Robert Mikluš: Každá negativní role je pro mě dobrá sonda

S Mirkem jsme přátelé, známe se z Divadla v Dlouhé, kde jsem s ním hrál v několika představeních. Když jsem volal, koho budu hrát, hrozně se smál. Ptal jsem se ho na jeho názor na Korejse. Řekl mi k němu, že je v zásadě dobrý policajt, jen mu schází empatie, je sebestředný a závistivý.

Někomu vadí, že se v postavě necítí komfortně a trochu se jí brání. Mně to problém nedělá. Nejsem herec, který má potřebu své postavy obhajovat. Určitě se nehádám s režisérem: „Ne, tohle by moje postava neudělala.“ Každá negativní role je pro mě dobrá sonda. Navíc tyhle postavy v divácích rezonují daleko víc.

Skepse byla reálná, vzestup kriminality po amnestii v roce 1990 musel policisty zaskočit. K tomu se přidalo, jak drze si kriminálníci počínali. Policajti jezdili ve favoritech a mafiáni se jim smáli z bavoráků.

Kriminalisté měli oproti nim směšné platy. Bohužel tehdy vzniklo i nemálo vazeb mezi policií a podsvětím, které mohou pokračovat dodneška.

Komedie Tomáše Dianišky Pusťte Donnu k maturitě zkoumá právě devadesátá léta. Zápletka je v tom, jak partu amerických maturantů, která se na večírku opila, pošlou na odvykací kúru do Čech roku 1993. V Discolandu Sylvie se setkají s Jonákem a ten si u nich objedná vraždu manželky. Tyhle vepřové polohy mě baví.

Řezník Kaizinger představoval typ, kterých tady bylo hodně. Kam vítr, tam plášť, počtář. Přihlásil se k esesákům, odtamtud ho vyhodili, na konci války hákový kříž rychle vyměnil za pásku Revolučních gard a dělal strašné věci.

Je pravda, že poslední tři roky jsem natáčel negativní postavy, ale předtím jsem přece byl roztomilý policista se srdcem na dlani (seriál Strážmistr Topinka) nebo havíř záchranář (Dukla 61). Takže se neobávám, že bych zapadl do nějaké škatulky.

Výborně! V představení Stát jsem já hraju člověka, kterého ctižádost naprosto zničí, a skončí to apokalypsou. V Kouzelné zemi hraju fízla. V Divadle Na zábradlí mám v Pozdním odpoledni doktora Freuda roli otce, který zneužívá svého syna. Ve Ztracených iluzích hraju novináře, který zneužívá úplně všechny. Samí milí lidé.

Snažíme se přesvědčit naše vedení, že obsadit nás do jednoho projektu není dobrý nápad. V případě, že nám zavřou školku, což se nedávno stalo, by jeden z nás na zkoušce chyběl. Takže když přes den zkouší Veronika, jsem doma v záloze. A naopak.

Režijní duo SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka), které soubor brzy povede, rozhodně není špatná volba. Přeju si, abychom dělali věci, které budeme mít rádi. Oba mají bohatou divadelní zkušenost, mají v plánu hodně pestrou sezonu, snad jim to vyjde.

V Národním jsem od roku 2019, přišlo mi, že cesta, kterou se vydal Dan Špinar, byla odvážná, protože udělal kroky, které tam desetiletí nikdo neudělal. Kritiku, která se za to na něj snesla, nepovažuju za spravedlivou.

Když se podíváme třeba do německých národních divadel, tak tam najdeme těch provokativních inscenací mnohem víc. A součástí repertoáru tam byly už mnohem dřív. Já k němu cítím obdiv.

Kvůli covidu jsme se zatím tolik nepotkávali. Jistěže cítím vůči těm zkušeným bardům ostych, mám pocit, že cokoli před nimi řeknu, bude znít hloupě. Jsou ale velmi milí. Těším se, až si toho při nějakém zkoušení řekneme víc. Zatím jsem se s nimi moc na jevišti nepotkal.

Do jisté míry je televize včetně seriálů pro divadlo důležitá, protože přiláká diváky. Nesmí to ale prostupovat tak, aby divadlo blokovalo. Každý v souboru má nějakou filmovou nebo seriálovou historii. Ale abych odpověděl na vaši otázku: Ne, nikdo si na mě neukazoval.

Byl jsem osm let v Divadle Husa na provázku a cítil jsem se pak po odchodu sám. Chtěl jsem po letech na volné noze kolem sebe partu, což se úplně nepovedlo. Nastoupil jsem do Národního divadla a po půl roce přišel covid. Existenční problémy jsem měl vyřešené, protože jsem byl zaměstnancem. Kdybych byl zůstal na volné noze, byla by to bída a nouze. Divadelní provoz se ale zastavil a partu, po které jsem toužil, jsem nevídal.

Nějaký čas jsem pracoval pro krajskou hygienu. Po měsíci jsem ale vyhořel. Trasoval jsem lidi, což bylo hrozně náročné. Telefonujete třeba s pánem, který v pátek seděl v kanceláři se třemi kolegy, večer se dozví, že jeden je pozitivní. On si ráno udělá antigen a odjede na rodinnou oslavu.

Hovor, který má zabrat dvacet minut, se protáhne na tři hodiny, protože musíte obvolat všechny členy rodiny. Mluvíte s maminkou, která je objednaná na operaci kolene, pláče do telefonu… Na takové hovory vás žádné školení nepřipraví.

Jako herec se na divadle setkávám s mnoha dramatickými osudy, ale tahle dramata všedního dne mě tak vysála, že jsem toho musel nechat. I když na krajské hygieně byli sympatičtí lidé, všemožně mi pomáhali, ale nešlo to.

Hodně času jsem trávil s naší Violkou. Budou jí tři, je to moje zlatíčko. Snažím se, aby měla pestrý život. Máme přečtené Rychlé šípy, miluje Cestu do pravěku a Ronju, dceru loupežníka. Je to zvídavá, veselá, krásná holka.

Dobře. Jezdí nám hlídat Violku, beru ji na představení. Ze všech je nadšená, i z těch odvážných. Za léta, co chodí pravidelně do divadel, je přísnější než divadelní kritik.

Teď se těší, až se mnou půjde na České lvy, kam jsem byl nominovaný (nejlepší herec ve vedlejší roli za film Zátopek). Je to svět, který jí byl celý život vzdálený, ale teď si ho užívá. Dělala léta v hospodě, pořád tam vypomáhá.

Na jednom ostravském divadelním festivalu, kde vystupovalo Dejvické divadlo, se seznámila s Marthou Issovou, daly si spolu nějaké to pivko a padly si do oka. Když se Martha připravovala na roli v Dukle 61, vzpomněla si na mámu a navrhla Davidu Ondříčkovi, aby jí kvůli správnému přízvuku dělala hlasovou poradkyni.

Docela mě jako absolventa herecké fakulty překvapilo, že maminka, která dělala různá povolání, od řidičky vysokozdvižného vozíku po hospodskou, bude jednou poradkyní u filmu, kde jsem nakonec hrál i já. Je fakt, že ostravštinu má zažitou. V Ostravě žije celý život a nechce na tom nic měnit.

Není lehké ho někam dostat. Když ho někam vyvedu, má takový strach, že udělá ostudu, až se z toho opije a tu ostudu udělá. Má trému, že není dost reprezentativní, i když já ho považuju za fantastického chlapa. Na šachtě toho zažil hodně, zhuntoval si tam zdraví.

Ne, z Olomouce a seznámili jsme se v Brně na JAMU. Její maminka tam je profesorkou divadelní vědy. Verunčina rodina pochází z vesnice Starina na severovýchodě Slovenska, naši pocházejí z Torysy. Ty dvě vesnice jsou od sebe tři kilometry přes kopec. Starina je zároveň přehrada, do které se řeka Torysa vlévá. Přišlo nám to symbolické.

Ano a odehrála tam krásné role. Moc nechápu, že není tolik vidět v televizi a ve filmu, protože podle mě je lepší herečka než já. Má ostatně Thálii pro činoherce do 33 let. Já za ní odešel z angažmá v Brně na volnou nohu do Prahy.

Několikrát v Divadle v Dlouhé, kde byla Veronika v angažmá. V Národním spolu vystupujeme ve Faustovi a Vasse Železnovové. Teď možná budeme namlouvat audioknihu s lehce erotickým charakterem. Snad to zvládneme.

V květnu premiéra Shakespearova Mnoho povyku pro nic v režii Daniela Špinara. S Lucií Polišenskou budeme hrát mileneckou dvojici, moc se na to těším, určitě si to užijeme.

Dokončuje se televizní minisérie Volha, kde hraju Pavla Landovského. Vloni jsem měl vůbec takové „disidentské“ období. Na výročí 17. listopadu jsem na Václavském náměstí ztělesnil Václava Havla. Natočili se mnou jeho projev a digitálně přidali jeho tvář. Hlas patřil imitátorovi Petru Jablonskému, já se snažil trefit se mu do úst.

Ten projev byl složený z toho, co Havel za svého života skutečně řekl. Je to stále neskutečně aktuální. Musel jsem se Václavu Havlovi přiblížit mimikou, gestikulací. Maskéři mi udělali jeho krk, uši, podbradek.

Byl jsem napjatý, jak to dopadne. Vzal jsem na Václavské náměstí Violu, ta se ve svých dvou a půl letech naprosto zamilovala do Glena Hansarda, který tam vystupoval. Když po něm nastoupil „můj“ hologram, začala brečet a museli jsme odejít.

Často říkám, že Ostrava je krev, bolest a tma. Umí být syrová, drsná, dryáčnická, člověk odtamtud pochybuje, zda vůbec může patřit mezi honosnější společnost.

Vyrůstal jsem v prostředí, kde lidé zažívali hraniční věci a neřídili se trendy, protože na ně ani neměli. Když jsem přišel do Brna, měl jsem pocit, že jsem se ocitl na lázeňské kolonádě. Že tam lidé řeší samé capiny (malichernosti).

Doteď když se mnou někdo řeší nějaký svůj „neřešitelný“ problém a hroutí se z toho, přijde mi to srandovní. Každopádně se do Ostravy vždycky rád vracím. Lidi tam jsou opravdoví.