Článek
U Hrdličků, jak zní její rodné příjmení, zpívali odjakživa všichni, rádi a dobře. „I můj strýc, světící biskup olomoucký Josef Hrdlička, je nadaný muzikant, klavírista, varhaník a taky zpívá,“ vysvětluje.
Do dětských sborů nastoupila už jako školačka, pak zamířila na konzervatoř a po ní na JAMU. Po ukončení studií se stala sólistkou Mozartovy opery v Praze, brněnského Divadla Reduta a Janáčkovy opery v Brně, zároveň učila nové naděje na konzervatoři. Dařilo se jí v práci i osobním životě, vdala se, porodila dítě…
„A pak to začalo v manželství skřípat. Nedohodli jsme se na ničem, včetně péče o dceru,“ rekapituluje ve stručnosti zásadní zlom ve svém životě.
Složitý rozchod, rozvod. Tehdy intenzivně pocítila potřebu zkusit začít někde znovu, jinde, nejlépe v cizině. Volba padla na Francii, kde měla přátele. Ač francouzsky téměř nemluvila, jednoho dne vyrazila směr Bordeaux. Věděla, že práci tam sežene, že milovaný zpěv ji dokáže – alespoň v začátcích – uživit.
„Psal se rok 1996, bylo mi 33. Zpočátku jsem tam mluvila anglicky,“ vypráví.
Nový začátek
Odcházela téměř bez peněz. Manžel jejich společná konta zablokoval. Neumožňoval jí ani vídat se s dcerou. V Brně ji tak nic nedrželo. „Tyhle vzpomínky stále bolí a nepřebolí asi nikdy. Lepší je se k nim nevracet,“ podotýká.
V Bordeaux se ocitla v pozici opravdové cizinky: „Střední Evropa je pro mnohé Francouze stále velmi daleko. Spíš znají Afriku než náš region.“
Doplní, že i proto se místním stále plete Česko s Čečenskem, Slovensko se Slovinskem, a ani u měst typu Praha si průměrný obyvatel Bordeaux není jistý, zda leží na starém kontinentu…
„Vysvětlovala jsem, odkud jsem, a stále to dělávám. Jedním z pojítek mezi námi může být kultura,“ nepochybuje.
V podobné osvětě jí vydatně napomáhá její pracovní nástroj: barevný soprán. Před více než čtvrt stoletím jí ve Francii pomohl postavit se znovu na vlastní nohy. Šla krůček po krůčku. Našla si bydlení, zpívala a znovu také začala zpěv vyučovat.
Nepochybuje totiž také o tom, že každý, kdo něco umí, by měl zkušenosti předávat dál, jiným: „Alespoň mne to naplňuje. Jako pedagožka mohu sledovat, jak hudba lidi otvírá, posouvá je dál.“
Z katedrály ke Spartě
Francouzské prostředí označuje za obohacující. Umění tam má ve společnosti pevné postavení. Fungují různé granty, jimiž stát i města umělce aktivně podporují.
Ovšem dosáhnout na ně podle ní snadné není: „Každý člověk na volné noze ví, že práce přichází ve vlnách. Musíte se naučit šetřit v bohatých časech, protože víte, že přijdou i ty nuznější. Je to nahoru dolů.“
Hudbě se věnuje celý život. Nepochybuje tak o tom, že dokáže lidi spojovat.
Aby se v konkurenci odlišila, vsadila ve francouzském prostředí také na českou hudbu. Nechybí v ní ani Antonín Dvořák, po němž rovněž pojmenovala také jedno ze svých alb: Stella Marisova – rodačka ze země Antonína Dvořáka. Ostatně ve Francii ji s ním někdy spojují, neboť zpočátku tam používala své původní příjmení, jež vyvdala, Dvořáčková…
Kontakt s vlastí, která jí v Bordeaux chyběla, se snažila udržet i jinak. V roce 1998 založila francouzsko-českou asociaci v Akvitánii. Záhy měla osmdesát členů, většinou Stelliných známých a přátel. Společně pořádají mimo jiné koncerty vážné, lidové i jazzové hudby. Jako milovnice starých časů pro ně hledá i netradiční prostředí.
„Mám ráda duchovní prostory, kostely, opatství, kde se tóny nádherně rozléhají,“ podotkne a se smíchem zavzpomíná na jednu z největších akcí, již asociace organizovala. Od umění měla ovšem pořádně daleko: šlo totiž o fotbal, konkrétně o zápas Bordeaux versus Sparta Praha v roce 1999.
