Spisovatel Vlastimil Vondruška: Ve středověku byli lidé šťastnější

Leckoho možná svými názory na středověký život překvapí a jeho srovnání dneška a minulosti se může zdát poněkud kontroverzní. Čtenáři ale Vlastimila Vondrušku oceňují - všechny čtyři díly jeho Přemyslovské epopeje se postupně zařadily k nejprodávanějším knihám u nás. Výborně si vedou i desítky jeho historických detektivek, z nichž poslední s názvem Ulička hanby právě vychází.

Lišil. A velice podstatně. To je věc, kterou se snažím co nejlépe pochopit, když studuji dějiny. Abychom rozuměli našim předkům, je nutné vnímat především dikci pramenů. Není přitom podstatné, co přesně říkají, ale jak to říkají. Každý písař vnímal svět způsobem, v němž se odrážejí jeho skutečné názory. Snažím se do oněch lidí vcítit, představuji si podmínky, v jakých vznikalo to, co nám zanechali.

Tahle metoda platí pro urozené i neurozené. Prostí lidé žili neustále pod hrozbou hladomoru, černého moru, války. Klid neměli ani panovníci, i oni se museli strachovat o svůj život. Možná ještě více, protože už středověk znal politické atentáty. Všichni museli cítit všudypřítomnou nejistotu. A přece se lidé dokázali smát, ctili pravdu a měli život rádi. Neskuhrali. Bojovali s nepřízní, protože věřili, že mají s boží pomocí osud ve svých rukách. To je zajímavý rys té doby. Přemýšlel jsem, proč s tím málem, co měli, byli šťastní, zatímco dnes vládne mír a ve srovnání se středověkem neuvěřitelný blahobyt, a přesto slaví výrobci antidepresiv žně.

Naši předkové si nemohli dovolit snít. Byli pragmatičtí, nežili s hlavou v oblacích. Nehledali v životě to, co nemohli dostat. Měli jednoduché cíle, kterých dosáhnout mohli. Většina lidí byla spokojená, pokud měla co jíst, ubránila se proti nepřátelům, žena nezemřela při porodu, děti byly zdravé a rodiče udrželi svůj majetek a ten dětem po smrti předali. Ctili elementární lidské hodnoty, kterých se dalo dosáhnout. A protože většina jich dosáhla anebo se tomu blížila, byli spokojení. Naplnili smysl svého života.

Nedávno jsem se díval na soutěž, kde se hledají talenty. Vystupovala tam dívka, která zpívala ještě hůř než já, a to je co říci! A když ji vyřadili, rozplakala se, protože to považovala za nespravedlivé. Jenže ne každý může být Karel Gott či špičkový sportovec, politik nebo vědec. Naše společnost si vymyslela pohádku o lidské rovnosti. Ale to je opravdu jen iluze.

Někdo má vyšší, jiný nižší IQ. Někdo dostal do vínku krásnou tvář, jiný škaredou, někdo zdědil talent, jiný je v myšlení těžkopádný. To jsou determinanty, které prostě překročit nejde. Ale my si vytváříme mýtus, že všichni jsou si rovni a mají nárok na cokoli, co se jim zamane. To pak vytváří spoustu nešťastných lidí, protože jim slibujeme budoucnost, které nemohou dosáhnout, pokud nejsou k sobě sebekritičtí. To středověk neznal. Naši předkové byli nesrovnatelně šťastnější, protože věděli, že každý má ve světě své místo. Život pak byl opravdovější.

Mohl bych jmenovat dlouhý výčet jejich postojů. Vezměme třeba pojetí milosrdenství a sousedské výpomoci. Právě proto, že žili v mnohem těžších podmínkách než my, nemohli se chovat pokrytecky. Pokud by si skutečně a reálně nepomáhali, nepřežili by. I když měli lidé sami málo, vždy se podělili se sousedem, pokud byl na tom ještě hůře než oni, když mu třeba shořela stodola s úrodou. Neexistovalo, že by nechali souseda umřít hlady. A nebyl v tom jen kalkul, že jim to někdy vrátí. Bylo v tom čisté lidství a touha žít křesťansky. Něco takového dnes neexistuje.

Trochu jinak, než si představujeme dnes. Lidé tvrdě pracovali a na zábavu mnoho času neměli. Vánoce byly příležitostí pobavit se. Dochoval se spis mnicha Jana z Holešova, který Karlu IV. napsal traktát o Štědrém dnu v Praze. Vypisuje v něm všechny nectnosti, které shledává. Kritizoval, že se věští a čaruje. A píše tam, že se lidé na Štědrý den opíjejí, hrají kostky, tančí v hospodě, přejídají se, chodí v maskách. Byla to lidová veselice.

