Slavná královská milenka - Madame de Pompadour

Matku zajímalo, co její malou čeká. Bude mít šťastný osud a dobrého muže, stane se bohatou? Odpověď byla překvapující: Jeanne-Antoinetta (1721-1764) se stane metresou samotného krále. Holčička se cítila zaskočená. Nemohla tušit, že jednou bude patřit mezi nejpůvabnější královské milenky a svět ji bude znát pod jménem madame de Pompadour. K tomu ovšem vedla dlouhá cesta. A ani její rodina tak slavnou budoucnost nezaručovala.

Tmavooká tmavovlasá Louise-Madeleine de La Mott, dcera Jeana de La Mott, který zásoboval pšenicí Invalidovnu, byla neobyčejně krásná a byla si toho vědoma. Mnoho možností, aby to zúročila, nebylo. Mohla získat dostatečné vzdělání, aby pak pracovala v nějaké bohaté rodině jako placená společnice, či se stát une femme galante. To je obtížně přeložitelný termín používaný k označení žen, které živila jejich tělesná přitažlivost.

Vrtošivá a veselá Madeleine se ke zlosti otce rozhodla pro druhou možnost. A „přátele“ sehnala vždy. Dokonce se stala milenkou Claudia Le Blanca, který byl ministrem války v letech 1718-1723.

La Mottova rodina se rozhodla, že situaci vyřeší po svém - Madeleine se musí vdát, než se dostane do neštěstí.

V říjnu 1718 se Madeleine provdala za armádního dodavatele Francoise Poissona. S ním měla v roce 1721 jako první dítě Jeanne-Antoinettu. I v manželství pokračovala Madeleine ve svých milostných eskapádách. Naštěstí to nijak neovlivnilo Jeanne-Antoinettu. Prozíravá Madeleine ji totiž poslala do kláštera voršilek v Poissy jihozápadně od města. Tam měla dívenka získat vzdělání, které neměla ani matka, ani otec.

Ten byl navíc v roce 1727 obviněn z neplacení obrovských dluhů, které nadělal, a tak raději uprchl do Německa. Vrátit se mohl až v roce 1736, kdy bylo jeho dceři patnáct. V klášteře se Jeanne učila psát, oblékat se, šít a vyšívat.

Po návratu z kláštera v roce 1730 ji učil dalším dovednostem milenec její matky finančník Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem. Jeanne mu říkala strýčku. V té době byla její rodina skálopevně přesvědčena, že se opravdu jednou stane královskou metresou. Doma jí proto říkali „královničko“. A ona se na tuto roli usilovně připravovala.

Jeanne se učila vznosně chodit, tančit, kreslit, zpívat a hrát divadlo. Vedle toho vášnivě ráda četla - klasiku i práce současníků. Od sedmnácti navštěvovala pařížské salóny. Nakonec získala vzdělání srovnatelné s tím, jakého se dostávalo princeznám ve Versailles. Navíc byla krásná - měla zlatohnědé vlasy, velmi světlou pleť a tmavomodré oči. A rodina se začala poohlížet po vhodném manželovi.

Jeanne sice mohla být určena pro krále, ale předtím se musela vdát a mít manžela. Dívka se tehdy vdávala, aby získala svobodu. Madame ď Houdetot, kterou velmi obdivoval Rousseau, o tom prohlásila: „Vdala jsem se, abych mohla vstoupit do společnosti, navštěvovat plesy, chodit na procházky, do opery a do divadla.“

Strýček jí manžela vybral - svého synovce, průměrného čtyřiadvacetiletého Charlese-Guillauma, kterého ustanovil svým dědicem. A také mu věnoval panství v Etiolles, které vlastnil. A pak 9. března 1741 se Jeanne-Antoinetta stala v kostele sv. Eustacha madame ď Etiolles. Její cesta ke králi mohla začít.

Madame ď Etiolles se skvěle oblékala a vedla hektický život. Zaměstnávala ji divadla, plesy, salóny. Byla duchaplná a půvabná. Její manžel se do ní ihned zamiloval. To sice neplatilo o ní, ale sex svědomitě přijímala. Přesně devět měsíců po svatbě se jí narodilo první dítě, chlapec Charles-Guillaume Louis. Bohužel po necelém roce zemřel. Další dítě, dcera Alexandrina, se jí narodilo až v roce 1744. Jeanne milovala jízdu na koni. I když na ni manžel velmi žárlil, dovolil jí projíždět se v lese v doprovodu štolby.

A doufala, že si jí všimne král. A on si všiml. V té době stravovala Ludvíka XV. (1710-1774) šílená nuda. Neměl žádnou duševní energii a bavil jej pouze sex a lov. Od dvou let postrádal rodiče a z blízkých příbuzných mu zůstal jen strýc, ale i ten zemřel, když Ludvíkovi bylo třináct. V roce 1725 si patnáctiletý Ludvík vzal dvaadvacetiletou Marii Leszczyńskou, dceru bývalého polského krále Stanislava. S ní měl každý rok dítě, ale dědic - dauphin Ludvík Ferdinand - se narodil až v roce 1729.

Královna byla přísná katolička a po deseti letech odmítla další těhotenství a s tím i sex. A Ludvíkovi bylo pouhých pětadvacet. Měl příležitostné milenky a několik metres. Poslední madame de Cheteauroux zemřela v sedmadvaceti v roce 1744 na jakousi záhadnou nemoc - král byl zdrcen.

Zároveň se doslechl díky svému okolí o krásné Jeanne. A toužil ji uvidět. Stalo se to na plese při příležitosti dauphinovy svatby 24. února 1745. Poté následovaly další plesy, na kterých král pozoroval krásnou Jeanne.

Na jednom z maškarních plesů Jeanne oslovil. Skrytá pod maskou, vtipně odpovídala. Pak odhalila tvář a upustila kapesníček. Ludvík jej sebral a hodil za madame, protože se už od něj vzdalovala. Okolo zaznívalo šeptání: „Kapesník je hozen!“

Od toho dne se král a Jeanne tajně scházeli k nelibosti některých lidí ze dvora, kteří nemohli madame ď Etiolles prominout, že je pouhá měšťanka.

Nebylo jim to nic platné - král jí už v dubnu přidělil pokojík ve Versailles. V květnu téhož roku proběhla rozluka s jejím manželem. Ludvík Jeanne pořídil erb s titulem markýzy a koupil pro ni zámek Pompadour v sousedství Etiolles.

Král i markýza byli velmi zamilovaní. Sousedé ve Versailles se však k markýze chovali odmítavě. A to ji čekala první důležitá formalita - oficiální představení královské rodině. Ke královně ji musela dovést královská princezna. Ludvík k tomu přemluvil ovdovělou princeznu de Conti, za niž zaplatil dluhy.

Vyprávělo se tehdy, že jakýsi prelát před princeznou prohodil: „To jsem zvědav, kdo je ta prostitutka, která bude ochotna představit takovou ženskou královně.“ Princezna de Conti s klidem odvětila: „Už víc neříkejte, abbé, jsem to já.“ Celá akce měla proběhnout 14. září 1745.

Marie Leszczyńská se v inkriminovaný den projevila vskutku královsky. Vlídně s Jeanne rozmlouvala, aby ji zbavila nepříjemných rozpaků. Ta se jí pak třikrát uklonila a políbila lem královniných šatů. Nemohla vidět, že jakmile se otočila, dauphin na ni vyplázl jazyk. Král jej za to poslal do dočasného exilu na zámku Meudon a musel se markýze omluvit. Madame de Pompadour se stala oficiální královskou metresou.

Žila ve velkém bytě v druhém poschodí paláce. Pilně se učila francouzskou historii. Pomáhala finančně své rodině. A snažila se zavděčit královně. Při tom trávila většinu času s králem. Přesto byl pro ni záhadou, jak sama jednou prohlásila. Ludvík totiž trpěl depresemi, přejídal se a neměl o mnoho věcí zájem. K jeho koníčkům patřily diskuse o architektuře, zajímal se o kreslení map a chemii. Dokonce si pro sebe vyrobil růžový parfém.

Madame de Pompadour se jej neustále pokoušela něčím zabavit. Hrála mu s ostatními dvořany divadlo, zařizovala nově paláce, které si stále pořizovala, organizovala výlety a hostiny. Vymyslela pro něj dokonce speciální recept - rybí řízky z mořského jazyka, posypané lanýži a žampióny. Přitom si našla čas i na své přátele - zejména na Voltaira, který krále zrovna nemiloval, a Jeana Jacquesa Rousseaua. Přesto se po několika letech začalo u dvora šuškat, že vášeň mezi Ludvíkem a madame de Pompadour ochabuje. Sexuální život pro ni ostatně nebyl nikdy lehký.

Jeanne jako jedna z nejkrásnějších žen 18. století byla sexuálně chladná. Nedokázala vášnivě reagovat na králova milostná objetí. Neustále trpěla obavami, že právě kvůli tomu ji Ludvík opustí. Snažila se svou frigiditu překonat - pila horkou čokoládu, pojídala lanýže a celerovou polévku - bez úspěchu.

Král jí dokonce řekl, že je chladná jako „macreuse“, kachna černá, která dokáže žít prakticky v jakémkoli klimatu, protože její krev se nikdy nerozehřeje. Navíc madame de Pompadour trpěla výtoky, které jí zřejmě způsobovaly infekce. Postupně se milenecký vztah metresy a krále asi v roce 1750 měnil v přátelský. A Jeanne se věnovala dalším činnostem.

Madame de Pompadour se zasadila o stavbu vojenské akademie Ëcole Millitaire, která byla dokončena v roce 1756. Také se velmi zajímala o manufakturu na porcelán ve Vincennes a zařídila, aby se přestěhovala v roce 1756 do Sevres. Navštěvovala ji a představovala umělcům a řemeslníkům své vlastní nápady. Právě tam chemik Jean Hellot vynalezl slavnou světle růžovou barvu, tak typickou pro manufakturu, zvanou „rose Pompadour“.

Také podporovala vydání slavné Encyklopedie, v niž král neměl důvěru. Smutný pro ni byl rok 1754 - tehdy zemřel její otec a dcera Alexandrina.

Madame de Pompadour bylo třiatřicet a necítila se dobře. Její fyzická krása uvadala, trpěla bušením srdce a závratěmi. Přesto se snažila držet. V pětatřiceti se stala vévodkyní a jednou z dam, které dělají společnost královně.

Mezitím si král vybíral nejrůznější mladé milenky. V roce 1764 začala Jeanne trpět těžkými migrénami. V březnu dostala zápal plic. V dubnu ji nepřecházela těžká bronchitida. Zemřela večer 15. dubna na Květnou neděli 1764. S ní zemřela i celá jedna epocha.