Mikuláše mají rádi i Francouzi
„O fotbal jsem se nikdy nezajímala, narychlo jsem si tak zjišťovala, kdo je kdo a kdo do Bordeaux dorazí. Pak jsem tým šla oficiálně vítat,“ směje se. Čechů, kteří do města dorazili, bylo několik set. Vedle letadla s fotbalisty přistála na tamním letišti také další dvě s fanoušky. Utkání se vydařilo. Sparta Praha ostudu neudělala, uhrála venku ceněnou remízu. „Všichni byli spokojení,“ hodnotí paní Stella. Od té doby šla na fotbal pouze jednou, na utkání Monaka, které podle ní tak dobré jako Pražané nebylo.
Následně se asociace zaměřila pouze na kulturu. Výletu do sportovních sfér ale její zakladatelka rozhodně nelituje. Sparta přilákala k organizaci vítanou pozornost, včetně té politické, diplomatické. Kontakty, které navázala kvůli fotbalu, se jí proto dodnes hodí.
„V příštím roce připravujeme projekt In Vino Veritas, setkaní moravské kultury s vinným krajem kolem Bordeaux,“ zmiňuje.
„Asociace se snaží ukázat, že Česko má Francii co nabídnout. K čemuž patří nejen naše krásná hudba,“ uvažuje s tím, že k dalším oblíbeným aktivitám patří tradiční oslavy českých svátků. V tomto ohledu bývá velký zájem o Mikuláše a vánoční koncert, kam chodívají zpravidla potomci krajanů žijících na jihu Francie, ale i Francouzi.
Neduchovní Komenský
I letos s jejich organizací paní Stella počítá, tedy pokud to pandemie dovolí. Prosinec je přece jen „daleko“. Poněkud jistější si je naopak akcemi kolem 180. narozenin Antonína Dvořáka. Věnuje mu právě tento podzim. Vrcholem aktivit bude koncert komorní hudby.
Zajímavé je, že podobně zviditelnit Jana Ámose Komenského nebylo tak jednoduché – připomenutí Učitele národů uspořádal spolek v červnu v Bordeaux, vyžádalo si ale kompromisy. „Francie je laická. Společnost je velmi multikulturní, v rámci zachování rovnováhy se jakékoli zmínky o náboženství potlačují. Vše, co je duchovní, je tam téměř tabu. Komenského texty se proto upravovaly.“
Zásahy do textů ji nepřekvapují. Chápe je. Upřesní, že různorodost: kulturní, náboženská, národnostní, k Francii dávno patří. A je typická i pro české emigranty, kterým poskytla ve 20. století nový domov: „Jiní lidé odcházeli mezi válkami, další po 2. světové válce, odlišní po roce 1948, 1968 či po sametové revoluci. Ne vždy se tak dokázali, dokážou shodnout.“
Francouzsko-česká asociace v Akvitánii má několik desítek členů.
Za sjednocující faktor českých vystěhovalců pak považuje právě oslavy českých svátků, lidové tradice a folklor.
Hledání českých kořenů
K tomu, aby jejich děti nezapomínaly na své kořeny, slouží rovněž lekce češtiny, jež asociace nabízí. Chodí do nich i partneři Čechů a Češek, kteří si chtějí mateřštinu svých protějšků osvojit.
Patří k nim také manžel paní Stelly, William. Díky němu získala před lety nové jméno Sirben. Dohromady je dala – jak jinak – láska k hudbě a také sympatie k Česku. „Kdysi žil s rodiči v Alsasku, někdo mu pak řekl, že Česko se mu hodně podobá. Tak se začal česky učit dřív, než mě potkal,“ vysvětluje.
S češtinou asociace navíc pomáhá i těm Francouzům s českými kořeny, jejichž (pra)rodiče si z různých důvodů přáli, aby na ně zapomněli. „Pro ně nejčastěji vyhledáváme vazby na původní domovinu. S odstupem let chtějí poznat, odkud jejich rodiny vzešly. Překládáme tak pro ně nejrůznější dokumenty, aby mohli doplnit rodokmeny,“ pokračuje.
Podobné aktivity jdou, díky digitalizaci, naštěstí realizovat často tzv. online. „Pandemie zasáhla všechny. Omezila mé pracovní aktivity, chod asociace. Před ní to bylo určitě jednodušší. Kdykoli jsem chtěla, potřebovala, mohla jsem do Česka zaletět,“ podotýká.
Milovaný odstup
Do budoucna si tak hlavně přeje, aby se už nic plošně nezavíralo. Tohle přání má, i co se týče soukromého života. V Brně žije její dcera a čtyřletý vnuk.
„Vše se snad urovnalo… Já jsem ale dávno doma v Bordeaux. Mám tam práci, muže, přátele a známé. Miluju tam taky svůj nadhled: odstup ve vztahu ke své vlasti. Hodně věcí, které se tu dějí, jsem schopná neřešit.”