Vůbec ne. Advent je příkladem toho, že něco církev kázala a něco jiného dělal lid. Podle církve měl být advent obdobím půstu a přípravy na svátek narození Ježíše Krista. Ostatně advent je odvozen z latinského advenire, tedy přicházet. Advent měl mít stejnou podobu jako šest postních týdnů před Velikonocemi.

Ale jak jsem řekl, středověká společnost byla pragmatická. V létě se pracovalo a zima byla určená k zábavě. Teprve když rolníci sklidili, mohli se bavit. A do toho přišla církev s tím, aby se o adventu držel půst. Pro ně to byl nesmysl. Sklidili úrodu, a přesto by měli hladovět, když hladověli celý rok?

Většina zimních svátků byla tehdy založena na maškarních průvodech podobných masopustu. Rozpustilé maškary chodily i na Štědrý den. Lidé tančili, necudně žertovali, přejídali se a také se opíjeli. Na Vánoce neexistovalo předložit postní jídlo. Na Štědrý den se lidé chtěli pořádně najíst. Na stole se objevovala ta nejtučnější jídla, sladké pečivo, spousta piva a medoviny.

Jeden renesanční traktát říká, že zábava prostého lidu má tři pilíře: dobře se najíst, ožrat se, až spadnu pod stůl, a dobře se pomilovat. A na tom byla postavena celá zábava ve středověku, na venkově i v hradních palácích. Když rytíři hodovali, dámy ještě v době posledních Přemyslovců sedávaly v jiném sále, protože opilí rytíři by je mohli k nelibosti manželů obtěžovat. Od toho byly děvečky, které rytíře obsluhovaly. Teprve baroko prosadilo při církevních oslavách střídmost. A také ukázněnější chování u stolu.

V dějinách je to vždy tak, že mohou existovat plány a nařízení, jak život změnit, ale teprve nějaká reálná událost lidi přiměje, aby je opravdu přijali. Střídmost a odmítnutí hříchu deklaroval už v roce 1545 tridentský koncil, neboť katolická církev musela postavit hráz protestantismu. Ale teprve obrovská katastrofa, jakou byla třicetiletá válka, donutila lidi věnovat se více své duši než tělu.

Až baroko vtisklo Vánocům podobu duchovního, rodinného a meditativního svátku. Je logické, že hrůzy třicetileté války změnily pohled na život a lidé se v rámci rodiny ještě pevněji semkli k sobě. Legenda o narození bezbranného dítěte, které spasí svět, ideálně zapadala do sentimentálního a iracionálního vnímání světa, jaké přineslo baroko. Je třeba ovšem dodat, že právě barokní Vánoce jsou snad tím nejkrásnějším svátkem, jaký nám předkové odkázali.

Lidé byli k sobě především tolerantní. Dnes tolerance ze života zmizela. Závidíme si, pomlouváme se. Naši předkové se dívali na svoje slabosti s laskavým nadhledem, což se odráží v zápisech v městských knihách. I když zaznamenávají nectnosti sousedů, popisují je dobromyslně. Jeden příklad za všechny -úvodem ještě upozorňuji, že žáci byli tehdy dospělí muži: „Gudrun, manželka pekaře Prchlíka, byla v čase adventním s jistým žákem v komoře při skutku onom přistižena. Vymlouvala se, že onen žák na koledu přišel a neměla mu co jiného dáti.“

Určit míru krutosti je subjektivní. Středověké právo mělo určité postupy, které nám připadají drsné, ale v tehdejší době byly zcela logické. Naši předkové nedělali nic z touhy po násilí. I když používali torturu, nebylo to ze sadismu, jak to známe z německých koncentračních táborů. Pro ně to byla forma božího soudu.

Proto měla přesná pravidla, především neměla nevratně poškodit tělo. Protože bůh vidí do srdcí všech křesťanů, dá nevinným sílu, aby bolest necítili. Viník ji naopak bude cítit mnohonásobně silněji. Proto se nesmělo mučit dlouho. Ihned po skončení tortury se vyslýchaný předal ranhojičovi, aby rány ošetřil.

Idea byla jasná, zákon chránil jen ty poctivé a spravedlivé. To dnes není. Ve středověku by nikoho nenapadlo, že vrah má nějaká práva. Zabít je smrtelný hřích, a kdo se ho dopustí, nemá mezi křesťany místo. Trest smrti měl navíc jistou profylaktickou funkci. Zajišťoval, aby nenapravitelný zločinec nemohl po propuštění znovu ubližovat bezbranným a poctivým lidem.

Pro křesťany navíc nebyl hrdelní trest definitivním koncem jako pro nás. Nebrali ho proto tak fatálně. Definitivním koncem byl totiž až soud před tváří boží, kde se rozhodovalo, kdo bude spasen a kdo zatracen. Naši předkové ve středověku nebyli ani v nejmenším krutí. Ctili život možná více než my. A proto ho tak úzkostlivě chránili.

I když píšu hodně imaginativně, jsem současně zvyklý věci promýšlet a dávat jim aktuální smysl. Už před mnoha lety jsem si udělal koncepci, která se pracovně nazývá: Kde nechal Jirásek díru. Vybral jsem klíčové epochy našich dějin, kterých se zatím nikdo významněji nedotkl. Zkouškou byl román Mezi tiárou a orlicí, životopisný román o prvním českém králi Vratislavovi. Čtenáři ho přijali velice dobře. A proto jsem začal připravovat ságu o posledních Přemyslovcích, které považuji za naše nejvýznamnější panovníky. Vždyť právě tehdy byl položen základ české středověké státnosti. Na Zlatou bulu sicilskou se odkazoval i Karel IV. a i dnes je symbolem naší suverenity. Při psaní jsem se ovšem chtěl vyhnout školnímu, tak trochu sterilnímu pojetí dějin.

Panovníci jsou zobrazováni jako ctižádostiví politici, kteří pouze válčí, zakládají města a dávají privilegia klášterům. Pak se možná ožení, ale víc se o jejich životě či psychologii nedovíte. Přitom pohled na osobnost vládců vysvětluje jejich reálné skutky. Kdybychom znali skutečnou tvář současných politiků, také by nám to možná mnohé vysvětlilo. V životě každého člověka hraje totiž klíčovou roli jeho rodina, přátelé, prostředí, v němž vyrůstal. A také jeho touhy, ctnosti i nectnosti. Při psaní Přemyslovské epopeje jsem se zabýval nejen panovníky, ale také jejich příbuznými a rodinným prostředím. Objasňuje totiž strašně moc.

Středověká politika měla vždy osobní rozměr. Panovník se pohádal se strýcem a byla z toho válka. Spojenectví vznikalo spíše než politickými koncepcemi prostřednictvím sňatků. Příprava takto pojatých dějin byla ovšem složitá, protože jsem se musel vrátit k původním pramenům, a hledal jsem nejen v našich kronikách, ale třeba i v rakouských.

Při psaní dějin však nejde jen o fakta, ale také o celkový pohled na život. Nedávno jsem se na diskusním panelu o médiích dozvěděl, že lidi zajímají především negativistické, vybočující zprávy. Jsem opačného názoru a myslím si, že literatura a umění vůbec by měly lidem dávat spíše víru v život a dobro.

Hlavně je nelze vidět černobíle. Byli to silní panovníci, ale měli i své slabosti jako každý člověk. Václav II. byl možná tak trochu erotoman, Přemysl II. Otakar byl zase zbrklý a ne vždy vděčný k těm, kteří mu pomáhali. Přemysl I. Otakar byl neobyčejně racionální a pragmatický, a proto dodržoval jen takové dohody, které mu byly užitečné. U každého najdete něco, co ho zlidšťuje a vysvětluje styl jeho vlády.

Když se ujal vlády Přemysl I. Otakar, Čechy byly bezvýznamným knížectvím. Integrita země byla narušena vměšováním císaře Fridricha I. Barbarossy. Sama země jako budoucí velmoc nevypadala. Stála tu hradiště s hliněnými valy, krajina byla ze šedesáti procent pustá a zalesněná. Když o sto let později umíral Václav II., byla v Českém království výstavná města a hrady s kamennými hradbami, na česká tržiště se sjížděli kupci z celé Evropy. Většina země byla osídlena, v kutnohorských dolech se těžila více než polovina evropské produkce stříbra.

V zemi žili učenci, minesengři, skuteční rytíři. Zdvojnásobil se počet obyvatel, neboť k nám přicházeli Němci kolonizovat lesní plochy. Stěhovali se k nám proto, že se tu žilo lépe než v říši, byla to vlastně ekonomická emigrace. Přemyslovci získali od císaře privilegia, která z nich udělala nejvlivnější politiky na sever od Alp. O jejich přízeň se ucházeli všichni mocní v křesťanském světě. Přemyslovci museli tvrdě bojovat, aby výjimečné postavení získali a uhájili. A pro svou zem a poddané byli ochotní i zemřít.

To se dnes těžko chápe. Vytvořili skutečnou velmoc, z jejíhož odkazu žil i Karel IV., kterému vyčítám, že české bohatství vyplýtval na výdaje spojené s jeho zvolením císařem a na říšskou politiku. A také si myslím, že svého syna Václava IV. strašně rozmazlil.