devatenáct let.

Po maturitě Tereza začala studovat obor taneční pedagogika na pražské Akademii múzických umění, ale chtěla do světa, na scénu… A tak přemluvila svého Francouze, aby ji vzal do Paříže, kde se věnovala současnému tanci.

„Myslela jsem, že mi udělá prázdniny v Paříži: pronajme byt a naplní ledničku, zatímco já budu tančit. Ale úplně to nevyšlo, trval na tom, že si studia zaplatím sama. Jen místo abych si přivydělávala v McDonaldu, přihlásil mě na konkurz do Moulin Rouge,“ vypráví.

Tereze se do kabaretu moc nechtělo. Taková velká umělkyně a měla by vyhazovat nohy při kankánu? S konkurzem si tedy hlavu nelámala.

„Šla jsem tam odhodlaná dokázat, že tohle fakt nepůjde. Ale jak už to bývá, když se o něco moc nesnažíte, většinou to vyjde. Takže jsem odtančila, a oni řekli, že fakt jo…“

Přijetí nejspíš napomohl i fakt, že pocházela z České republiky. Vedení kabaretu se totiž snaží mít v ansámblu tanečnice z co nejvíce zemí a Češku ještě v souboru neměli.

Do té doby velká umělkyně měla vystupovat na scéně kabaretu – a rovnou nahoře bez. Tehdy už věděla, že jde o prestižní místo.

„Když vás do Moulin Rouge vezmou, tak napřed do řad kankánových tanečnic. Tam si otestují, jestli to přežijete. Pokud ano, až potom se dostanete do řad nudes, tanečnic, které tancují nahoře bez,“ vysvětluje.

Na to místo se pečlivě vybírá, nudes musejí být vysoké okolo 175 až 180 centimetrů a mít malá, pevná prsa. Jde nejen o prestižní post, ale také o daleko větší taneční záběr.

„Jsem tanečnice a tělo – ať oblečené, nebo svlečené – vnímám jako pracovní nástroj. V Moulin Rouge jsou prsa v zákulisí prostě všude. Na scéně je to zase úplně jiné. Poprsí dokresluje tradiční kostým, který spolu s vypracovaným tělem vytváří dokonalý estetický celek. Tanečnice je vlastně takové malé umělecké dílo. Je to všechno jiné, jen ne vulgární. Jde o pařížský kýč, který se stal za ta léta uměním,“ popisuje.

„Takže nahoře bez jsem vůbec neřešila – na rozdíl od toho, jestli se vejdu na scénu s obrovským výpravným finálovým kostýmem nebo jestli se do někoho zaseknu a budou nás muset vytáhnout ze scény všechny,“ vzpomíná.

Nahotu začala řešit až daleko později, když věděla, že o ní bude pořad v televizi. „Dceru jsem tehdy poslala spát. A ona potom druhý den přiběhla ze školy a říká: Mami, okamžitě mi to pusť, ty seš úplně nemožná! Celá třída viděla tvoje kozy a mě jste poslali do postele!“

První den v nové práci je vždy stresující. Ale jen málokdy tak, jako byl pro Terezu první den v Moulin Rouge. Už jen samotné zkoušení před vystoupením bylo nezvyklé.

„Jako profesionální tanečnice jsem byla zvyklá na plynulé, inteligentně navazující a organicky do sebe zapadající pohyby, a teď kabaret: dva přískoky doleva, půlotočka doprava, výkop… Vycvičená pohybová paměť mi byla na nic. Připadala jsem si jako retard, taneční kapitánka na mě koukala, jestli to vůbec půjde,“ popisuje krušné začátky.

Samotné první vystoupení bylo ještě horší: „Naskakovala jsem do rozjetého vlaku, nikdo kvůli mně neorganizoval generálku. Nazkoušeli se mnou číslo na sále, dvakrát mě postavili na prázdnou scénu a jelo se naostro. Nemůžete nikoho najít, netušíte, ze kterých šál vybíháte… Sice víte, že tenhle pohyb děláte s Galinou a tamten pohyb s Delene, jenomže ty na prázdné scéně nebyly. A když při vystoupení najednou vybíhá na scénu padesát holek, všechny mají stejné blonďaté příčesky a stejné stříbrné kšiltovky, hledejte mezi nimi Galinu a Delene… V tu chvíli jsem byla úplně tuhá.“

Naštěstí jí pomohli lidé v zákulisí. Zatímco spousta tanečnic žije ve svých jazykových komunitách a francouzsky umí jenom pár slov, Tereza se domluvila. A tím si získala pomoc oblékačů, oblékaček a techniků v zázemí. Mezi nimi si našla i přátele – na rozdíl od kolegyní tanečnic.

Moulin Rouge totiž rozhodně nebyla jedna velká rodina. Kolos sdružující tanečnice z celého světa prostor pro přátelství neposkytoval. Povrchní vztahy mezi holkami charakterizovala rivalita, všechny chtěly do předních řad…

Tereze pomohly přežít vytrvalost a disciplína: „Zarputilost se neodkládá, ta je vrozená. Takže i když se ráno probudíte unavená, tak prostě nahodíte rtěnku a výraz nadšení – a jdete rozpískávat ostatní pionýry…“

Tolik ženských pohromadě, to nemůže normálně fungovat. Je jasné, že dojde i na naschvály. „Když se uvolní místo sólistky, vzniká samozřejmě velké napětí. Někdo má vždycky stoprocentní očekávání, že to bude on, a pak je zklamaný. Ale problémy nastávají v komunikaci, nikoli ve fyzických projevech – do krve to není,“ tvrdí Tereza.

Po chvilce však dodá: „No… sem tam někdo letí z těch železných schodů, co pamatují Toulouse-Lautreca. Ale říká se tomu, že uklouzly…“

Tanečnice, jejichž životním cílem je dostat se do Moulin Rouge, drží pospolu. Zajdou na časný oběd, potom do posilovny nebo na jógu, chvilku nakupují, odpoledne si zdřímnou a večer jdou do Mlýna.

Do téhle komunity Tereza nikdy nezapadla. „Celý den jsem sebou házela po podlaze při zkoušení současných tanečních choreografií, odpoledne zamazala modřiny tělovým make-upem, nadopovala se medvídky Haribo a šla na plac,“ vypráví.

Navíc zastupovala mezi nudes tanečnice, které ten večer chyběly, takže musela umět úplně všechny role v představení: nastupovala na schodech, pod schody, zleva i zprava, pokaždé v jiném kostýmu.

Každý večer proběhnou v Moulin Rouge dvě představení. První začíná v sedm hodin večeří, druhé hodinu před půlnocí sklenkou šampaňského. Účinkující se za večer převléknou do dvanácti kostýmů a v patřičném tempu vyběhnou a seběhnou schody, celkem čtyřiadvacetkrát.

V poklusu jsou úplně všichni, i zákulisí, scéna, číšníci. Za dvacet minut mezi představeními ze sálu dostanou okolo osmi set lidí a stejný počet tam znovu usadí, stihnou sklidit ze stolu, vyměnit ubrusy, znovu prostřít…

V napětí probíhá každé představení. Převlek z kostýmu do kostýmu je spočítaný na sekundy, na bloudění v zákulisí nezbývá čas.

„Bála jsem se celé tři roky,“ přiznává Tereza. „Stačí, že něco nevyjde, už slyšíte odpočet – pět, šest, sedm, osm – a víte, že nejste tam, kde byste měla být. Nebo stačí, když se vám zadrhne zip u bot… V tu chvíli křičíte, že jste bloklá, a celá formace se musí předělat.“

Drobné úrazy jsou na denním pořádku. „Konstrukcí finálového kostýmu, co máte na sobě, se můžete zaháknout do vrchní scény, která se nad vámi zvedá. V tu chvíli se z ní musíte vypnout a odběhnout, bezpečnostní pojistka neexistuje. Nebo se někomu rozsypou perly, na kterých můžete uklouznout, takže všichni ztuhnou a tančí jen na půl nohy, aby se něco nestalo,“ popisuje tanečnice.

„Když jsem ve Mlýně skončila, žili jsme ještě tři roky v Paříži, než jsme se vrátili do Čech. A celou tu dobu jsem měla problém vystoupit z metra před Moulin Rouge, zvedalo mi to tep. Až po několika letech jsem dokázala ocenit, co na tom bylo dobré.“

Do komunity „stálých“ děvčat Tereza nezapadla, na kolegyně z Východu však má dobré vzpomínky. Tanečnice z Ruska, Ukrajiny, Běloruska či Polska si mezi sebou rozuměly víc, slovanská vzájemnost fungovala. Tělo však nevydrželo.

Bylo jí dvacet a zvládala pořádný zápřah. Studovala tanec zároveň v Praze a Paříži, spolupracovala na tanečních uměleckých projektech, po večerech tančila v kabaretu… Není divu, že kyčle selhaly. Ve čtyřiadvaceti za sebou měla operaci obou kloubů a nakonec musela podstoupit totální endoprotézu levé kyčle. Pro profesionální tanečnici katastrofa.

A právě tehdy narazila na bikram jógu. Díky ní stála tři měsíce po operaci zase na pódiu. A uvědomila si, že přišla na něco stejně intenzivního jako prožitek ze scény.

„Moulin Rouge je o tom, že výkonem na scéně zprostředkováváte někomu estetický a emoční zážitek. Bikram jóga mi umožňuje pozorovat transformaci lidí. Z klientů se stávají mí nejlepší přátelé a mám pocit zadostiučinění, že je to ta správná cesta,“ říká.

Dnes je maminkou dvou dcer a certifikovanou lektorkou bikram jógy. Provozuje v Praze jógová studia a její život nabral úplně jiný směr. Po Moulin Rouge se jí rozhodně nestýská.

Ještě stále si však pamatuje, jak duní desky, po kterých se přebíhá z jedné strany zákulisí na druhou. Jaká atmosféra vládne v šatně, kde holky chodí nahoře bez. Jak pižmově voní malí poníci, kteří v představení vystupují… „To všechno se do vás vryje, dostanete to pod kůži,“ přiznává.

Teď už tančí jen pro radost. Moulin Rouge bere skoro jako minulý život, díky kterému se v tom současném posunula někam dál.

„Občas se mi o Mlýně zdá. Ale není v tom radost, dokonce ani stesk. Jen noční můry. Zdává se mi, že běžím přes vrátnici a slyším – Prologue dans quinze minute! Začátek za patnáct minut! A přitom vím, že nemám šanci za čtvrt hodiny dát dohromady kostýmy a naučit se choreografii… Nebo se mi zdá, že slyším odpočet a jsem ještě bez kostýmu v šatně, takže to bude hroznej průšvih. Nebo že jdu na scénu nahá a ostatní jsou v peří…“

Ale jinak už stresy z Mlýna netrpí: „Když jsem tam byla naposledy před pěti lety na představení s dcerou, lezly jí oči ven z hlavy – a já měla krásný pocit: tak téhle obrovské show jsem byla součástí.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: