Článek
Svůj boj na operačním sále vyhrála a dnes je máma dvou kluků, přestože přišla o část mozku, vyrovnanější a šťastnější než dřív. Má dost síly na to, aby radila ženám, jak vyhrát nad depresí, nebát se a vychutnat si každý okamžik. A ovoce nesou i její kreativita a odvaha riskovat.
„Sestra dnes už bývalého manžela mě přihlásila do soutěže Žena roku, kde jsem se dostala do finále. Na tomto základě jsem byla přizvána do akce Podnikavá žena roku 2018, vyhlášené Asociací malých a středních podnikatelů – a umístila se ve vítězné desítce,“ usmívá se na pohled křehká plavovláska (37) a rozkládá přede mne nádherné šperky, z nichž některé nosí třeba Zlata Adamovská, Veronika Arichteva nebo Kateřina Kristelová.
Tvoříte krásné věci, musela jste být šikovná už jako holka…
Hlavně mě to moc bavilo! Začínala jsem s keramickou hlínou. Zároveň jsem malovala obrazy – oleje a suché pastely, nejvíc portréty a krajiny. A protože maminka prošla oděvní průmyslovkou a měla doma šicí stroj, naučila jsem se brzy šít. Na soutěžích a módních přehlídkách jsem během školy vyhrála pár cen…
Šiju i maluju dodnes, přitom jsem samouk, jako ve všem, na co jsem v životě sáhla.
Klářiny nádherné šperky inspirují snad každou ženu. Lze si vybrat z několika sérií - romantické, ovlivněné přírodou, nebo civilnější…
Proč jste nešla na výtvarnou školu?
Zpětně mě to mrzí, jenže tehdy mě to nenapadlo. Dvanáct let jsem dělala i scénický tanec, byla jsem velmi živá. Moje puberta proběhla o dost bouřlivěji než u staršího bratra.
Pořád to se mnou šilo, lítala jsem ve větru – vyrůstala jsem na Vinohradech a s kamarády jsme prošmejdili všechny půdy starých secesních domů, lezli jsme po střechách. Dělat to moje děti, asi je uškrtím. Výtvarno jsem brala jako příjemný zájem, nikdo z rodiny tím směrem nešel.
Čím jste tedy chtěla být?
To jsem právě dlouho netušila. Chodila jsem na gymnázium zaměřené na dějiny umění a pak se přihlásila na kulturologii na FFUK. Málokdo ví v osmnácti přesně, čemu se chce jednou věnovat.
Ke konci vysoké jsem nastoupila do postprodukčního filmového studia. Nic jsem o té práci nevěděla a vše se učila od nuly, ale tehdy jsem se v tom našla. V závěru filmové etapy jsem pracovala ve firmě VAC Petra Vachlera, což bylo hodně náročné. Ale dobrá škola. Pak jsem čekala prvního syna, přála jsem si velkou šťastnou rodinu…
Se syny Tobiášem a Matyášem.
Váš sen ovšem dostal trhliny, že?
Postupně jsem si přestávala rozumět s manželem a také jsem se necítila zdravotně dobře, špatně jsem spala a často mě bolela hlava. Domácí nesoulad můj stav jen zhoršoval.
Protože mě muž tlačil, abych hned po porodu přispívala do rodinné pokladny, zkoušela jsem ledacos, mimo jiné jsem psala pro internetový časopis Ženy s. r. o., informující o výrobcích podnikavých žen z oblasti módy, potravin…
Tak jste se dostala ke šperkům?
Při tvorbě jejich katalogu mě napadlo, že zkusím něčím přispět i já. Poslední kapkou bylo, že jsem v obchodech marně hledala doplňky odpovídající mojí představě, našla jsem díru na trhu.
Jako první jsem si vyrobila koženou kabelku, ale pak jsem se zaměřila na šperky – jsem totiž ujetá na prsteny. Nejprve jsem volila levné kovy a tvořila doma v kuchyni, doslova na koleni, bižuterii. Časem jsem si troufla i na dražší materiály.
Jak se vyvíjel váš zdravotní stav?
Začala jsem mít výpadky paměti. Manžel mi ráno nevěřil, že si nepamatuju noční hádky. Myslela jsem, že jsem blázen, a začala jsem navštěvovat psychiatra. Toho napadlo poslat mě do spánkové laboratoře, aby bylo jasno.
Po noci v bohnické léčebně zjistili, že trpím somnambulismem. Česky řečeno, jsem náměsíčná. Nasadili mi medikamenty, já se ale nespokojila s faktem, že do sebe budu cpát léky.
To vás asi zachránilo, ne?
Zřejmě ano. Dostala jsem se k úžasnému neurologovi, profesoru Fáberovi, který zkoumal spánkové poruchy. Ten mě poslal na magnetickou rezonanci. Telefonát, který následoval, mě položil na kolena: Máte nádor na mozku! To by dostalo asi každého.
Rok předtím umírala tchyně na rakovinu s metastázemi na mozku, měla jsem tedy před očima jasný směr, kterým se bude moje diagnóza ubírat. Budu přicházet o jednotlivé mozkové funkce, až skončím jako nesvéprávná a zemřu.
Lékaři vás neuklidnili?
Rozhovory s lékaři mě deptaly: Nádor může napadat další části mozku, rozhodně už nemějte děti, nemusela byste se dožít jejich dospělosti…
Několik let můj stav jen pozorovali. Brala jsem antidepresiva a často mne odvážela sanitka s kolapsem do nemocnice. Disharmonie v manželství se zvětšovala, já se v tom plácala a zanedbávala kontroly. Po čtyřech letech přišla rána: nádor vyrostl do velikosti pomeranče. Verdikt zněl: Okamžitá operace!
Jenže já mezitím všemu navzdory porodila druhé dítě. K Matyášovi přibyl Tobiáš. Když jsem přišla na prohlídku s tříměsíčním miminkem, neurochirurg se vyděsil. Nečekal, že to risknu. Nakonec slíbil počkat dva měsíce, až malého odstavím.
Ale to nejhorší teprve mělo přijít.
K obavám, zda operaci vůbec přežiju, se přidala otázka, kdo se bude starat o děti. Jejich otec byl pracovně vytížený, takže nebýt mojí maminky, skončily by v Klokánku, jak mi bylo řečeno na úřadě.
Jiná alternativa pro lidi v obdobné situaci neexistuje. Kdo má peníze, zaplatí si chůvu.
Prognózy lékařů, jak na tom budu po zákroku, nebyly přívětivé: Může nastat i ochrnutí a trvalá ztráta paměti. Bála jsem se, ale když bylo stanoveno datum 29. února, brala jsem to jako dobré znamení. Ovšem loučení s dětmi bylo to nejtěžší, co jsem zažila. Možná je vidím naposled…
Měla jste ale štěstí.
Ano, operace se podařila. Šílená byla chvíle probouzení z narkózy. Měla jsem strach otevřít oči a zjistit, zda vidím. Viděla!
Někdo může tvrdit, že jsem měla halucinace, já vím, že tam stál můj anděl – a cítila jsem, že už při mně bude napořád. Stejné zjevení měla i spolupacientka, z níž se stala má přítelkyně. Tvrdila, že se uzdravím.
Přišla jsem o celý spánkový lalok, musím brát léky na spaní a občas trpím menšími výpadky paměti, zato funguju jako radar na počasí. A jsem úplně jiný člověk.
Dostala jste druhou životní šanci!
A každého 29. února hodlám slavit narozeniny. Rekonvalescence byla dlouhá a obtížná, roli sehrála i psychosomatika. Manželství se mi definitivně rozpadlo, takže dnes vychovávám syny sama.
Přesto se můj život ubírá tím nejlepším směrem, vážím si ho a raduju se z každé banality. Nemoc mě nakopla, beru ji jako varovný prst shůry: Buď se probereš, nebo se vše vrátí zpátky!
Ve své dílně tráví hodně času, práce pro ni představuje i relax. A těšilo by ji, kdyby třeba z jednoho syna vyrostl zlatník…
A víte, co pomohlo nejvíc? Paradoxně manželova bývalka, která mě dala dohromady s koučkou žijící v Londýně – díky ní jsem od něj dokázala odejít, změnila své hodnoty a rozjela byznys.
Pochopila jsem, že šperkařina, která byla do té doby jen koníček, se stane hlavní profesí, v níž budu šťastná. Přestala jsem se bát a začala myslet pozitivně. Všichni mě zrazovali, nikdo mi nevěřil, já však chtěla dokázat, že na to mám, a šlápla jsem na plný plyn. A od té doby mi vše vychází.
Jak celé to náročné období zvládly děti?
Bylo to pro ně strašné. Jsou na mě velmi fixované, jakmile jsem šla jen na kontrolu, měl starší Matyáš fobické záchvaty, bál se, že se nevrátím. Samozřejmě vyslechl spoustu rozhovorů, vnímal domácí atmosféru a čekal, že k nám přijde smrt.
Zpětně ale myslím, že jim to pomohlo srovnat si základní věci. Snažím se s nimi prožívat každý den v klidu, radosti, vděčnosti a víře, že se nemoc nevrátí.
Strach při kontrolách mám stále, ale už vím, že mě nikdy nic nepoloží na lopatky. Začala jsem se dokonce modlit a prosit, abych šla dál správným směrem, bez úkroků.
Tak jste se naplno vrhla na výrobu šperků?
Přesně tak. Klika byla, že si mě na internetu našla modistka, která tvořila klobouky pro španělskou královskou rodinu. Ta mi pootevřela dveře do světa designového obchodu. Ale skutečné řemeslo jsem se učila několik let, za finanční pomoci mámy.
Po odborném kurzu jsem postupovala metodou pokus omyl. Pak jsem narazila na inzerát Evy Lhotákové. Hledala někoho na zpracování bižuterních odlitků. Učila jsem se brousit, leštit… Zpočátku mi vše vracela, že to dělám špatně, byla přísná.
Ale to mě posunulo dopředu, naučila jsem se preciznosti a trpělivosti, výsledek musí být dokonalý. Nakonec mi přátelsky radila.
Dnes můžu říct, že zlatnické techniky ovládám bezpečně a začínám sklízet ovoce. Lidé moji práci poznávají a vyhledávají. To mi dává pocit naplnění a smyslu.
Co berete jako svůj zatím největší úspěch?
Před rokem mě oslovila snoubenka Saši Rašilova Lída Němečková s otázkou, zda bych jim nenavrhla a nezhotovila snubní prsteny. Z toho jsem měla obrovskou radost.
Ale už předtím jsem dodávala doplňky do řady filmů a seriálů, například pro postavu Zlaty Adamovské v Kriminálce Anděl. Nebo jsem dělala korunu pro Anetu Vignerovou na festival krásy.
Jak byste popsala koncept vaší značky?
Dělám minimalistické, ale i výrazné romantické šperky – ty mi jsou nejbližší. Vznikají v sériích (Spirit, Spirale) a inspiruji se přírodou a životními momenty.
Například kousky z kolekce Hope (Naděje) vycházejí ze zážitku při probouzení z narkózy – připomínají anděla. Lidé po nich sáhnou po těžké životní zkoušce nebo naopak před ní.
Osobně bych nejraději pracovala jen se žlutým zlatem, zdá se mi, že se hodí lépe k živé kůži. Působí na mě noblesou a čistotou, což jsou hodnoty, kterými se obklopuji i doma – nechybějí svíčky a jemné uklidňující tóny…
Syny asi šperky moc netáhnou, nebo je baví sledovat vás při práci?
Občas ano, protože mám dílnu v bytě, oddělenou, ale při ruce. Večer jdou kluci spát a já můžu pracovat. Oba hezky malují, staršímu jsem koupila plátna, stojan, barvy a moc mu fandím. Často říká: Mami, chtěl bych mít talent jako ty!
Líbilo by se mi, kdyby se aspoň jeden stal zlatníkem, muži jsou v téhle profesi šikovnější. Každopádně se budu snažit najít v nich „něco“, co jim půjde a bude je bavit. A budu je v tom podporovat.
Nemusejí mít vysokou školu, hlavně aby dělali to, co je bude naplňovat. Já byla dlouho nespokojená, ničeho jsem si nevážila, stále jsem měla málo. Což se na mně podepsalo.
Umíte si udělat čas na sebe?
Už ano, zejména v době, kdy jsou kluci u otce. To stíhám i kulturu. Mám kamarádku Cecílii Jílkovou, což je dcera Ludvíka Vaculíka, která má v péči zase dceru, a vždycky vymyslíme pro děti i pro nás pestrý program. Ale nejvíc si odpočinu u výroby šperků, ta mě nabíjí a těší.
Letos jsem také po několika letech vlezla na brusle, koupila jsem si holčičí a jezdím, kdy a kde se dá. Nebo se jdu jen tak sama projít po staré Praze, nasávám historii a představuju si, jací lidé kde bydleli, co prožívali…
Odpočívat musí hlavně moje oči, které se mi zhoršily, i kvůli tomu jsem v částečném invalidním důchodu.
Je ve vašem hledáčku nějaký nový muž?
Souhrou okolností se kolem mne motá daleko víc mužů než kdykoliv dřív. Možná i proto, že ze mě vyzařuje něco jiného. Ale já se zatím trochu bojím. I když jeden je moc fajn, fotograf. Zdá se mi, že za to stojí…
Jaké jsou vaše další plány, přání?
Ráda bych otevřela vlastní showroom, prorazila do dalších galerií a do zahraničí. Čím víc nabídek mám a čím méně stíhám, tím se cítím líp a dokážu si vše zorganizovat, nakopává mě to. Zrovna včera přišla přihláška do soutěže firmy Preciosa, což mě láká. V mé generaci se vyrojilo hned několik dobrých šperkařek, existuje konkurence…
A v osobní sféře bych si přála tu velkou rodinu. Od cikánky mám předpovězenou ještě holčičku, a protože vše ostatní se mi splnilo, možná na její slova dojde.
Co je podle vás předpokladem úspěchu ve vaší branži, co poradíte začátečnicím?
Základem je víra ve vlastní talent a vkus, průbojnost, také trpělivost, vytrvalost a schopnost riskovat – kdo nic nezkusí, nic nezíská.
Já byla dřív hrozný trémista a z každého vystoupení před lidmi jsem měla osypky. Ale praxí, každou výzvou, kdy musím vylézt před hodně lidí, se to zlepšuje. Zkrátka nebát se! A nenechat se odradit neúspěchem.
