Spisovatelka Luisa Nováková: Pohádka je opečovávaný žánr

Filmová pohádka má u nás dlouholetou tradici. Domnívám se, že na jejím počátku sehrála svoji roli Pyšná princezna (1952), kterou dnes někteří chápeme jako ideologicky poznamenanou, ale v dobovém kontextu působila vedle budovatelských a propagandistických filmů jako zjevení. Jako film, na který mohl jít každý, jak líčí pamětníci. Hezky se usadila v našem povědomí a možná otevřela cestu dalším filmovým pohádkám.

Není to ale jen věc filmu. V naší kultuře má mimořádné postavení už od 19. století, od Němcové, Erbena a dalších. Tehdejší národní emancipace našla oporu i ve folkloru a pohádka v tom sehrála velice důležitou roli.

Později se o ní začalo debatovat odborně ve vztahu k dětem a v určitých obdobích se dokonce stala zástupným žánrem při debatách o celé literatuře pro děti. Probíhaly ohnivé boje, spory o pohádku. I díky tomu si získala výsadní postavení, je to opečovávaný žánr, důležitá součást národní kultury.

Napadá mě možná ještě jeden důvod. Nejsme ve skutečnosti zase tak epický národ. Ne že bychom neměli výborné prozaiky, ale mnohé nejlepší prózy, dokonce romány české literatury jsou do značné míry zároveň básněmi, podívejte se třeba na Kámen a bolest Karla Schulze, jeden z největších románů 20. století.

I do velkých epických děl máme tendenci „vpouštět“ poezii. Jsme země básníků, bez nadsázky, a pohádka je především poezie. Možná i proto odpovídá naší národní povaze.

Nikdy jsem se jich na to neptala, ale co vím, není tam tak důležitá jako u nás. Stačí zajít do knihkupectví a můžeme vidět, že pohádkových knížek, zvlášť těch původních polských, tam tolik není. A co se týče televize, také nejsou tolik časté.

Tradiční pohádkové postavy jsou přirozeně pořád v módě. Když se podíváme na autorské pohádky, stále s nimi mnozí spisovatelé rádi pracují, inovují je. Postavy proměňují, přidávají nové vlastnosti, pevné často zůstávají pouze základní principy. Jde pak jen o to, jak se s postavami pracuje.

Spisovatelé mohou využívat tradiční pohádkový časoprostor, takhle to dělá třeba Karel Šiktanc, mohou jít humornou cestou, jako to udělali už bratři Čapkové, později například Alois Mikulka. Mezi básní, prózou a hrou se pohybují texty Petra Nikla.

Pokud mluvíme o základních principech, ty zůstávají zachované. Zlo zůstává zlem a dobro dobrem. Skoro mám pocit, že pokud by zachovány nebyly, už bychom text ani nemohli identifikovat jako pohádku, natož pro děti.

Schémata v moderní pohádce mohou stejně zůstat, jako být porušena. Do pohádek mohou vstupovat i prvky jiných žánrů, dobrodružné literatury, detektivky, příběhové prózy… Ale když píšeme pohádku, její základní principy zachovány být musejí.

U některých spisovatelů to může být přirozený vývoj, protože když píšou autorskou pohádku, promítají do ní svoje názory a pohledy na svět. Jiní se třeba snaží přizpůsobit době a dobovým tendencím. To druhé není právě umělecký přístup a myslím, že na výsledku musí být vidět.

Pokud se rozhodneme vytvořit postavu aktivní princezny, měla by mít logiku. Mám pocit, že někdy se genderové vyváženosti dosahuje velmi primitivními prostředky.

Z mládence je nešika a princezna zvládne úplně všechno včetně ohánění mečem. Nevidím problém v tom, že děvče je živější a aktivnější než v lidové pohádce, ale jde o to, jestli změny vycházejí z autorské nutnosti, nebo z nějakého společenského zadání.

Zrovna Perníková chaloupka nebo Karkulka patří k hrstce pohádek, které byly určeny pro děti, většina však ne. Samozřejmě se vždycky počítalo s tím, že je někde na peci budou poslouchat. Lidové pohádky však nebyly až na výjimky brány jako něco, co by se mělo dětem přizpůsobovat.

Když jim dnes předkládáme nové příběhy, musíme zvážit, jestli jsou drastické momenty ústrojné, jestli mají smysl. To se týká převyprávění pohádek lidových i pohádek autorských. Jak by to rozhodně být nemělo, můžeme vidět v některých nekvalitních animovaných seriálech, kdy se ze smrti, střílení, bojů dělá zjednodušená zábava a smrt přestává být smrtí, stává se zvrácenou hrou.

V lidové pohádce nikdy smrt smrtí být nepřestala, hrála důležitou roli, vždy byla vnímána velmi vážně.

U bratří Grimmů se jedná o posbírané lidové pohádky a ty dobré konce zpravidla mají, zvláště pokud mluvíme o jádru žánru, tedy pohádce kouzelné. O Grimmech se sice často mluví v souvislosti s drastickými motivy, ale asi jsme už zapomněli například na Boženu Němcovou a její Národní báchorky a pověsti. Ani ona se drastickým motivům nevyhýbá.

V Andersenově případě, což jsou pohádky autorské, často narazíme na špatný konec, který pro lidovou pohádku typický není. Ale podle mého názoru je v něm vždycky přítomná perspektiva naděje.

Najdeme i pohádky, které působí téměř bezvýchodně, třeba ty od Oscara Wilda. Domnívám se ale, že jeho texty pro děti nejsou, byť jim jsou předkládány.

Ano, ale má to svůj smysl. Broučci jsou podobenství o člověku. Jan Karafiát byl evangelický kněz a chtěl mít v příběhu zachycen celý život, i se smrtí, z pohledu věřícího křesťana. Křesťanský pohled je pro vnímání Broučků zásadní.

Nedělá to sama, dělají to i někteří spisovatelé a já říkám, proč ne. Nevím, co by na to řekl dětský psycholog, ti ve své práci využívají pohádku jinak, ale to už bychom nebyli v literatuře.

Osobně drastické motivy a špatné konce nepotřebuji. To ale samozřejmě neznamená, že pohádky okleštíme a budeme přepisovat Andersenovu Malou mořskou vílu.

Na všech možných. Samozřejmě i na klasice, Němcové a Erbenovi. Toho jsem měla zvlášť ráda a pamatuju si, že když jsem bývala nemocná, poslouchala jsem jeho pohádky z vinylových desek v podání Karla Högera.

K tomu se přirozeně přidávaly pohádky mojí maminky, spisovatelky – pohádkářky a básnířky. Brzy jsem se dostala k autorským pohádkám nejrůznějšího typu, napadá mě třeba Pipi Dlouhá punčocha.

V poslední dvou třech letech žádný objev ve smyslu čehosi nečekaného nemám. Na scéně jsou mnozí autoři, kterých si vážím, samozřejmě i čeští. Mám hodně ráda básně Radka Malého, stejně tak pohádky Karla Šiktance, to jsme ale už v 90. letech minulého století. Těší mě knížky Petra Nikla. A dalo by se dlouho pokračovat.

Určitě se knížky s takovým potenciálem najdou. Kdybych měla jmenovat příklady, byla by to zase stejná jména. Ale nejmenuji ráda, vždycky se někomu ukřivdí, na někoho se neprávem zapomene.

Z překladů, které se k nám dostaly s velkým zpožděním, mě zaujaly texty Rosemary Sutcliffové, česky vyšly mimo jiné tři její historické romány, například Orel Deváté legie.

Co se nakonec opravdu stane klasikou, je těžké říct. Když vedu seminář současné literatury pro děti a mládež, snažím se zapojovat nejnovější knížky a zastavujeme se u známých jmen, která bychom neměli minout, na která si všichni musíme udělat názor, třeba u Pavla Šruta.

Pokud to jsou knížky, které děti nekazí, a takových je pořád většina, rozhodně platí, že je lepší, když děti vůbec něco čtou. Dřív byli učitelé přísnější.

Zažila jsem ve škole, že mayovka jako kniha na referát neprošla, byla označena za brak. To nepovažuji za dobrý úhel pohledu. Dneska bychom mnohdy byli rádi, kdyby děti Karla Maye četly.

Odpovídá Adam Pýcha, marketingový ředitel prodejny Knihy Dobrovský

V posledních letech sledujeme trend, kdy se knihy pro nejmenší stávají stále více interaktivními. Nemusí jít nutně o zapojení elektroniky, ale zvětšují se formáty, přidává se na herních mechanismech a neustále se hledají nové kreativní cesty, jak oslovit nejen malého čtenáře, ale i jeho rodiče.

Mnoho dětských knížek lze označit téměř za umělecká díla. Jazykově jsou střídmá, ale vizuálně uchvacující.

Samostatnou kapitolou jsou knížky z kategorie young adult literatury (pro tzv. mladé dospělé – pozn. red.). Zde je téměř pravidlem, že se jedná o série. Často pracují s fantasy motivy, sci-fi tematikou, ale nevyhýbají se ani tématu sexuální orientace či obecněji komplikovanosti dospívání.

Přicházejí také tituly, které svým obsahem dětské nejsou, jako sbírka poezie Mléko a med, ale mezi čtenáři zhruba od 12 let věku vzbuzují obrovský zájem. Kupříkladu tento titul patří mezi jeden z nejprodávanějších za poslední rok a struktura zákazníků, které oslovil, čítá minimálně dvě generace.

Skvělé prodeje mají i knižní klasiky z pera Karla Čapka, Karla Jaromíra Erbena a dalších literárních hvězd minulosti. Jejich prodeje jsou konstantní a často nás velmi pozitivně překvapí.

50. a 60. léta: Pohádky K. J. Erbena a Boženy Němcové, Staré pověsti české Aloise Jiráska, Ferda Mravenec Ondřeje Sekory. Poprvé vychází Honzíkova cesta Bohumila Říhy a záhy se stává povinnou četbou.

70. léta: Příliv nových autorů, k nejoblíbenějším patří Václav Čtvrtek a jeho Rumcajs či Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky, dále třeba Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky.

80. léta: Popularitu si získávají Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové, které patří k nejčtenějším i dnes. Dále básnická sbírka Jiřího Žáčka Aprílová škola, Malý princ, Mach a Šebestová, Bořík a spol. Dnes je dětem kupují rodiče, kteří na nich sami vyrostli.

90. léta: Do literatury vstupuje Krteček a další postavičky, jejichž úspěch podpořily večerníčky – Amálka nebo Maková panenka. Oblibě se těší čtrnáctidílný cyklus Dějiny v obrazech, mapující československou historii.

Po roce 2000: Harry Potter je fenoménem dodnes a prodalo se ho už přes dva miliony výtisků, k tomu různé doprovodné tituly. Ke stále oblíbeným klasikám, jako jsou Krteček, Mach a Šebestová nebo díla Jiřího Žáčka, se nově řadí příběhy Ivony Březinové nebo Ivany Peroutkové.

Trendem je vzrůstající obliba velkoformátových, bohatě ilustrovaných populárně naučných knih, například Animalium.

Asi nejžádanější populárně naučnou knihou všech dob je kultovní Rozum do kapsy. Poprvé vyšel v roce 1964, zatím naposledy před devíti lety. Součet všech vydání činí více než 850 000 kusů.

Může se vám hodit na Zboží: