Článek
V místní hospodě bylo toho srpnového večera živěji než jindy – bavila se tu a popíjela německá honorace, když do sálu vtrhli partyzáni a zastřelili tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna 1944, během kterého gestapáci zavraždili šestatřicet mužů ze Životic a okolí.
Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých, jiní opodál, protože byli nuceni běžet. „Zastřelen na útěku,“ stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze mělo jít o krvavou mstu za zavražděné kamarády…
Karin Lednickou příběh Životic zaujal, když si v archivu vyhledávala podklady pro svůj předchozí román – Šikmý kostel, odehrávající se v nedaleké Karviné. Rozhodla se mu věnovat samostatný prostor a zpracovala ho jako beletristický příběh doplněný historickými pasážemi, ukázkami z místní kroniky a fotografiemi pamětníků.
Pátrala v archivech, ale především – ptala se místních. Ze střípků jejich vzpomínek pak složila mozaiku příběhu, z níž vyvstaly zajímavé detaily. Ačkoli měli být mezi zavražděnými jen obyvatelé Životic, kteří se v minulosti odmítli přihlásit k německé národnosti, realita byla jiná – uvedená kritéria nesplňovala třetina zavražděných. Právě to vrtalo zvídavé a tvrdohlavé spisovatelce hlavou.
Anatomie jednoho zapomenutého masakru
Co přesně se osudný den stalo? Kam se poděla německá důkladnost a proč zemřeli i lidé, jejichž jména nebyla uvedena na pečlivě připraveném seznamu?
Na tyto otázky historie přesnou odpověď neznala, z vyprávění pamětníků však vyplynula. V době tragédie jim bylo pět až šestnáct let a jejich verze dosud nikoho příliš nezajímala.
Vysvětlení, proč přišlo o život o dvanáct lidí víc, než bylo velitelem zásahu určeno, je nakonec až mrazivě prosté: gestapáci se opili tak, že o situaci ztratili přehled a svůj úkol plnili poněkud „uvolněně“.
O život tak přišel například mladík ze sousední vsi, který přes Životice projížděl sbírat borůvky. Stačilo nemít u sebe takzvanou volkslistu, jejímž podpisem se příslušnost k německé národnosti stvrzovala.
Partyzáni nebyli zdaleka takoví klaďasové, jak je líčí oficiální verze
Neznalosti a podroušeného stavu příslušníků gestapa nejspíš zneužil velitel četnické stanice Friedrich Sattler, který gestapáky šikovně navedl tak, aby zabili manžela Marie Warcopové, na niž si dávno tajně myslel. Další zavraždění měli prostě jen smůlu…
Vyrůstala jste v Havířově, jen pár kilometrů odsud. Věděla jste o válečných událostech Životic už jako dítě?
O životických událostech nám ve škole vyprávěli v souladu s tím, jak byla tehdy historie pojímána, takže jsme si vyslechli příběh o hrdinném partyzánském odboji a zlých německých okupantech.
Jako dítě jsem o tom nepřemýšlela. Prostě to byl další příběh tohoto typu, jakých jsme slýchali spoustu, a vlastně nám tak trochu splývaly do jednoho.
Velitel četnické stanice Fritz Sattler byl do Marie Warcopové (na fotce níže) nejspíš zamilovaný. Odvetná akce mu poskytla příležitost zbavit se jejího muže.
Jistě bychom to vnímali jinak, kdyby nám o životických událostech vyprávěl pamětník. To se ale pochopitelně nestalo – hrozilo by, že řekne, jak to skutečně bylo. Tedy že v tom vraždění sehrál roli alkohol a že někteří jedinci využili příležitosti k vypořádání osobní msty.
A třeba také to, že partyzáni nebyli zdaleka takoví klaďasové, jak je líčí oficiální verze.
Co vám pamětníci o partyzánech říkali?
Vnímali je jako přímé ohrožení. Báli se jich, respektive toho, co z jejich přítomnosti vyplývá. Oprávněně, jak už dnes víme. Nevím, jestli by někdo z pamětníků, s nimiž jsem v minulém roce mluvila, našel odvahu říct pravdu už v 70. nebo 80. letech. Spíš ne. Někteří z těch partyzánů v té době ještě žili a v souladu s dobou byli považováni za hrdiny.
Tragický příběh Životic se objevuje už ve vaší předchozí knize – druhém dílu románové kroniky Šikmý kostel. Co vás přimělo věnovat mu další, samostatný prostor?
Uvědomění, kolik toho zůstalo skryto. Už při rešerších pro Šikmý kostel jsem občas kroutila hlavou, protože jsem nacházela bílá místa. Některé věci mi nedávaly smysl. A tak jsem se začala ptát, pátrat. A dozvídala jsem se toho tolik, že to vydalo na samostatnou knihu.
RECENZE: Šikmý kostel 2. Krajinou zasypanou uhelným prachem
Při práci na knize jste vycházela nejen z toho, co jste našla v archivech, ale také ze vzpomínek pamětníků, které se ukázaly být pro interpretaci příběhu zásadní. Lidská paměť může být ale zrádná. Jak jste s tím naložila?
Pokud bychom lidskou paměť nepovažovali za relevantní zdroj, museli bychom zpochybnit například i vzpomínky vězňů koncentračních táborů. Pojďme se tedy shodnout na tom, že určité zážitky se do paměti zaryjí navždy.
Svatební fotografie Marie a Teodora Warcopových z roku 1937.
Když vám tatínka zastřelí gestapo a vy vidíte na vlastní oči jeho smrt nebo zatčení, tak to určitě nezapomenete.
Když najdete svého kamaráda ležet v příkopu u cesty s vyhřezlým mozkem na tváři, taky se toho obrazu nadosmrti nezbavíte. A bude se vás bolestně dotýkat, když někdo vaše vzpomínky zpochybní.
Pokud bych měla spoléhat jen na písemné materiály, musela bych při psaní knihy o Životicích zůstat víceméně u původní, osekané verze.
Přesto se zeptám – ověřovala jste si nějak to, co vám pamětníci vyprávěli?
Samozřejmě. Na každou novou informaci se ptám mnoha dalších lidí, hledám pro ni oporu v pramenech nebo v literatuře.
Například v publikacích profesora Mečislava Boráka, který se životické tragédii jako jediný historik zevrubně věnoval, najdete tu a tam zmínky o osobní mstě při životickém vraždění, o vyřizování účtů. Ale dále to téma není rozvedeno. To mě právě zajímalo, na to jsem se ptala pamětníků.
Některé věci mi potvrdili všichni, protože zůstaly živě v kolektivní paměti. Některé si pamatovali jenom jeden nebo dva lidé, jiní je znali pouze z doslechu. Ty jsem pak samozřejmě do knihy nezařadila.
Pamětníci se vám svěřovali s bolestnými událostmi svého dětství nebo raného mládí. Jak se vám podařilo získat jejich důvěru?
Ono to trochu souvisí s předchozí odpovědí – aby mi pamětník důvěřoval, musí si být jist, že jeho vzpomínky respektuji. Mám teď už tu výhodu, že lidé znají moji práci. Vědí, že jejich důvěru nezneužiju a jejich vzpomínky nepřekroutím.
Možná pro ně mohlo být povídání s vámi očistné, pomohlo léčit jejich trauma. Říkali vám později, že se jim tím ulevilo?
Někteří ano. Ne však bezprostředně po setkání, až s odstupem. Jiní lidé, se kterými jsem se bohužel při přípravě knihy nemohla z různých důvodů setkat, mi teď říkají nebo píšou, že je pro ně úleva číst text, který odpovídá jejich vzpomínkám.
Zrovna dneska mi jeden z nich napsal mail, ve kterém je velmi výmluvná věta: „Konečně čtu popis těch událostí, jak se o něm u nás doma celé roky mluvilo.“
Někteří se provinili jen tím, že zrovna projížděli Životicemi, jeden cestou z práce, druhý sbírat borůvky
Uspořádala jsem pro sto pamětníků slavnostní setkání, při kterém knihu pokřtili polská konzulka Izabella Wołłejko Chwastowicz a ředitel ostravského studia České televize Miroslav Karas. Bylo to setkání velmi důstojné, silné, emotivní.
Třetina z šestatřiceti zavražděných nesplňovala kritéria, která pro odvetnou akci stanovil gestapácký vyšetřovatel Guido Magwitz. Vysvětlila byste proč?
Ono to celé bylo žalostně fušerské. Počínaje onou partyzánskou akcí v hostinci, která vůbec nebyla připravená. Chtěli původně přepadnout četníky v Bludovicích a vzít jim zbraně, ale když se dozvěděli, že v životické hospodě mají gestapáci pijatyku, rozhodli se během chvíle změnit plán. A i ten pak změnili ještě jednou. Vpadli tam bez přípravy a podle toho to dopadlo.
Během vyšetřování přestřelky, při které zemřeli tři gestapáci, si velitel Magwitz počínal velmi rázně. Stanovil také jasná kritéria pro odvetu. Ale odvetná akce ani zdaleka neproběhla podle jeho precizního plánu.
Správně říkáte, že třetina zavražděných nebyla na seznamu, protože nesplňovali kritéria vydaná velitelem Magwitzem. Někteří se provinili jen tím, že zrovna náhodou projížděli Životicemi – jeden cestou z práce, druhý sbírat borůvky do Beskyd. Podobně tragických náhod se toho dopoledne událo několik.
Knihu pochválili mnozí literární kritici a v knihkupeckém žebříčku prodejů se stejně jako kdysi oba díly Šikmého kostela okamžitě vyšvihla na první místo. O pozitivních ohlasech pamětníků jsme už mluvily. Setkala jste se i s odmítavými reakcemi?
Odmítavé reakce přišly taky. Od úzké skupiny bojovně naladěných krajních polských nacionalistů. Ti proti mně pořádají ostré výpady už od chvíle, kdy vyšel první díl Šikmého kostela. Přicházejí od nich vskutku pozoruhodné výroky, například že jako Češka nemám právo psát historii polské Karviné. Nebo polských Životic, ať jsme aktuální.
Jeden z nich mi vytkl, že kniha nese český název, což je podle jeho mínění špatně, neboť většina obětí byli Poláci. Nad takovou arogantní demagogií zůstává rozum stát.
Naštěstí je tady spousta místních Poláků, kteří mi vyjadřují podporu, a je jich stále víc. Osobně už několik let oroduji za smíření a za konstruktivní diskusi. Tu tady potřebujeme jako sůl.
Navzdory dnešnímu nevlídnému počasí na mě Životice působí celkem optimistickým dojmem – rozrůstají se novými domy, škola i školka jsou opravené a z jejich oken svítí jarní výzdoba, hospoda je plná lidí. Cítíte tu přesto i dnes známky toho, co se kdysi stalo?
Ano, Životice jsou půvabná obec s rozlehlými jabloňovými sady a krásnou přírodou v okolí. Ale ta tragédie tady zůstává přítomná, vnímám ji. Nejen proto, že v prostoru jsou rozeseté kamenné pomníčky na místech, kde gestapo vraždilo.
Vnímám tady tvrdost k sobě samému. Nezdolnost smísenou s frustrací, která přerůstá v apatii
Podle mého názoru to souvisí i s tím, že ten masakr nikdy nebyl svobodně, pravdivě a v plném rozsahu reflektován. A s tím zase souvisí to, že není důstojně upomínán. Visí to tady ve vzduchu. Zapouzdřená bolest, trauma. Strach říct pravdu.
Chtěla jsem navštívit i muzeum u Památníku životické tragédie, to je ale zavřené. Jako by chyběla vůle si zdejší historii připomínat…
Máte naprostou pravdu, jedna z pamětnic si mi posteskla, že na oběti a pamětníky životické tragédie všichni zapomněli. Na Karvinsku se obecně o upomínání historického odkazu moc nedbá. To platí nejen pro Životice, ale i pro starou Karvinou.
Někteří lidé mají za to, že stačí se jednou za rok sejít na smutečním setkání, pronést nebo vyslechnout proslovy, položit věnce, a je do příštího výročí vystaráno.
Muzeum má otevřeno jen v úterky, základ expozice pochází z 80. let. Nebo pomníčky – jedenácti z nich hrozí zničení kvůli plánované stavbě silnice. Chápete to?
Moc bych si přála, aby se nakládání s historickým odkazem životické tragédie změnilo. Kvůli lidem, kterých se týká. Současný stav považuji za nedůstojný.
Lidé z Čech mají vůči tomuto kraji předsudky. Bývá vykreslován jako drsný, sociálně a ekonomicky problematický. Žijete v nedaleké Ostravě, často ale cestujete do Prahy i Brna, pár let jste strávila dokonce na studiích v Londýně. Jste místní a zároveň máte nadhled. Jaký je tento kraj podle vás?
Vnímám tady neobyčejnou tvrdost k sobě samému. Nezdolnost smísenou s postupující frustrací, která přerůstá v apatii.
Čemu se ale můžeme divit? Vrstva neodčiněných a nikdy nereflektovaných křivd je tady ohromně vysoká. Nejen v souvislosti se životickou tragédií, ale také s tím, že desetitisíce lidí po válce přišly o domov kvůli poddolování zdejší krajiny kvůli těžbě uhlí.
Jednou se mě před šikmým kostelem paní zeptala, jestli mě může obejmout, a pak se rozplakala
Když občas v jiných částech Česka slyším, že si to přece havíři poddolovali sami, padá na mě zoufalství z té neznalosti.
Občas s nadsázkou říkám, že největší majstrštyk komunistické propagandy je, že její účelový mýtus o tomto kraji stále zůstává v obecném povědomí.
Jak se tento kraj změnil od dob vašeho dětství a mládí?
Změnilo se úplně všechno. Od mnoha zdejších lidí můžete slyšet stesky, že před rokem 1989 bylo líp. Ale než se nadechnete k námitce o sentimentu za bývalým režimem, musím rychle dodat, že ty stesky nejsou v drtivé většině případů míněny ideologicky.
Odrážejí spíše ohromnou frustraci z nevydařené privatizace OKD a ze všeho následného, co tento region ekonomicky i sociálně zdecimovalo.
To je těžké téma. Zeptám se raději ještě na něco pozitivního. Před vydáním Šikmého kostela jste byla úspěšná, ale neznámá majitelka nakladatelství. Zvykla jste si už, že vás lidé poznávají na ulici a média vám po vydání knihy nedají vydechnout?
Na to si pořád ještě zvykám, i když ta setkání na ulici bývají většinou příjemná, nabíjející. Lidé se chtějí vyfotit, podepsat knihu, podělit se o dojmy z četby.
Občas to bývá až dojemné – jednou se mě před šikmým kostelem paní zeptala, jestli mě může obejmout, a pak se rozplakala. Prý jsem jí v mysli oživila starou Karvinou, kde strávila kus života. To jsme byli naměkko všichni.
Jsem přece z tohohle kraje. Takže taky vím, že když už se to musí zrobit, je třeba to zrobit pořádně
A zájem médií vítám, protože důvodem, proč jsem se do této práce před lety pustila, bylo právě přání, aby se o historii mého regionu psalo, vědělo, mluvilo.
Na závěr si nemohu odpustit otázku, kterou si kladou všichni vaši čtenáři. Prozradíte, kdy vyjde třetí díl Šikmého kostela?
Nevím. První díl jsem psala čtyři roky, druhý jenom dva, ale s tím mi výrazně napomohl lockdown. Uvidíme, jak dlouho potrvá napsání třetího.
Zatím jsem stále u rešerší a jako samonakladatelka si nedávám žádné termíny. To ale neznamená, že bych na sebe neuměla být přísná. Umím, a jak! Jsem přece z tohohle kraje. Takže taky vím, že když už se to musí zrobit, je třeba to zrobit pořádně.
Může se vám hodit na Zboží.cz: