Sláva, zvraty a pád Adiny Mandlové

Memoáry napsala na Maltě, kde tehdy žila, a zrodily se na popud Josefa Škvoreckého. Přijel za ní a v srpnu 1974 její vyprávění zaznamenal na magnetofon. Zamýšlel knihu původně napsat sám, ale Adina Mandlová to chtěla zkusit. „Když jsem si přečetl výsledek,“ uvedl v ediční poznámce prvního vydání (Sixty-Eight Publishers, 1977), „poznal jsem, že tohle je původní hlas, moje zpracování by byla imitace.“

Již o dvacet let dříve - když si léčila v sanatoriu tuberkulózu - psala z Davosu svému známému dr. Schmolkovi do New Yorku: „Rozhodla jsem se napsat svůj životopis, ale s vydáním musíme počkat, že to bude sichr, že jsem na skápnutí; bude to významná pornografie.“ Sarkasmem posléze nešetřila nikoho, včetně sebe. Otevřeně popsala svůj dobrodružný i pohnutý život.

Rozhodující podíl na formování její kontroverzní osobnosti měl otec Jan. Byl nadaný pianista a chtěl studovat hudbu na konzervatoři ve Vídni. V rodině ale nebyly peníze, a tak se dal k dráhám a dotáhl to na inspektora a přednostu provozu v Mladé Boleslavi. Když umřela jeho první žena, potřebovali dva kluci novou maminku.

Jan Mandl se znovu oženil a velice toužil mít dceru. Nejdříve se však v druhém manželství s pěknou dcerou hospodského narodil třetí syn a teprve po modlitbách místního děkana, s nímž často hrával mariáš, se v lednu 1910 konečně dočkal. Měl pro ni připraveno i speciální jméno, které našel v opeře Elixír lásky.

Od počátku měla Adina v rodině výsadní postavení. Tatínek i bratři jí vykali, ona odpovídala tykáním. Zdědila po otci hudební talent a jako čtyřleté jí začal dávat hodiny klavíru. O výchovu se staral výhradně sám. Stali se z nich spojenci proti ostatním členům rodiny.

Idylka skončila, když zbožňovaný tatínek zemřel v roce 1918 na španělskou chřipku. Adině nebylo ještě ani osm let. Matka okamžitě hru na klavír zakázala a zrušila její privilegia. Rodinné poměry se velmi zhoršily, protože Jan Mandl zanechal malou penzi.

Aby uživila děti, matka často využívala svých tělesných půvabů jako prostředků k opatřování aprovizace. Děti najednou měly různé „strýčky“, kteří rodinu podle svých možností podporovali. Když bylo Adině čtrnáct, našla si matka zámožnějšího přítele - stavitele Vodičku z Kralup - a rodině se začalo vést mnohem lépe.

Ve škole se Adina učila dobře, měla však problémy s chováním, až byla v tercii z reálného gymnázia vyloučena a musela přestoupit na rodinnou školu. Nového tatínka neměla ráda a s matkou se často hádala. Po jednom ostrém střetu s panem stavitelem, jak mu vždy říkala, utekla šestnáctiletá Adina z domova za milencem Františkem, který byl právě v Olomouci na vojenském cvičení.

„Nalil do mě spoustu vína a pak mě vzal nahoru do pokoje,“ vzpomínala po letech v pamětech. „Tam jsem přišla o panenství. Byla to celkem bolestná zkušenost a já se divila, co na tom vlastně lidi mají a zda to vůbec stojí za to.“

Když druhý den František zavolal z pošty paní Mandlové, odpověděla mu, že si může Adinu nechat a ta se nemusí už vracet domů. „Byl to pro mne hrozný otřes, když mě vlastní matka zavrhla. Zatvrdila jsem se proti ní a proti celému světu. Už tenkrát jsem si umínila, že budu bojovat, abych dosáhla samostatnosti a úspěchu. Jak, to jsem neměla ještě ponětí, ale moje pozdější odhodlanost a cílevědomost musely kořenit v té době, ve zklamání a v pocitu opuštěnosti.“

Po týdnu se Adina přece jen vrátila domů, ale s Františkem jezdila předvádět po vlastech českých hasicí přístroje. Při reklamních scénkách poprvé uplatnila svoje herecké dispozice. Po večerech ji milenec vodil po barech, kde se obvykle kolem ní seběhly bardámy a dávaly jí rady do života.

„Snad proto jsem později hrála štětky s takovým porozuměním a úspěchem, protože jsem měla dost příležitostí si je zevrubně okouknout,“ poznamenává v autobiografii. Takový způsob života však nebyl pro provinční město přípustný. Matčin druh ji proto poslal do penzionátu pro dívky z lepších rodin v Paříži. Dva následující roky sama označila za nejkrásnější období.

Žila třemi životy najednou - ráno byla poslušnou žákyní ve třídě, odpoledne studentkou na Sorbonně a většinu večerů modelkou a příslušnicí pařížské bohémy. Naučila se báječně vařit a zdokonalila se ve francouzštině a němčině.

I v Paříži si rychle našla milence. Před Vánocemi otěhotněla a šla na tajný potrat. Později, krátce před závěrečnými zkouškami, si Adina při jedné zahradní slavnosti, kam byl pozván i celý diplomatický sbor, přihnula šampaňským a byla skupinou návštěvníků v neočekávaném světle ohňostroje „objevena“ pod stromem s mladíkem - skoro in flagranti. Z ústavu ji okamžitě vyloučili. Aby se to matka nedověděla, uchýlila se Adina cestou domů na několik týdnů k jinému milenci - do Drážďan.

Po návratu byla Mladá Boleslav pro Adinu těsná a život v domácnosti matky zoufale jednotvárný. Z nudy přijala místo sekretářky v kanceláři maminčina milence.

Jedinou zábavou byl tenis. Adina byla dobrou hráčkou a jednou v létě 1932 ji předseda klubu poslal ještě s dalším nadějným juniorem dělat hráčské sparingpartnery jisté dvojici z Prahy, která poblíž trávila dovolenou.

„Vy byste měla být v Praze a zkusit štěstí u filmu,“ poznamenala o přestávce dámská členka mixu na adresu Adiny. „Jsem si jistá, že jste fotogenická. Pošlete nějaké fotky tady Otovi a on se za vás někde přimluví.“

Tak se i stalo. Ota byl kameraman a domluvil Adině setkání s producentem právě natáčeného filmu Děvčátko, neříkej ne! Dostala roličku, v níž měla zpívat a tancovat s Jenčíkovými girls a říci pouze několik slov: „Z lásky bolí vlásky.“ Z nervozity je však nebyla schopna ze sebe dostat a režisér filmu Josef Medeotti-Boháč jí předpověděl: „Slečinko, z vás nikdy herečka nebude.“

Prostořeká Adina si to nenechala líbit: „Kouknou, pane režisére, než voni udělaj jinej film, já budu hvězda.“ Ta věta ji proslavila a začali se na ni chodit dívat jiní režiséři. Pak došlo k zásadnímu setkání s Hugem Haasem, který jí nabídl hlavní ženskou roli ve svém filmu Život je pes (1933). Stala se jeho milenkou. „Nastěhovala jsem se k němu do malého bytu a začala moje pravá výchova a trénink pro život a umění,“ přiznává v pamětech.

Haas vodil mladičkou Adinu do Společenského klubu na Příkopech, kde poznala intelektuální smetánku Prahy. Seznámila se například s Karlem Čapkem, Janem Masarykem, Karlem Poláčkem, Jiřím Voskovcem či Janem Werichem. Při těchto schůzkách Tafelrundy, jak si bohémská společnost říkala, akceptovali Adinu jako novou Haasovu Titinku, což bylo jméno, které dědily všechny slečny, které s ním chodily.

Časem však začal život s panovačným Haasem Adinu Mandlovou ničit. Nechtěl, aby dělala manekýnku v pražském salónu Ulliho Rosenbauma, a nedovolil jí například ani přijmout roli v Machatého filmu Extáze. Zmařil i nabídku hrát v divadle E. F. Buriana a možnost stát se elévkou v Národním divadle. Nakonec se v roce 1937 rozešli. Tehdy spolu natočili i poslední film Děvčata, nedejte se.

Haas se při jeho vzniku seznámil s dcerou baronky Bibikoff, s níž měl později syna, a těsně před odjezdem z Československa se s ní oženil. V Americe se později dozvěděl o kritice Adiny, že emigroval se psem a bratra Pavla nechal doma - kdyby ho vzal s sebou, nemusel spolu s otcem zahynout v koncentračním táboře.

„Měla jsem ale držet hubu,“ posteskla si v pamětech, „protože pro pravdu se lidi nejvíc zlobí. Nebyl to jediný případ v mém životě, co jsem ztratila přátele, protože jsem si nebrala servítek. Nikdy jsem nevěřila v lichotky a přetvářku a tím, že jsem nalévala čisté víno, udělala jsem si mnoho nepřátel.“

Adina Mandlová hrála v roce 1937 v deseti filmech (Mravnost nade vše, Panenství, Svět patří nám), o rok později v šesti (Cech panen kutnohorských, Ducháček to zařídí) a v roce 1939 v osmi (Kristián, U pokladny stál, Katakomby). Představovala nejčastěji drzé, chudé, ale počestné dívky. Měla talent na komiku a vnesla do filmu krásu a sympatickou bezprostřednost mladých žen. Ačkoli se tehdejší média vyjadřovala o jejím hereckém talentu kriticky, patřila k nejobsazovanějším herečkám.

V pamětech otevřeně píše o svých intimních vztazích a přiznává desítky milenců. Jedním z nich byl bohatý textilní továrník Max Oberländer z Úpice, s nímž se poznala v roce 1936: „Byl to velmi senzitivní a vzdělaný německý Žid, ohromně štědrý, a když mi navrhl, abych se stala jeho milenkou, okamžitě jsem svolila, protože mi nejen vyhovoval fyzicky i duševně, ale prostředí a styl jeho života mi imponovaly. Komorník, kuchař, služky, zahradníci, šoféři, bazén a tenisové kurty - která chudá holka by mohla odolat?“

Ve společnosti Maxe poznala Adina mnoho německých a rakouských umělců - mezi jinými třeba Marlene Dietrichovou - a navštívila nespočet operních, divadelních i koncertních podniků. Max byl však už tehdy velmi pesimistický a pomýšlel na emigraci. „Při každém společném výletu do ciziny jsem mu pomáhala pašovat cizí valuty,“ odhaluje v memoárech.

„Stolibrovky se daly svinout v tenkou ruličku, kterou jsem snadno schovala v tělesném otvoru, kam se žádný celník neodvážil dámě nahlédnout.“ Když se po emigraci Adiny setkali posléze v Londýně, Max jí finančně pomohl a podotkl prý: „To je komise za pašování peněz před válkou, které ti často způsobilo bolest.“

Jiným milencem s nevyčerpatelnou kapsou byl stavební podnikatel Fred Svítil. Seznámili se dávno před Mnichovem. Jeho otec byl brněnský Žid, který si po první světové válce změnil rodinné jméno Scheiner na Svítil a po sňatku přestoupil na římskokatolickou víru.

Adina měla v té době všechno, po čem toužila. Práci, kterou milovala. Popularitu, která jí lichotila. Milence milionáře a pohodlné soukromí.

„Hostili jsme pražskou smetánku, hlavně pravicového politického smýšlení, čímž jsem se pozvolna odcizovala svým bývalým přátelům, kteří byli většinou chudí intelektuálové a levičáci,“ uvádí v pamětech.

„Aniž jsem to pozorovala, přikláněla jsem se k Fredovu kapitalistickému, antisocialistickému smýšlení. To ovlivnilo mou budoucnost. Kdybych setrvala ve společnosti lidí z Tafelrundy, byla bych pravděpodobně v roce 1939 emigrovala a tím se vyhnula mnoha bolestným a trapným zkušenostem. Místo toho jsem zůstala v Československu a chrochtala spokojeně u plného žlabu, bez něhož jsem si už život nedovedla představit.“

Po německé okupaci nechtěl Fred ztratit svou pozici. Nešetřil dary a zval nové pány na hostiny a hony do svého revíru - jeho milenka tak poznala první nacisty. Novináři z fašistického plátku Vlajka vyšťárali tajemství Fredova pravého původu a rozpoutali tiskovou štvanici. Pranýřovali ho jako Položida, který by měl být z veřejného života odstraněn. Štvali i proti Adině, které vyčítali kariéru a poměr s Haasem, přátelství s Poláčkem i dalšími, jak psali, židobolševickými a zednářskými kamarády.

Tehdy přijel do Prahy přednosta Hitlerovy kanceláře. Fred doufal, že může pomoci a zamezí uveřejňování dalších hanopisů v antisemitských listech. Proto se mu všemožně věnoval a Adina ho musela například provázet po barrandovských ateliérech.

Jak vysvětluje v pamětech, ve své bláhovosti si myslela, že bez jejího přičinění pro Freda přednosta nic neudělá: „Dovolila jsem mu, ať přijde ke mně do bytu, a když jsme nejdřív zkonzumovali množství alkoholu, měli jsme spolu milostný poměr. Jedna noc, bezvýznamná sexuální zkušenost, o níž jsem se domnívala, že může Fredovi prospět a já mu tím oplatím, co pro mne kdy v životě udělal. Pak už se to nikdy s žádným nacistou neopakovalo. A přesto to byla jedna z hlavních příčin mého pádu po válce.“

Přitom se Adina netajila, že německých známostí občas využila. Ať již k vlastnímu prospěchu, nebo pro ostatní. Pikantní je historka o tom, jak se zasloužila o znovuotevření vinohradského divadla.

Využila k tomu mužské slabosti německého divadelního referenta v protektorátní kanceláři Fritze Oehmkeho: „Pozvala jsem ho k sobě do bytu. Nalila jsem do něj spoustu koňaku a on mi pak v opici podepsal dopis, který jsem mu nadiktovala, že divadlo bude otevřeno, a to bez jakýchkoli perzekucí členů souboru.“

Teprve potom uspokojila Oehmkeho masochistické choutky: „Ztřískala jsem ho jezdeckým bičíkem, že se druhý den nemohl posadit.“

Pro styky s nacisty se však dostávala do řečí. Zpočátku si tím hlavu nelámala, ale brzy se o známé herečce roznesla fáma, že je milenkou samotného K. H. Franka. Dostávala anonymní dopisy a výhrůžné telefonáty, že si to po válce odnese. O jejich údajném poměru informovalo i české vysílání z Londýna, což ještě zvýšilo věrohodnost pomluv. Rozšířila se i pověst, že jí daroval vilu zabranou Židům. Přitom se s Frankem v soukromí nikdy nesešla.

„Byla jsem naprosto bezmocná a snažila jsem se navázat spojení s někým z odboje, ale nikdy se mi to nepodařilo,“ psala v pamětech. „Každý můj pokus byl samozřejmě považován za snahu zrádce proniknout do kruhů skutečných vlastenců - odbojářů. A tak jsem žila v opovržení lidí, kteří mne neznali, až do konce války.“

Mezitím se však ještě stačila Adina Mandlová v květnu 1943 naprosto nečekaně poprvé vdát za přesvědčeného komunistu, malíře Zdeňka Tůmu. „Manželství s ním jsem vítala jako jedinou možnost rehabilitace, jako prostředek, který by umlčel pomluvy, jež mě stále pronásledovaly,“ vysvětlovala. Po ročním nepříliš šťastném soužití spáchal malíř sebevraždu.

Potom prožila vášnivý milostný vztah s jiným komunistou - hereckým kolegou Vladimírem Šmeralem, jehož manželkou byla Židovka. „Získal mne i pro své politické přesvědčení a nijak jsem se s tím neskrývala ani před svými bývalými přáteli, kteří byli samozřejmě největšími odpůrci komunismu,“ přiznávala. Čekala s milovaným mužem dítě. Před Vánocemi 1944 však porodila mrtvou holčičku.

Krátce po osvobození byla pětatřicetiletá Adina Mandlová v Berouně náhodně zatčena dvěma příslušníky Revolučních gard. Padlo na ni obvinění, že přijala německou státní příslušnost.

„Lidé se shromažďovali a hrozili, že mě ukamenují,“ vzpomínala Adina Mandlová ještě i v roce 1991 v rozhovoru pro Svobodné slovo. „Nakonec jsem byla ráda, že jsem byla na Pankráci zavřená.“ Také v novinách se proti ní rozpoutala štvanice, že se provinila a musí být spravedlivě potrestána.

Všichni svědkové ale mluvili v její prospěch. Po několika měsících jí žalobce sdělil, že se nenašlo nic, co by zavdalo důvod postavit ji před Mimořádný lidový soud, a byla propuštěna na svobodu.

Mezitím byla svými kolegy doživotně vyloučena ze Svazu českých filmových pracovníků. Po odmítnutí spolupráce s tajnou službou nemohla najít žádné angažmá. Svou situaci vyřešila účelovým sňatkem s válečným pilotem Josefem Kočvárkem, který měl britské občanství, a odjela s ním ještě před únorem 1948 do Anglie.

Tam se po rozvodu záhy potřetí vdala za obchodníka Geoffreye, který jí poskytl ztracený blahobyt. Za další dva roky se opět nechala rozvést a posledním, čtvrtým manželem se v roce 1954 stal módní návrhář Ben Pearson. Byl homosexuál a jejich manželství vydrželo 37 let.

Morální odsouzení se za Adinou Mandlovou táhlo i v londýnské emigraci a často jí tam mařilo herecké šance. Po nějaké době se dostala k divadlu, kde však už hrála, díky přízvuku, pouze okrajové role cizinek. Do Prahy se podívala v roce 1966, kdy jí byla překvapivě nabídnuta hlavní role v muzikálu Hello, Dolly! Nakonec z toho z nevyjasněných důvodů sešlo. Vzápětí se s Benem přestěhovali na Maltu, později žili krátce v Kanadě.

Do vlasti se Adina Mandlová vrátila po smrti manžela v roce 1991 a posledních několik měsíců prožila na zámku v Dobříši. Její životní film plný děje, zvratů, slávy i pádů skončil 16. června 1991, kdy zemřela v příbramské nemocnici.