Robert Záruba: Doufám, že kluk ve mně pořád žije

Koneckonců od své profese si před deseti lety odskočil ještě dál, k tanci, když se zúčastnil televizní soutěže StarDance. Mimo to také nadaboval sportovní komentáře k několika zahraničním filmům a jeho hlas zní rovněž ve snímku Marka Najbrta Mistři. I v muzikálu, který vznikl na základě legendární série se Sylvestrem Stallonem v hlavní roli, vystupuje coby postava komentující průběh zápasu, tentokrát boxerského. Profesně se přitom specializuje na hokej, v ringu nikdy nestál ani nereferoval o tom, co se v něm děje.

Další motivací, proč muzikálové angažmá přijal, je jeho nespokojenost s tím, jak se role sportovního komentátora obvykle prezentuje v televizi nebo ve filmu. „Třeba Pěsti ve tmě, shodou okolností také z boxerského prostředí, jsou udělané velmi dobře. Herci Marek Vašut a Josef Nedorost evidentně odvedli - i co se tréninku týká - skvělou práci a Antonín Molčík to dobře komentuje. Jenže hlavně v mnoha amerických filmech je patrná emoční nadsázka, která v Česku většinou působí až trapně.“

Roli v muzikálu může pojmout téměř po svém a dovolit si improvizovat. „Nevyžaduje se po mně žádný velký herecký výkon. Nejdůležitější je správné načasování, kdy musím dávat pozor, abych se při výstupu ani nezpozdil, ani nepředběhl,“ přibližuje svůj úkol na jevišti. Po mé otázce, zda by i zazpíval, se nejdřív jenom zasměje, ale vzápětí tuto možnost přímo nezavrhne. „Troufl bych si, ale nevím, kdo by to chtěl poslouchat a platit za to.“

Víc než z filmů o boxerském šampiónovi Rockym Balboovi, které má v oblibě, zná zápasy muže proti muži z hokeje, s nímž je jeho profese už čtvrtstoletí neodmyslitelně spjata. „Je to vlastně jediný sport, kde si hráči taky můžou dát duel, jenže bez rukavic, což je ještě horší. Pokud se do sebe bitkaři opravdu pustí, jsou údery v hokeji paradoxně mnohem drsnější než v samotném ringu, kde rukavice něco ztlumí, takže klouby prstů nezasahují obličej přímo.”

„Není v tom zpravidla žádná nenávist a hráči si pak po zápase klidně podají ruce, nejsou to nepřátelé na život a na smrt. Naopak, třeba v NHL se ti největší rváči vzájemně hodně respektují. K nám takové potyčky v rámci mísení herních stylů už taky pronikly, i když mi k našemu hokeji moc nesedí. Říká se ale, že když tým prohrává, tak ho bitka může nastartovat. Ostatní kluci si uvědomí: On se tady za nás bije, a my hrajeme jako úplní pitomci. Pojďme taky něco ukázat.“

Vzhledem k urostlé sportovní postavě, vlasům bez šedin, mladistvému hlasu a energičnosti, s jakou se prezentuje na obrazovce, by ho nejspíš málokdo tipoval na padesát. Jubileum ho čeká letos v srpnu. „Jsou to kulatiny jako kterékoli jiné a musí se pořádně oslavit. Ale doufám, že ten kluk ve mně pořád ještě je, že ještě nestárnu, až na ten loket…,“ dotýká se opatrně své pravačky.

Po několika letech totiž znovu začal hrát hokej, což prý v kombinaci s prací na počítači jeho ruce nesvědčí. „Když mě to chytne, pomalu neuzvednu ani hokejku,“ vysvětluje, proč je ve střehu, pokud si má s někým potřást rukou.

Když se mu rozpadla parta, s níž se věnoval florbalu, za nějaký čas pocítil, že by se měl znovu začít pravidelně hýbat. Mohl se sice projít nebo proběhnout, ale kolektivní hra ho baví mnohem víc.

Dal se dohromady se skupinou chlapíků, kteří jsou v hokeji přibližně na stejné úrovni jako on. „Není mezi námi žádný bývalý hokejista, všichni jsme spíš takoví plácalové. Říkáme, že se vracíme ke kořenům hokeje, protože jednou týdně hrajeme v Praze na Františku, na venkovním hřišťátku, kde bývá téměř až do konce března perfektně udržovaný led. Správcuje tam bývalý kapitán národního týmu Tomáš Jelínek.“

Jako hráč ale Robert Záruba v lednu překročil i hranice republiky, to když si jejich amatérský tým zaletěl do Portugalska, s nímž má družbu. V městečku u španělských hranic si to rozdali na jediné ledové ploše v zemi, v prostorách býčí arény s mantinely do pravého úhlu a pochybnou kvalitou ledu. „Natočil jsem si jejich veřejné bruslení, na kterém je znát, že klouzání není pohyb, který by aspoň pravidelně viděli v televizi. U nás každý minimálně ví, jak se má na ledu pohybovat, kdežto Portugalci po něm chodí, bojí se svézt.“

I po letech, kdy hokej komentuje nebo o něm při různých příležitostech mluví ve studiu České televize, má člověk pocit, že je z jakéhokoli zápasu nadšený a nerozlišuje, zda se jedná o souboj nejslabších týmů první ligy, nebo o střetnutí favoritů na olympiádě. „Občas musím sám sebe přesvědčovat, že každý zápas je vlastně mimořádná událost,“ přiznává Robert Záruba, že entuziasmus, který šíří z obrazovky, v sobě občas doluje.

„Vím, že musím namluvit znělky, odevzdat scénář do předzápasového programu, napsat tabulky… Takže mě to nakonec vtáhne a začínám se těšit. Vždycky si navíc vzpomenu, že takhle to dělají nejlepší komentátoři v Americe, pro které nejde, dejme tomu, o 850. utkání Toronta proti Montrealu, ale o něco jedinečného, čemu dají svým komentářem ten správný šmrnc. Opravdu neexistují dva stejné zápasy, můžou si být jenom podobné. Hledání těch nuancí, které událost ozvláštní, mě hrozně baví.

Samozřejmě nesmíte lidi balamutit, nemůžete tvrdit, jaký je to super zápas, když si hráči nejsou schopni dát dvě přihrávky za sebou, ale můžete odvést pozornost do minulosti nebo k informacím ze zákulisí a sem tam se vrátit k hokeji, který v poslední době, pravda, nestojí za moc,“ naráží na upadající formu české reprezentace.

„Když nejsou velká očekávání, tým se cítí lépe, ale nefunguje to jako zaručená cesta k úspěchu. Na medaili čekáme už příliš dlouho. Věřím, že pro hráče je opravdu čest hrát za nároďák a dělají pro něj, co můžou, ale na rozdíl třeba od Nagana už v sobě nemají ten vzdor a touhu ukázat, že nejsou horší než Kanaďani, že to umějí stejně dobře jako hvězdy, které jim kladou za vzor.“

Robert Záruba je přesvědčen, že sport člověka obohacuje. „Dobře tříbí vztahy, učí tvořivosti, hravosti, cvičí ctižádost a chuť se zlepšovat. Pokud jde o děti, je pro ně důležitý i požitek z opravdické hry, kterou dneska často nahrazují tablety a počítače.“ Ví, o čem mluví, vždyť už i jeho mladší dcera Mariana, která ještě neoslavila ani druhé narozeniny, si dokáže na obrazovce najít to, co ji zajímá.

O tři roky starší Diana zatím chodí tancovat a rodina stále vyčkává, kterému sportu, pokud vůbec, se bude chtít věnovat. „Je potřeba, aby aktivita dítě bavila, aby k ní nezískalo nechuť. Nesnáším chlubení mezi maminkami, co které dítě už umí, protože doma se to pak obrací proti mně, že jsem něco zanedbal,“ usmívá se komentátor, který žije s kolegyní z České televize, o deset let mladší moderátorkou Norou Fridrichovou.

Z manželství s další tváří televizní žurnalistiky Světlanou Witowskou má sedmnáctiletého syna Viktora, který momentálně studuje v USA. Od pěti let se věnuje fotbalu. „Je dost málo pravděpodobné, že ho bude provozovat na vysoké úrovni, ale hraje dobře. Uvidíme, až se vrátí, možná už je lepší než já,“ říká Robert Záruba, který dnes díky dcerám, na něž se v jeho rodině čekalo tři generace, poznává i trochu jiný svět.

„Takové ranní strojení se do školky, to není úplně moje disciplína. S Viktorem to bylo jednoduché: Vezmi si kalhoty, tady máš mikinu a jdeme. Jenže teď to probíhá zdlouhavěji: Tyhle květovaný šaty si dneska brát nebudu. Já chci ty puntíkovaný. Mám z toho trošku legraci.“