Spisovatelka Kateřina Tučková: Zlomily to bohyně

„Zlomem byl rok 2012, kdy vyšly Žítkovské bohyně,“ říká Tučková. Kniha přináší příběhy o vědmách z Bílých Karpat s výjimečným nadáním léčit, měnit počasí, pomáhat v lásce i ji ničit. Je přeložená do dvanácti jazyků, nově vychází v arabštině.

Nasbírané poznatky Tučková prolíná s odžitím příběhů, o nichž píše. Bohyně ji tak přivedly do žítkovských chalup. Kvůli Gertě prošla s kočárkem trasu z Brna do Pohořelic, kudy odcházelo koncem května 1945 dvacet tisíc Němců. Ona svou literární hrdinku mezi ně umístila. „Někteří mi za téma spílali. Ale já jim na čteních říkám: přečtěte si knihu a pak suďte. Vždyť já přece vím, že předválečná léta, německou okupaci a odsun oddělit nelze, a tak o tom i píšu,“ konstatuje.

Čtenáři a kritici ji - zdá se - vyslyšeli a čtou. V Česku se Gerty prodalo skoro 50 000 výtisků, Žítkovských bohyň přes 100 000. Na kdysi izolované Kopanice míří o víkendech davy.

Vůbec ji doma nemám. Hostům tak čaj nabízím nějak automaticky. Piju ho i při psaní a kolikrát se mi u tvůrčích desetihodinovek stane, že zapomenu i jíst, a čaj je pak někdy moje jediná strava. Prožívala jsem u něj strasti Gerty, příběhy bohyň, románové bouřky… Že mám hlad, mi často připomene až muž, který večer přijde domů a něco k snědku přinese.

Psávala jsem si deníky, s kamarádkami na základce jsme dávaly dohromady dětské dobrodružné příběhy. Ve třinácti letech jsem si pak sama pro sebe dokončila knížku Anna ze Zeleného domu od Lucy Maud Montgomeryové. Měla jen tři díly a já toužila po čtvrtém. Vše jsem svázala do knížky, kterou jsem si i ilustrovala. Dala jsem si záležet.

To jste mě pobavila. Já kreslím maximálně na pohlednice z dovolené… Neměla jsem nikdy ambice být výtvarnicí, ale umění mě zajímalo, tak jsem po střední šla na vysokou studovat kunsthistorii.

Jasně, šly jsme tehdy s mámou na klasickou disneyovku. Tuším, že na Sněhurku a sedm trpaslíků. Líbila se mi. Z celého kina ale nejvíc plakala moje maminka.

Ne. V Brně. Kuřim tehdy býval (K. T. mluví o Kuřimi v mužském rodě, stejně jako všichni, kdo tam žijí. Správně je ta Kuřim - pozn. red.) dělnické městečko. Nebylo v něm kino, divadlo, vlastně žádná kultura. Ale dětem se tam žilo docela dobře i bez ní. Pamatuju si, že jsme byli pořád někde venku. Když jsem ovšem pak nastoupila na brněnské gymnázium na tř. Kpt. Jaroše, zažila jsem doslova kulturní šok, který formoval celý můj další život.

Tam jsem žila do šesti let. Je to část dětství prožitého v těsném sepětí s venkovským životem. Měli jsme pole, okopávali řepu. S mámou jsem chodívala do kravína, kde dojila krávy, stejně jako ostatní moutnické ženy. Ty se po normální práci ještě staraly o rodiny a hospodářství, zato muži tehdy většinou vysedávali v hospodě Morava. Nebo alespoň můj otec. A v neděli se šlo do kostela, Moutnici se ostatně říkávalo Malý Vatikán.

Promiňte, nechci o tom mluvit. Je to uzavřené. Jednou za rok se na jeho hrobě zastavím, ale kytku nenesu.

Loni v říjnu jsem tam měla autorské čtení a byla jsem překvapená, jak místo, které mám zafixované jako místo rodinné tragédie, hezky a aktivně žije. Pořádají se tam kulturní a společenské akce, sousedé se na sebe usmívají a ta hospoda Morava, mimochodem architektonicky dost odporná stavba, je zbouraná.

Rytmus života najednou běžel jinak. Z ryzí vesnice jsem se ocitla v dělnickém městečku, kde všechno řídilo houkání Tosky (továrna na stroje TOS Kuřim - pozn. red.). Poprvé se houkalo na šestou, kdy se půl Kuřimi, což byly stovky v Tosce zaměstnaných lidí, hrnulo do fabriky, v půl třetí se houkalo znovu a ty davy zase vycházely ven. Šlo se pro děti, nakupovat, domů. I náš život běžel podle sirén. Také máma pracovala v Tosce a můj táta - ten nevlastní, který mi dal krásné dětství - je tam zaměstnaný dodnes.

Brno je moje srdeční záležitost. Hned jak jsem nastoupila na gymnázium, věděla jsem, že tam chci žít. Otevřel se přede mnou úžasný svět umění, divadla, kina, výstav. Proto jsem šla po maturitě na vysokou studovat dějiny umění a češtinu a literaturu.

Cítím se jako Středoevropanka, úžeji Moravanka, proto mě zajímají dějiny tohoto regionu a v něm také nacházím příběhy, které mě láká zpracovat beletristicky. Hledám nedořešené kauzy, o nichž se moc neví a já jim mohu přijít na kloub, vysvětlit si je. Musí být nosné, protože s nimi žiju v průměru tři roky. Tak dlouho většinou píšu knihu. Dívám se na vybranou problematiku ze všech stran, čtu si o ní, chodím dohledávat věci do knihoven a archívů, mluvím s pamětníky…

Ten kamarád je historik a etnolog David Kovařík. Seznámila jsem se s ním při práci na románu o Gertě. Pomáhal mi s faktografickou stránkou knihy. Při jejím psaní jsem samozřejmě řešila, jakým způsobem vstoupit do dodnes živého a hodně politického tématu vyhnání Němců z poválečného Československa.

Chtěla jsem být hlavně přesná, i když šlo o beletrii. Jinak ty konzultace skutečně probíhaly u piva. Po dopsání Gerty jsem hledala další téma. Bylo mi kolem třiceti a chtěla jsem se vrátit psaním ke kořenům, vesnici, folklóru, najít vhodný ženský příběh. David nad tím chvíli dumal a pak řekl: zjisti si něco o žítkovských bohyních, to tě bude zajímat. Měl pravdu.

Měla jsem štěstí na otevřené vypravěče. Při sbírání faktů jsem obcházela chalupy a vyptávala se. Hodně mi pomohlo, že se mě hned na začátku ujala místní paní učitelka, která tam znala kdekoho. Často mě pak uváděla do chalup se slovy: řekni tady Kačence, co víš o té a té bohyni, jak léčila vašeho strejdu… A pak toho také hodně vydaly archívy a knihy pátera Hofera a pana Jiřího Jilíka.

Většina místních dobře. Vytvořila jsem si ke Kopanicím silný vztah, a přestože se ne všichni tamní obyvatelé ztotožňují s mou interpretací kraje a některých minulých událostí v knize, vidí, že můj přístup k tomu koutu republiky je upřímný.

Stala se cílem literárního turismu. Občas mi ze Žítkové zavolají nebo napíšou: přijel autobus Pražáků, Londýňané, turisté z Austrálie! Hodně chodí do krásně zachovalé chaloupky poslední bohyně Irmy Gabrhelové. Je od ní výjimečný výhled. Ale chápu, že někomu z místních takový zájem o kdysi tichý region vadí. Vydání mého románu jim částečně vzalo klid. Zejména o víkendech se v kopcích potulují lidé a ptají se na bohyně. Ale možná to tak mělo být - o bohyních se kdysi říkávalo všelicos, často se o nich nemluvilo hezky. Tak teď to vracejí a dávají o sobě i po smrti poslední z nich důrazně znát.

Částečně to bylo přirozené, částečně zabrala propaganda. Lékařská péče se stala dostupnější, do zcela odříznutých Kopanic dorazila civilizace. Od 50. let tam jednou týdně zajížděl doktor, v 60. letech do Žítkové začal jezdit autobus, natáhly se elektrické dráty. Bylinky nahradily prášky. Učení bohyní zastarávalo. Jejich dcery a vnučky viděly navíc při cestách za prací do Uherského Brodu, že se jinde žije líp, a neměly zájem moudrosti předkyň přebírat. A propaganda socialistické medicíny a hanění alternativní léčby dokonaly své - o bohyních se říkalo, že jsou to šarlatánky a tmářky.

Ano, bohužel. Slyšela jsem, že Štefinu v roce 2012 zabil její patrně psychicky nemocný klient. Shodou okolností jsem v podvečer jejího pohřbu měla v Žítkové čtení. Rozrušení lidé mi vyprávěli, že se potvrdila tradice, že žádná bohyně neodchází do hrobu v klidu. Štefininy schopnosti ale do té doby někteří lidé zpochybňovali. Začala totiž bohovat až po roce 1989. Po její smrti ji vzali na milost.

Na žítkovském křtu jsem z knihy četla asi čtyřicet minut a pak dvojnásobně dlouhou dobu vysvětlovala, kdo je kdo. A že tahle a tahle postava není konkrétní člověk. Nepsala jsem přeci literaturu faktu, ale dílo, kde má prostor i fikce. Jen jsem se tamními událostmi inspirovala. Navíc všechny postavy - vyjma Irmy - se jmenují jinak.

Samozřejmě že to byl kámen úrazu. Ale nakonec přijali, že právě v téhle části je kniha fikcí a že příběh klíčového vztahu dvou žen je moje autorská licence.

Víc používám bylinky, piju čaje. Žádný tajný recept bohyň ode mě ale nečekejte.

To vůbec není pravda! Já mám muže ráda, ale ženské postavy se mi obecně píšou líp. Možná jim spíš rozumím. Jenže někdo být záporným hrdinou musí, v obou mých knihách si to tak prostě vynutily mužské postavy. U Gerty, kde jde o příběh jednadvacetileté dívky, která musela po válce s malým dítětem nuceně opustit Brno, je to jasné.

Válka je věcí mužů a ženy většinou patří k postiženým. A u bohyní je to také jasné. Námět zachycuje ženské vnímání světa. Obecně mé texty ovšem zas tak černobílé nejsou. U Gerty se objevují i ženy udavačky a muži ochotní pomoci. U bohyní jsou to třeba zase černé bohyně, které za kladné považovat nemůžete.

Během publikování úryvků z knihy ani během následných redakčních prací jsem nenarazila na nikoho, kdo by ji kvůli námětu odmítal. A přiznám se, že ani já sama jsem z něho obavy neměla. Možná proto, že jsem zpočátku věděla málo o tom, jak aktuální jsou dodnes otázky poválečného uspořádání republiky a odsunu československých Němců. Na gymnáziu nás nic o divokých poválečných excesech neučili…

Ve třiadvaceti letech, kdy jsem se nastěhovala do svého brněnského bytu ve čtvrti přezdívané místními Bronx. Začala jsem si zjišťovat, proč místo, které se nachází přímo u centra Brna, působí dnes tak podivně neutěšeně. Objevila jsem tak historii okolí Cejlu a Bratislavské ulice plnou nedobrovolného vysídlování obyvatel. První ve 30. letech prchali Židé, po válce byli odsunutí Němci. Nově příchozí tam nezakořenili, podobně jako tomu bylo dlouho v Sudetech. Takhle vznikl Gertin příběh.

Proč? Pravda je, že když v listopadu o mně odvysílala Česká televize dokument z cyklu Děti sametu, psali mi čtenáři, kde to proboha bydlím. Zaujalo je, jak jdu domů a kolem mě v Bratislavské skotačí romské děti. Vidíte, to mi připadá úplně normální. Jsou milé. Se sousedy, jejich rodiči se normálně zdravíme. Větší problémy mám na prvním pražském obvodu, kde žiju přes týden.

Ano. V Praze mi naposledy na Dušičky ukradli kytky na hřbitov, které stály pouhou hodinu u dveří do bytu. Několikrát nám rozbili okénko auta a vybrali ho. Kolem Václaváku je vyhřezlé celé pražské podsvětí, podél ulice stojí dealeři drog a prodejné dívky se kolikrát nabízejí i mně. Jít večer do Činoherního klubu na představení je skoro větší zážitek než ta hra. Brněnský Bronx je proti tomu pohoda.

Neměly jsme s kamarádkou peníze, chtěly jsme cestovat, tak jsme stopovaly. Každé léto jsme objížděly Evropu s krosnou a spacákem. Vyrážely jsme někam a po třech týdnech se vracely z úplně jiného směru. Byla to báječná svoboda. I když právě dospívám do věku, kdy ta dobrodružství začínám vidět střízlivěji a rozumět i šoku rodičů. Ti to naštěstí zjistili, až když jsme s tím už přestaly. Bylo mi kolem pětadvaceti.

Je výrazně spjatý s výtvarným uměním. Jsem kurátorka, organizátorka výstav. Pracuji pro městskou Výstavní síň Chrudim a mimo to občas spolupracuji s dalšími institucemi.

Teď třeba v Moravské galerii probíhá výstava Brno - moravský Manchester o dvěstěpadesátileté textilní tradici, díky níž je dnes Brno takovým městem, jaké známe. Na ní jsem spolupracovala a napsala k ní knihu Fabrika o pěti generacích rodu Johanna Heinricha Offermanna. Do Brna přišel v roce 1776 jako chudý vlnařský odborník a vybudoval tam impérium. Právě z práce podobných podnikatelů vyrostlo současné velkoměsto, kdysi významné středoevropské centrum průmyslu.

Hledala jsem rodiny, které by v Brně byly při zakládání prvních manufaktur v 70. letech 18. století, ideálně až do jejich znárodňování ke konci čtyřicátých let 20. století. Postupně se mi v archívech vynořily dvě tři. Z nich Offermannovi tam žili nejdéle. Jejich rodinný a podnikový archív se dochoval v torzech, což mi přišlo vhod. Mohla jsem pak v knize svobodněji budovat charaktery a vzájemné vztahy členů rodiny.

Žítkovské bohyně uvádí Městské divadlo Zlín, Gertu zase hrají v brněnském HaDivadle. Filmová práva k bohyním má Bionaut Films, a pokud vím, je hotová už druhá verze scénáře - chystá se film i televizní minisérie.

Asi už jo. Zpočátku jsem si ho neosobovala. Přišlo mi zvláštní být součástí stejné profesní skupiny jako třeba Karel Čapek. Jen si to vezměte, jak to zní - říct o sobě třeba při představování, že jste spisovatelka, a dívat se do očí člověku, který o vaší literární tvorbě nikdy neslyšel. To bylo směšné. Ale Bohyně to zlomily. Po jejich napsání už jsem si na oslovení „paní spisovatelko“ zvykla.

Na ta čísla jsem sama dost zírala.

Ano. Bohyně od minulého roku vycházejí i jinde v Evropě. Z autorských čtení v zemích, kde už vyšly, mám zkušenost, že příběh rezonuje i v jiných postkomunistických státech. Mají tam podobnou historii a také své ženy se zvláštními schopnostmi - na Ukrajině vidunky, v Polsku zase šeptuchy.

Určitě. Vždyť to tady vidíte. (Ukazuje na knihovny v pražském bytě narvané k prasknutí.) Mám také čtečku a kupuji si do ní věci, u nichž váhám, zda je chci mít opravdu v knihovně. Když jsem si jistá, že ano, jdu si pro ně do knihkupectví. Papír je papír.

Mám ráda autory s podobným zájmem o literární zpracování témat týkajících se střetu obyčejných lidí s nějakými zásadními historickými momenty. Jen namátkou - z českých autorů čtu třeba díla Antonína Bajaji, Jana Nováka, Jiřího Hájíčka, Tomáše Zmeškala nebo Radky Denemarkové. Stejně často si ale pořizuju literaturu faktu, naposledy to byla kniha Anne Applebaumové Železná opona.

(smích) A jsem? Já o tom totiž dost pochybuju. Kolik asi tak lidí sleduje současnou českou literaturu? Navíc doma to rozhodně neřešíme. Tam hrají hlavní roli mí synovci a neteře, které musíme zkrotit, abychom se vůbec slyšely a mohly si se sestrami a mámou popovídat.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: